Je odvážné tvrzení, že fašistická Itálie i nacistické Německo mohou být chápany „jako politická varianta modernismu“? Právě tuto tezi se historik Roger Griffin pokouší prokázat v knize Modernismus a fašismus, kterou nakladatelství Karolinum nyní vydalo v českém překladu.

 

Ocitá se tak v konfrontaci s tradičními názory, že totalitní režimy (a dodejme, že rovněž komunistické) naopak odvrhly jakékoli modernistické umění, řekněme jednak jako odnárodněné, jednak pro masy nesrozumitelné. Naopak prosazovaly doslovnost a oslavnou pompéznost. Třeba nacisté ještě před válkou uspořádali výstavu „zvrhlého umění“, kde bylo možné nalézt všechny možné modernistické -ismy, vydávané za odstrašující příklady. Ostatně už záhy po převzetí moci hromadně pálili takzvaně úpadkové knihy.

Griffin ovšem upozorňuje na metodologickou krizi v bádání a domýšlí, že lze vysledovat případy, kdy – jak píše – „krajní polohy estetického modernismu mohou mít určité spojení s fašismem (…) a oživují přízračnost nasměrování futurismu a expresionismu rovnou do Osvětimi.“ A zmiňuje osud prominentního architekta fašistické Itálie Giuseppa Pagana, jenž se po vstupu nacistů do země účastnil partyzánského hnutí a skončil v koncentračním táboře. Ještě výmluvnější je Goebbelsův zájem „přivlastnit si“ norského malíře Edvarda Muncha (naposledy aspoň skrze pompézní pohřeb), ačkoli jeho obrazy zpodobňující niternou rozervanost byly označeny za „degenerované“.

Už těsně po válce přišel význačný filmový teoretik Siegfried Kracauer s myšlenkou, že nacismus se vlastně zrodil z avantgardních pnutí výmarské republiky (v knize Dějiny německého filmu, o jejímž českém vydání překladatelka zřejmě netuší, protože citace odkazuje k anglickému znění). Také György Lukács označil třeba expresionismus za orgie iracionality, které vytvářely živnou půdu pro nacismus.

 

Knihu Griffin rozdělil do dvou částí, z nichž každá má šest kapitol, nepočítaje v to úvodní či dovětkovité stati. Nejdříve rozebírá rozličné podoby a souvislosti modernismu. Vydává se i do vzdálenější minulosti, aby podchytil jeho kořeny tkvící v 19. století, ať již je to modernismus zacílený sociálně nebo politicky. Dotýká se jevu i dnes aktuálního, jakým je „rozpad hodnot“ a volání po jejich nahrazení něčím novým. Mezi modernistická hnutí řadí rovněž marxismus.

A poté začíná jako produkt modernismu zkoumat fašistické zřízení – takto vnímá Mussoliniho Itálii i Hitlerovo Německo – jako svého druhu předmět doličný. Stačí uvést názvy několika kapitol: Zrod fašismu z modernismu, Italské fašistické zřízení jako modernistický stát, Nacismus jako revitalizující hnutí, Modernismus nacistické kultury. Lze tak odečítat Griffinův koncept, že stejně jako se modernistické směry zrodily z odporu vůči „měšťáckému“ umění považovaného již za neplodné, také totalitní systémy všeho druhu povstaly jako náhrada špatně fungující „měšťácké“ společnosti.

Griffin prokazuje velkou znalost související literatury, dokáže se nově zahledět na známá historická fakta a odkrýt v nich netušené významy. Umí propojit události politické s uměleckým děním v jejich každodenním průsečíku, věrohodně načrtává mentální rozměr totalitních režimů. Obhlíží přitom nejrůznější sféry, literární, výtvarnou, architektonickou, a mimo jiné se věnuje také dobovým filmovým odrazům. Několik stran věnuje nacistické kinematografii a upozorňuje, jak i zdánlivě apolitická úniková díla modelovala život v Německu jako šťastný, naplněný činorodou prací.

U výpravné pohádky Dobrodružství barona Prášila se domnívá, že výrazové prostředky tohoto filmu vděčily za mnohé surrealismu, což by se okamžitě hodnotilo jako modernistické, nebýt nacistického kontextu vzniku a ozvuků rasové ideologie. Dodávám, že vysloveně propagandistických filmů (jako Hitlerjunge Quex, Triumf vůle, Věčný žid nebo Žid Süss) byla menšina. Některá tvrzení – aspoň v jejich české podobě – považuji za poněkud matoucí a překombinovaná.

Tak třeba v jednom z posledních velkofilmů Třetí říše Kolberg (1945), z něhož pochází připojená fotoska, Griffin shledává estetizaci politiky a píše, že „projevil v propojení nezadržitelné německé prohry s napoleonskými válkami velmi moderní reflexivitu, pojící se integrálně s vůlí k transcendenci.“ Přitom se jedná o těžkopádně popisný, hřmotně patetický epos, který na příkladu hrdinné obrany titulového města na počátku 19. století vnucuje publiku paralelu s tehdejší situací Německa, které by se přesile nepřátel mělo bránit stejně zdatně a se stejným nasazením všech sil.

 

Griffinovo pojednání jistě bude provokovat a čeští badatelé, Eva Kalivodová, která knihu přeložila, a Ondřej Cinkajzl, mu proto věnovali hned dva doslovy. Nejsem si však jist, zda čtenář právě jejich zásluhou lépe pochopí, co vlastně četl. Je známo, že leckteří umělci a intelektuálové projevili značné sympatie s ideologií totalitních států a údajně ozdravnými procesy v nich (u nás třeba F. X. Šalda krátce – v polovině 20. let – obdivoval italský fašismus). Nenachází se současná Evropa, zahlcovaná nezvládnutou migrací, na podobném rozcestí?

Roger Griffin: Modernismus a fašismus
Přeložila Eva Kalivodová.
Doslovy sepsali Eva Kalivodová a Ondřej Cinkajzl.
Vydalo Karolinum, Praha 2015.
602 stran.

Hodnocení: 80 %

( 0 hlasů )

Foto: kniha, www.en.wikipedia.org    www.extrastory.cz

< Předchozí		Další >