Přeskočit na obsah
Rozhovory

Šárka Tóthová ze Šáruš History Fashion: Mým cílem je, aby lidi historii nejen viděli, ale i prožili

Jaké to je obléknout si rokokové šaty, na chvíli zpomalit a přenést se o více než dvě stě let zpátky v čase? Zakladatelka projektu Šáruš History Fashion Šárka Tóthová vrací do života 18. století skrze vlastní ručně šité oděvy, zámecká představení i zážitková focení. V rozhovoru prozrazuje, jak probíhají přípravy nového představení na zámku Kunín i co pro ni znamená propojovat historii s přítomností.

Šárka Tóthová je zakladatelkou a hlavní tvůrkyní brněnské skupiny a projektu Šáruš History Fashion, která se zaměřuje především na 18. století a období rokoka. Historii oživuje prostřednictvím divadelních představení, historických oděvů, zámeckých akcí, rokokových pikniků a dobových fotografií.

Šárka je zároveň autorkou a tvůrkyní historických oděvů, které sama navrhuje a šije podle dobových portrétů, odborných publikací a dalších dochovaných obrazových materiálů. Její tvorba propojuje vášeň pro historii s fotografií a snahou umožnit lidem, aby se na chvíli přenesli do světa 18. století.

Šáruš History Fashion dlouhodobě spolupracuje s českými zámky a památkami. Významným místem je pro ni zámek Kunín, kde se podílí na přípravě historických programů a připomínání života a odkazu hraběnky Marie Walburgy. Každoročně zde v rámci slavností Růže pro paní hraběnku provozuje také historickou půjčovnu oděvů, kde si návštěvníci mohou zapůjčit dobové oblečení a sami se na chvíli stát součástí zámeckého světa.

Kromě historických akcí nabízí Šárka také historická focení na zámku Úsobí a ve svém ateliéru v Brně. Návštěvníci při nich získají dobový oděv, účes, líčení i historické rekvizity a mohou si tak vyzkoušet, jaké je to na chvíli vstoupit do světa 18. století.

Šárko, vítám vás u našeho rozhovoru a na úvod vás poprosím, abyste Šáruš History Fashion představili těm, kteří o vás nikdy neslyšeli.

Šáruš History Fashion je pro mě především způsob, jak spojit několik věcí, které mám opravdu ráda – historii, šití, fotografii, divadlo a práci s lidmi. Zaměřuji se hlavně na 18. století, především na období rokoka. Nechci ale historii jen ukazovat v krásných kostýmech.

Mým cílem je, aby ji lidé mohli na chvíli skutečně prožít. Proto připravuji historická představení, účastníme se zámeckých akcí, pořádáme rokokové pikniky, historická focení a samozřejmě také vytvářím historické oděvy. Ty šiji podle dobových portrétů, historických pramenů a dochovaných materiálů.

Asi nejvíc mě na tom všem baví právě to propojení. Jednou hledám informace v historických knihách, potom sedím u šicího stroje, jindy stojím na jevišti nebo za fotoaparátem. A všechno to nakonec směřuje k jednomu cíli – na chvíli otevřít dveře do jiné doby.

Vaší poslední akcí v tomto roce budou 264. narozeniny Marie Walburgy na zámku Kunín. Jaké jsou přípravy? Běží vše hladce?

Tentokrát připravujeme úplně nové představení, takže práce je opravdu hodně. A protože jsem člověk, který má rád, když věci dávají smysl do posledního detailu, rozhodně to není jen o tom napsat scénář a pak ho odehrát. Vzniká nový příběh, scénář, připravuji kostýmy, rekvizity, scénu i hudební doprovod. A potom přichází zkoušení, při kterém se vždycky ukáže, co ještě nefunguje tak, jak jsem si představovala. Právě tohle mě ale na tvorbě baví. Člověk něco vymyslí, pak to zkouší v praxi a najednou zjistí, že některou scénu musí zkrátit, něco přidat nebo úplně změnit. Takže příprava není jen práce podle hotového plánu, ale vlastně další část tvůrčího procesu. S Kunínem navíc spolupracujeme už řadu let, takže se dobře známe. To je velká výhoda, protože už víme, co od sebe můžeme očekávat.

Na co se zde mohou návštěvníci především těšit? Můžete prozradit více o představení „Knihovna a odkaz hraběte Harracha“? O čem bude?

