Rozvětvené čarodějnické procesy, zejména v 17. století zasahující katolické i protestantské lokality nejen v Evropě, ale také v zámoří, přitahovaly odjakživa pozornost. Zpravidla bývaly líčeny jako vzedmutí fanatismu, vedoucí ke smrtícímu pronásledování nevinných obětí, na nichž bylo mučením vynucováno přiznání. 

Rovněž na severomoravském Šumpersku - tehdy je ovšem obývalo německy mluvící obyvatelstvo - se rozhořely takové procesy. Táhly se po mnoho let (1678-1692) a vynášely jediný možný trest určený lidem usvědčeným z čarodějnictví: upálení (jen výjimečně posmrtné). Nejnověji se těmto událostem věnuje historik Jaroslav Čechura v knize Kronika jednoho šílenství, kterou vydalo nakladatelství Vyšehrad.

O Čechurových knihách jsme již několikrát psali:
Sedláci si dělají, co chtějí
Jak naši předkové smilnili v době temna
O lidech na schwarzenberských panstvích i způsobech hospodaření
Mikrosvěty jihočeského venkova: Bošilec 1600-1750

Opírají se pečlivě probádané archivní spisy, jejichž sdělení se mu podařilo poskládat do pestrého obrazu vzdálených staletí. Přiblížil nejen život a skutky urozené vrstvy, ale i těch nejprostších poddaných. Také v případě čarodějnických procesů prozkoumal dochované písemnosti, ostatně z výslechových protokolů hojně cituje. Otevírá tak před námi duchovní obzor lidí podle jeho názoru nejspíš přesvědčených, že skutečně provozují čarodějnické rejdy. Nazývá je sektou, která na severní Moravě působila možná po celé 17. století, než byla víceméně náhodně odhalena a zničena.

Čarodějnictví jako životní styl

Fenomén čarodějnictví nahlíží Čechura z různých úhlů. Přibližuje je takříkajíc zespoda, když vyjmenovává údajně užívané praktiky (účast na sabatu v oblasti Petrových kamenů, bezuzdné žranice prosycené sexem, smilnění s údajnými pekelníky, čarodějné masti, zneužívání hostií, ale také vražednické úklady). Uplatňuje také vhled řekněme seshora, z pohledu vyšetřovatelů, z nichž nejvýznamnější role připadla Bobligu z Edelstadtu, o němž se Čechura chystá vydat samostatnou publikaci. Snáší podrobnosti o nejvýznamnějších odsouzených z často vážených měšťanských rodin, nalezneme mezi nimi i kněze Kryštofa Aloise Lautnera, vězněného a vyšetřovaného déle než pět let, než svůj život skončil na hranici. A průběžně začleňuje do svého textu i vynaložené výdaje, které byly vedeny s překvapivou detailností.

Čechura je přesvědčen, že přiznání, jen někdy vynucená při mučení, odpovídají realitě – že skutečně existovaly čarodějnické rejdy, jichž se aktivně zúčastňoval nejen Lautner, ale i další duchovní, že skutečně docházelo k sexuálním orgiím a vzývání zlých duchů, případně samého vládce temnot. Jistěže vylučuje jakékoli nadpřirozené jevy, ovšem domnívá se, že příslušníci čarodějnické sekty mohli být naprosto přesvědčení o všech rozměrech (i těch nadpřirozených) svého počínání - že třeba dokáží rozpoutat špatné počasí.

Na severní Moravě doopravdy řádila čarodějnická sekta?

Považuji takový předpoklad za příliš smělý. Že by si nikdo nikdy nevšiml podezřelých hromadných výprav, jichž se prý účastnili i kněží (!), na pověstné Petrovy kameny? Že by travičské počiny či dokonce vražednické úklady za použití foukaček byly pokaždé korunovány úspěchem? Jedovaté látky by musely být přimíchány do pokrmů či nápojů, případně by jimi musela být příslušná osoba zraněna, sotva působily pouhým nahodilým dotekem, třeba když z foukačky byla vystřelena „čarodějná“ kulička. Sedmnáctému století vévodila exaltovaná zbožnost. Je vůbec představitelné, aby se tak hromadně a okázale vyznávalo odpadlictví od Boha, když víra v něho prostupovala v každém okamžiku celý lidský život?

I pověstní kacíři, také zhusta končící na popravišti, byli přesvědčeni, že jejich pojetí víry je jediné správné, a odcházeli na onen svět s přesvědčením, že jednají v souladu s Božím úradkem. Máme si snad představit, jak čarodějnice, které přiznávaly i pekelnické modlitby, umíraly s představou, že je Satan spasí? Spíše bych se přikláněl k bezbřehé pověrečnosti, blouznění a z dnešního pohledu naivním čarodějným praktikám (třeba potají uzmuté hostie měly mít kouzelnou sílu a pomáhat třeba při onemocnění dobytka – to ostatně byl spouštěcí okamžik všeho tragického dění).

