Street Life Davida Těšínského

Dnešní moderní doba a dostupnost nejen hranic, ale i techniky přináší velké množství lidí, kteří si říkají “fotografové”. Stačí jeden měsíční plat utratit za pořádnou “zrcadlovku” a rázem není problém si vytvořit profil na jednom z mnoha webů nabízejících služby fotografů. Intimní a nezávislé výpovědi zachycených momentů se ztrácejí v záplavě módních či digitálně upravených fotek. Co si o tom a i o dalších specifikách života fotografa myslí sám David?

Martina: Ruku v ruce s Vaším jménem Google ukazuje dvě slova-cestovatel a fotograf. Měl jste v sobě touhu objevovat a zachytit odjakživa? Či to přišlo časem, dospíváním nebo životním zlomem?

David: Touhu objevovat jsem měl přirozeně vždy, ale moje osobní filozofie a smysl „zachycení“ přicházel až později. Vždy jsem měl touhu, až potřebu vyjádření se skrz nějakou tvorbu. Poprvé to přišlo silně v hudbě, později ve fotografii. Trvalo to dlouho, než jsem si uvědomil, co a jak chci zachytit a stále ten vývoj pořád trvá a snad bude trvat do nekonečna. Vždycky hledám dál, netroufám si říct, že byl bod, kdy jsem si uvědomil něco na stálo, protože vše se mění a vyvíjí. Teď to cítím tak, že je to seberealizační pro mě, ale především je to o lidech, které fotím a jejich příbězích.

Podle čeho si vybíráte země, které navštívíte? A která ve Vás zanechala nejhlubší dojem a proč?

Spontánně a bezdůvodně. Každá země ve mně něco zanechala, ale nejvíc asi Indie a Nepál. Je to tam opravdu jiné ve srovnání s naším „západním světem“ ve všech směrech. Ale další pohled na věc je to, že nakonec jsme všichni v jádru stejní.

Cestování i focení je rozhodně jeden z dražších koníčků. Vaše cesty si sponzorujete sám nebo už Vám na ně vydělávají Vaše obrázky? Jak je to vůbec s prodejem fotografií v zemi, která je trochu pozadu s oceněním kvalitního umění a lehce zmítaná krizí?

Cesty si platím sám nezávisle na pozdějších vyhlídkách zpětného výdělku za fotografie. Naštěstí se mi peníze za cesty začaly po nějaké době vracet za publikace (foto-portfolia/editorialy/reportáže) v českých magazínech.  Pokud ale toho „dobrého materiálu“ není poměrně hodně, co se externí spolupráce týče, nebo pokud nepracujete jako interní fotograf nějakého časopisu či novin, tak se např. jen z publikací vyžívá tady u nás těžko. Člověk si musí vybrat nějakou alternativu, rovnováhu mezi tím, co ho baví a naplňuje a mezi tím, čím se může živit. Ale žijeme v době, ve které žijeme a všichni mají svůj prostor na uvědomování a rozhodování. Vždy je čas pro změnu. Třeba právě teď.

V dnešní době se za fotografa může označit leckdo a komerční fotografie stíní ty nezávislé. Jak se na motivaci, která vede k focení, díváte Vy?

Technika a reklama není moc platná bez cítění a dovedností (na druhou stranu se setkávám i s masivní reklamou lidí, kteří fotí, ale pro mě zcela prázdné fotky. Z komerčního hlediska to může být využitelné, ale pro mě přesto pořád zcela duševně prázdné, ačkoliv třeba technicky „vynikající“). Já komerční fotku nedělám (a když tak velice zřídka, krátce a s humorem:) Pro mě velice subjektivní, ale důležitá otázka je, jak fotí a co do toho vkládají ze sebe. Někdo dělá právě jen ty „prázdné“ (v rámci individuálního pohledu bez kritického hodnocení) fotky s finanční motivací nebo bez ní, jiní zase s velkým nadšením fotí jen pro sebe a pro někoho je to jednoduše lifestyle. A pak jsou tvůrci, kteří se vyjadřují skrz momenty ze životů i lidí okolo a fotoaparát jim slouží jako nástroj. Já se ztotožňuji právě s  tvůrci, vybral jsem si kreativní focení reality, tvorbu založenou na silné motivaci zachycení různých příběhů mnoha pohledy a způsoby a především s osobním přístupem.

Příští pátek startuje Vaše další výstava, v Napa baru s názvem Život na ulici. V jakých městech jste zachycoval surovost života?

Budu vystavovat fotografie ze tří sérií, každá z jednoho města. První série „All along the Watchtower“ je o lidech závislých na drogách žijících v Praze, se kterýma jsem strávil nejvíce času ze všech skupin lidí, které budu na fotografiích vystavovat-nekonečné hodiny strávené po ulicích, nebo také noc ve “skvotu” u svíčky. Dále „Prodloužený víkend v Paříži“ o „jiné“ tváři Paříže – o lidech žijících na ulicích a pod mosty a sérii „Chutes and Ladders“ (žebříky a padáky) o subkulturách v Berlíně, respektive převážně o pouličních punkáčích.

Návštěvníci výstavy jsou zváni bez jakéhokoliv vstupného, je přesto možnost jak přispět nějakou finanční částkou? Budou fotografie k odkoupení?

Ano, je to pro všechny. Fotografie bude možné koupit. Ceny budou upřesněny na informačním letáku v prostoru výstavy. A co se příspěvků týče, je jakákoliv podpora vítána.

Výstava potrvá až do 20. února. Milovníci umění i holé reality jsou zváni. Vlastně může přijít každý, prohlédnout si nezávislou fotografii, život za hranicemi a tváře, které jsou pro nás možná cizí, ale dost možná v nás něco zanechají.

Foto: archiv Davida Těšínského