Celý příběh samozřejmě prozrazovat nechci. Jednak bych návštěvníky připravila o překvapení a jednak mám ráda, když divák během představení postupně zjišťuje, kam se příběh bude ubírat.

Tentokrát jsem se chtěla podívat trochu hlouběji do rodinného příběhu Marie Walburgy. Představení se odehrává ve velkém sále zámku a vracíme se k jejímu otci, Františku Xaverovi hraběti Harrachovi, a především k jeho odkazu a knihovně.

Rozhodně ale nechci dělat klasickou historickou přednášku. Když už mám možnost lidi na chvíli dostat do zámeckého prostředí a pracovat s historickými postavami, chci, aby si to také užili. Aby se zasmáli, nechali na chvíli stranou běžné starosti a měli pocit, že se opravdu ocitli v jiném světě.

A kolik lidí se na takovém představení podílí? A co je při něm nejdůležitější, aby bylo úspěšné?

Na představení se podílí několik lidí a další jsou potřeba v zákulisí. Pro mě je nesmírně důležitá sehranost. Když člověk hraje s ostatními, nestačí jen znát svůj text. Musí vnímat ostatní, reagovat na ně a někdy také umět improvizovat. Ale úplně nejdůležitější pro mě je, aby se bavili diváci. Když vidím, že se lidé smějí, reagují na scénu a po představení nám řeknou, že si odnesli nejen nějakou historickou informaci, ale hlavně hezký zážitek, tak mám pocit, že to celé mělo smysl. Snažím se proto naše představení stavět někde mezi divadlem a historií. Máme v nich humor a nadsázku, ale zároveň i vážnější a poučné části. A u Kunína mám ještě jeden osobní cíl – chtěla bych, aby se jméno Marie Walburgy dostalo mezi lidi ještě více. Myslím, že je to žena, která si naši pozornost zaslouží.

Navíc k ní mám trochu osobnější vztah. Narodila se stejně jako já v Brně a podle dobových údajů byla přibližně stejně vysoká a podobné postavy. Takže když o ní něco čtu nebo připravuji scénu, mám někdy pocit, že si ji dokážu představit o něco konkrétněji.

Důležitým tématem představení bude dědictví. Jakou bude hrát roli?

Pro mě je na tom tématu zajímavé právě to, že dědictví nemusí znamenat jen peníze, majetek nebo nějaký předmět, který po někom zůstane. František Xaver hrabě Harrach po sobě zanechal mnohem víc. Byl člověkem, který ovlivňoval další generace a zanechal po sobě kulturní a intelektuální odkaz. A právě knihovna je pro mě krásným symbolem.

Kniha může být fyzicky jen předmět, ale zároveň v sobě nese myšlenky člověka, který ji napsal. Když ji někdo přečte o několik generací později, vlastně pořád pokračuje určitá forma předávání odkazu. Tohle mě na historii baví – že někdy není důležité jen to, co po člověku zůstalo viditelně, ale také to, co po něm zůstalo v myšlenkách a v životě dalších lidí.

Uvádíte, že v představení vedle vážnějších momentů nebude chybět ani nadsázka a jemný aristokratický humor. Jak je složité takové představení napsat? Z čeho u toho vycházíte? A je také něco, na co si musíte dávat pozor?

Je to pro mě jedna z nejtěžších částí. Já totiž nechci vytvořit ani suchou historickou přednášku, ani komedii, která by měla s historií společné jen kostýmy. Pořád musím hledat rovnováhu mezi tím, co skutečně víme, a tím, co už je moje divadelní představa. Začínám proto u konkrétních historických osobností, jejich života a prostředí, ve kterém žily. Potom teprve přemýšlím, jak z toho vytvořit příběh, který bude fungovat na jevišti. Určitou dramatickou licenci si samozřejmě dovolit musím. Nedělám dokument. Ale nechci historii překroutit jen proto, aby mi vyšla nějaká vtipná zápletka. A podobné je to s humorem. Mám ráda jemný humor a nadsázku, ale nechci z historických osobností dělat karikatury. Podle mě je mnohem zábavnější najít humor přímo v situaci nebo v lidské povaze postav.

Součástí akce bude také živá hudba. Povězte nám o ní více. Jak zapadne do celého konceptu?

Tentokrát bude hudba skutečně součástí příběhu. Do příběhu vstoupí i postava oceňované hudebnice z Itálie a nebude jen stát někde stranou a hrát jako doprovod. Hudba bude mít v samotném představení své místo a pomůže vytvořit atmosféru, kterou bych z reprodukované hudby nedokázala získat úplně stejně. A právě to mám na živé hudbě ráda. Najednou nejde jen o zvuk v pozadí. Hudebník je součástí toho okamžiku a divák to vnímá.