Čechura dokazuje, že jako historik je zvyklý pracovat výhradně s písemnými materiály. Když se obírá Vávrovým filmem Kladivo na čarodějnice (1969), který popisované čarodějnické procesy sugestivně zobrazil, vychází výhradně ze scénáře k němu. Nepostihl, že rozhodující je působivost až výsledného audiovizuálního díla, v tomto případě navíc směřujícího k podobenství o soudních mechanismech schopných kohokoli přimět k doznání čehokoli – souvislost s nedávnými politickými procesy, který se v Československu odehrály, tu jasně prosvítala na povrch. Navíc pominul Kaplického románovou předlohu k filmu, která vychází z obšírného, byť toliko spřáteleným archivářem zprostředkovaného průzkumu starých listin.

Jak si žila předbělohorská šlechta

Druhá kniha, kterou Čechurovi Vyšehrad vydal, se nazývá Luxus na dluh? a autor v ní zkoumá zadlužení české šlechty zejména v předbělohorském období, tedy zhruba od poloviny 16. století. Nejprve čtenáře seznámí se skutečností, že aristokraté se mimo jiné zadlužovali i proto, že velké sumy peněz – zajisté s očekáváním odpovídající protislužby např. ve svěřených úřadech – půjčovali panovníkům. Probráni jsou tu Lucemburkové, Jagellonci i Habsburkové. Avšak šlechtě dluhy vznikaly i kvůli velkopanské reprezentaci, špatnému hospodaření, kdy výdaje převažovaly nad příjmy.

Čechura přibližuje dobové finanční poměry, všímá si i nižších společenských pater. Ukazuje vývoj mezd a dostupnost požitků, které si za ně bylo možné pořídit, shrnuje ceny různého zboží, zjišťuje, jaká byla hodnota poddanských nemovitostí. Také zkoumá výnosy šlechtických panství. A upozorňuje, že leckteří páni byli současně věřiteli i dlužníky – měli pohledávky u panovníka, ale sami také dlužili. Například posledním Rožmberkům (Vilému a Petru Vokovi) nejvíce půjčoval židovský peněžník Markus Meyzl. Dle dobových zvyklostí mohl požadovat mimořádně vysoký, vpravdě lichvářský úrok – kolem 25 %. Pokud jej nepožadoval (chybí o tom doklady), úročení mohlo probíhat jiným způsobem, třeba skrze přidání drahých kovů či klenotů.

Zadlužení jako součást celoživotní existence

Převážná část knihy pojednává právě o zadlužených šlechtických rodech, z nichž některé dokonce vymřely (jmenovitě Rožmberkové, Smiřičtí, Pernštejnové či páni z Hradce), další postihly pobělohorské konfiskace (Švamberkové). Jedna z kapitol se věnuje proslulé katolické rodině, jak ji zosobnili Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic a Polyxena z Pernštejna, nejprve provdaná za Viléma z Rožmberka a po jeho smrti právě za Lobkovice. V předloženém souboru byli jediní, kteří se obohatili díky olbřímím majetkovým přesunům v pobělohorském období.

Luxus na dluh? je kniha převážně výčtová, čtenáře zahltí podrobné rekapitulace rostoucích, jen váhavě splácených závazků. Oceníme barevnou přílohu s portréty nejvýznamnějších aristokratů. Na ploše dvaceti a třiceti tiskových stran, které Čechura každému šlechtickému rodu věnuje, však lze jen stěží očekávat, že bychom se dočetli nějaké podrobnější povahopisné črty jednotlivých velmožů, nanejvýš si odneseme poznatek, že urozené pány zadluženost nijak zvlášť netrápila…

Jaroslav Čechura: Kronika jednoho šílenství. Čarodějnice na severní Moravě v 17. století
Vydalo nakladatelství Vyšehrad ve společnosti Albatros Media a.s., Praha 2023. 415 stran
Hodnocení: 80 %
www.ivysehrad.cz/tituly/84358301/kronika-jednoho-silenstvi/
Foto: kniha

Jaroslav Čechura: Luxus na dluh? Zadlužení české aristokracie v letech 1550-1650
Vydalo nakladatelství Vyšehrad ve společnosti Albatros Media a.s., Praha 2023. 312 stran + 8 stran barevných příloh
Hodnocení: 70 %
www.ivysehrad.cz/tituly/68121205/luxus-na-dluh/
Foto: kniha

< Předchozí		Další >