Není nic zhoubnějšího než skálopevné přesvědčení, že výhradně „naše“ náboženství je to jediné pravé, v které by měl uvěřit celý svět, aby byl spasen. Proto tak často bývaly i ušlechtilé myšlenky šířeny ohněm a mečem, ve stopách věrozvěstů kráčívali vojáci - a náboženství se mnohdy stávalo pouhým pláštíkem zakrývajícím mocenské cíle. Přesně to postihlo dvě velká světová náboženství, křesťanství a islám, vymezující se proti „jinakosti“ okamžitě od svého zrodu a zvláště poté, co se stala náboženstvím státním. A mnohdy nebylo většího nepřítele, než jakým byl „kacíř“ ve vlastních řadách. Křesťanství prošlo mnohými bratrovražednými válkami, než se náboženské přesvědčení proměnilo v soukromou záležitost každého jedince, ve světě islámu se podnes stejně vášnivě potírají šiité a sunnité.
O odvěkém zápolení mezi křesťany a mohamedány, které jako by právě nyní vstoupilo do další, krvavější a ničivější fáze, pojednává kniha francouzského historika Jeana-Paula Rouxe Střet náboženství, jejíž podtitul Dlouhá válka mezi islámem a křesťanstvím (7. až 21. století) přesně vypovídá o celkovém zacílení. Dovíme se, že dvakrát v dějinách Evropu ohrožovala islamizace přímo existenčně: nejprve to byli Arabové, kteří se do ní hlavně v 8. či 9. století valili přes dnešní Španělsko a Itálii, než s vypětím všech sil zejména franské říše byli zastaveni, v druhém případě Turci zničili Byzanc, ovládli Balkán a směřovali na sever, až oblehli samotnou Vídeň (1683) a jejich výpady trpěla i jižní Morava, jak dodnes prozrazují mnohé tamní písně. Ovšem ani křesťanský svět nezahálel a vypravil proti muslimům řadu křižáckých výprav, aniž však dosáhl čehokoli hmatatelného. Úspěšněji si počínaly pozdější koloniální mocnosti.
Dozvíme se, že bitvy mohly probíhat po celý týden, že se jich účastnili desetitisíce (nebo podle dobových kronik i statisíce) bojovníků, že je pokaždé provázela vražedná zášť, obrácená i proti civilnímu obyvatelstvu. Mimořádně kruté a bezohledné bývalo dobývání měst – dostávala na výběr: pokud se obránci vzdají bez boje, bylo jim slíbeno ohleduplnější zacházení, v případě odporu následovalo bezuzdné vraždění a prodání do otroctví. Krvavé zápolení mezi křesťanskou a islámskou civilizací ostatně proniklo do řady dobře známých filmů, připomenu aspoň Království nebeské. A zmínku o jedné pamětihodné bitvě dokonce nalezneme v české študácké komedii Škola, základ života. Profesorka dějepisu tam dotěrné matince praví, že jejímu synáčkovi nemůže dát dobrou známku, když on ani netuší, kdy se odehrála bitva u města Jerez de la Frontera. Historikové sice vědí, že k ní došlo roku 711, muslimové tam zvítězili a vyvrátili již zpuchřelé visigótské království, avšak nikdo netuší, kde přesně se odehrála – Roux ji lokalizuje mezi španělské řeky Guadalete a Barbate.
Při výkladu postupuje víceméně chronologicky a v širokém záběru představuje jednotlivé znepřátelené strany, přibližuje spleť leckdy nepřehledně se prolínajících událostí, které se současně odehrávaly na (nejen) evropské pevnině, rozkmitnuty od atlantických břehů až po ruské stepi či do nitra Afriky. A leccos pochopíme: třeba ruské reminiscence na chanát krymských Tatarů, kteří – stejně jako Poláci - kdysi dávno ovládli a poničili Moskvu. A pokusy vymýtit nábožensky či národnostně cizorodé etnikum se dějinami vinou jak příslovečná červená niť. Ze Španělska byli vypuzeni židé a muslimové, z Turecka Arméni, z Československa Němci, nemluvě o strašlivostech páchaných za občanské války v bývalé Jugoslávii. Někdy to bylo provázeno takovými ztrátami na životech, až se vynořuje slovo genocida…
Roux se ovšem nevěnuje jen dějinám, zamýšlí se rovněž nad vyhlídkami soužití obou civilizačních okruhů, křesťanského a islámského. Upozorňuje, že zatímco křesťanský svět vstoupil do postkřesťanského období, kdy každý může vyznávat hodnoty, jaké se mu zlíbí, islámský svět v žádné postislámské epoše není. Varuje před iluzí, že existuje „hodný“ islám, který je tolerantní a mírumilovný, a naproti němu „zlý“ islám, fanatický a bojovný. Existuje podle něho jen jeden islám, ovšem s mnoha tvářemi. Dodává, že mnozí muslimové věří ve znovuprosazení islámu a jeho pravidel v těch zemích, kam kdysi pronikli. A dodejme pro hrstku tuzemských blouznivců, že přijetí tohoto náboženství je jednocestný akt, který je obtížné anulovat – za odpadlictví přece hrozí trest smrti.
Popularizačně pojednaná kniha, bez předsudků popisující jednotlivé fáze střetávání, zaujme nejen pečlivě přepsanými orientálními jmény a výrazy (takže ji nezamořuje francouzská či anglická transkripce), ale především množstvím barevných map, které byly převzaty ze tří zhruba století starých dějepisných atlasů, už tehdy vydaných v češtině jako názorné učební pomůcky. Na trh tak dorazila publikace možná až příliš výčtová a přehledová, kterou by si přesto měl přečíst každý, koho zajímá, proč se vyostřila islámská hrozba a z jakých kořenů vyrůstá.
Jean-Paul Roux: Střet náboženství. Dlouhá válka mezi islámem a křesťanstvím (7. až 21. století)
Přeložil: Vladimír Čadský
Vydalo nakladatelství Rybka Publishers, Praha 2015. 349 stran.
Hodnocení: 80%
Foto: kniha
( 8 hlasů )
| < Předchozí | Další > |
|---|