Jakobsonova kniha Moudrost starých Čechů má zvláštní postavení v tvorbě svého autora. Proslulý literární historik a jazykovědec ruského původu Roman Jakobson (1896-1982), v meziválečném období spjatý s českým prostředím, ji sepsal za druhé světové války ve vynuceném americkém exilu, kam musel po obsazení Čech a Moravy nacisty prchnout kvůli svým židovským kořenům.

Výrazně protiněmecký akcent tohoto historického spisu, provázející výklad střetávání českého etnika s germánským od dob Velkomoravské říše až k husitství a jeho odkazu, je tedy pochopitelný, jakkoli časově podmíněný. V poválečném období Jakobson zamýšlel předložit přepracovanou verzi, avšak k tomu již nikdy nedošlo. Teprve nyní vychází pečlivě komentované vydání původního textu, doplněného i početnými ohlasy, příznivými i odmítavými, které se za války objevily v exilovém tisku.

Zasvěcená úvodní studie Tomáše Hermanna a Miloše Zelenky, pokrývající celou stovku potištěných stránek, velice podrobně čtenáře seznamuje s Jakobsonovými osudy v meziválečné československé republice i s křivolakými postoji k němu v éře komunismu. Zatímco ve 20. a 30. letech, kdy Jakobson, dlouho pracující jako diplomat ve službách sovětského státu, obtížně pronikal do české vědecké sféry (posléze zakotvil na brněnské univerzitě), neboť byl podezírán ze šíření komunistických myšlenek, od 50. let - nucen již trvale pobývat na amerických univerzitách - se naopak dočkal ideologických odsudků coby reakčně smýšlející vědec zaprodaný imperialismu.

Tehdy se od něho odvrátili i jeho bývalí kolegové, s nimiž spoluzakládal proslulý Pražský lingvistický kroužek. Nebyl přitom jediným Rusem, jenž se na jeho činnosti podílel. Patřili sem i Nikolaj Trubeckoj a Petr Bogatyrev. Zatímco první jmenovaný zemřel roku 1938 ve Vídni během výslechu na gestapu, ježto se netajil výhradami k Hitlerovým rasovým teoriím, druhý, spojený zejména s průkopnickým pojednáním Lidové divadlo české a slovenské, se zanedlouho vrátil do vlasti, kde posléze stanul mezi uznávanými jazykovědci své doby. Jakobson (reprezentativní výbor jeho statí nazvaný Poetická funkce vyšel u nás až po pádu komunistického režimu) naproti tomu upřednostnil svobodu bádání, nesvázaného ideologickými bariérami. Opětovné sbližování s českým prostředím, završené udělením čestného doktorátu, přerval další vpád cizích vojsk, tentokrát v roce 1968.

Moudrost starých Čechů dokládá odvěké střety mezi Čechy a Němci nejen na poli mocenském, ale především jazykovém, skrze které se útisk realizoval především. Jakobson tvrdí: "Češi a čeští židé měli odjakživa společného nepřítele a česká literatura jej nikdy neztrácela ze zřetele." (s.169) Proto vyčítá některým svým vrstevníkům, třeba filozofu Emanuelu Rádlovi, že tuto hrozbu nedoceňuje a snaží se naopak německou přítomnost hájit jako kulturně i jinak prospěšnou.

Ostře protiněmecký akcent knihy však některým posuzovatelům - v široké názorové škále od křesťanů po komunisty - vadil, i když právě jejich příspěvky ukazují, jak názorová předpojatost, cenzurní či politické ohledy fungovaly také v exilu. Padla obvinění, že Jakobson prosazuje "nový nacionalismus" v podobě krajní ideologie, kterou nelze obhájit odborně ani morálně: "Z knihy Jakobsonovy se úplně vytratil důležitý článek československé politiky v letech 1938-1938, totiž úsilí dospět ke spolupráci s německy mluvícím obyvatelstvem československy mluvících zemí." (s.287). Dnes lze Jakobsonovu knihu vnímat jako doklad toho, že extrémní podmínky produkují extrémní postoje - a tento postřeh zdá se být nadčasově platný.

Roman Jakobson: Moudrost starých Čechů. Komentovaná edice s navazující exilovou polemikou.
K vydání připravili a studií doprovodili Tomáš Hermann a Miloš Zelenka.
Vydala nakladatelství Pavel Mervart, Červený Kostelec a Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha v roce 2015. 382 stran.

Hodnocení: 100%

Foto: kniha, www.slideshare.net

www.pavelmervart.cz