A jak je pro vás obecně na akcích hudba důležitá? Musíte ji pečlivě volit? A dají se snadno najít takoví umělci?

Hudba je pro nás důležitá, ale není nutnou součástí každé akce. Většinou používáme historickou hudbu z reproduktoru, ale máme také zámky, kde hudbu nepoužíváme vůbec. Ne vždy se totiž hodí k danému místu nebo ke konkrétnímu konceptu scénáře, zvlášť když děláme oživené prohlídky a hudba by tam působila spíš rušivě.

Pokud to ale jde, rádi k našemu představení pozveme kamarády a známé, kteří se zabývají historickou barokní hudbou. Je to potom úplně jiný zážitek, protože hudba se stává živou součástí příběhu.

Příkladem jsou letošní narozeniny Marie Walburgy, kdy se k nám už podruhé velmi ochotně přidala naše kamarádka Klára z kolínské šermířské skupiny Páni z Kolína. Věnuje se historické hudbě, ale její zájmy tím zdaleka nekončí. Vyrábí například také loutky, které se podobají jejím příbuzným a kamarádům. Mají necelých třicet centimetrů, ale jejich kostýmy a rekvizity jsou propracované opravdu do nejmenších detailů. I takové osobnosti jsou pro nás skvělým obohacením historických akcí.

Jak jsem už zmínila, bude se jednat o oslavu narozenin, tak co dalšího s tím bude spojeno? Bude to nezapomenutelná párty?

Doufám, že ano, ale klasická narozeninová párty to rozhodně nebude. Pro mě jsou narozeniny Marie Walburgy především příležitostí představit její život trochu jinak. Nechci jen říct, že se narodila tehdy a tehdy a že se stalo to a to. Chci návštěvníky přenést do jejího světa. Samozřejmě bude slavnostní atmosféra, hudba a několik překvapení. Některé věci ale opravdu nechám až na samotné návštěvníky.

Pojďme se ještě vrátit k vám a vašim aktivitám. Kromě těchto historických akcí se věnujete také fotografii a především tvorbě historických oděvů. Jak jste se k tomu dostala? A měla jste vždy blízko k šití?

Historii jsem měla ráda vždycky. A myslím, že někde hluboko ve mně pořád zůstala ta malá holka, která si chtěla hrát na princeznu. Postupně jsem ale zjistila, že si tenhle dětský sen vlastně můžu splnit trochu po svém. Začala jsem spojovat historii s fotografií a šitím a vytvořila jsem si svět, ve kterém se člověk může na chvíli opravdu přenést do jiné doby. Šití je pro mě navíc něco, co mě uklidňuje. Když sedím u stroje a pracuji na historickém oděvu, dokážu se úplně ponořit do práce. Nejsem profesionální krejčová a ani se za ni nepovažuji. Šití je moje radost a moje hobby. Právě proto mě baví dělat věci trochu po svém a hledat vlastní cesty, jak historický oděv vytvořit. A stejně jako mě baví samotné šití, baví mě i všechno kolem Hledání předloh, studování portrétů, vybírání materiálů a přemýšlení, jak jednotlivé části oděvu vlastně fungovaly.

Jak probíhá práce na kostýmech? Promýšlíte si vše dopředu nebo se někdy i necháváte vést?

Základ si určitě promýšlím dopředu. U historického oděvu nemůžu jen vzít látku, začít stříhat a potom přemýšlet, co z ní vlastně vznikne. Potřebuji mít představu o střihu, materiálu, zdobení i celkovém vzhledu. Ale zároveň jsem se naučila nechat oděv během práce trochu žít. Někdy mám něco přesně naplánované a při samotném šití zjistím, že by určitý detail vypadal lépe jinak. Takže plán je pro mě důležitý, ale nesmí mě úplně svazovat. Někdy právě díky malé změně vznikne něco, s čím jsem nakonec spokojenější než s původním návrhem.

A jak je zde důležité být historicky přesná? Musíte si někde hledat informace?

Pro mě je historická přesnost opravdu důležitá. Nechci vytvořit jen „hezké šaty, které vypadají staře“. Hledám informace v dobových portrétech, knihách, odborných publikacích, dochovaných oděvech a dalších historických materiálech. Hodně využívám také zahraniční zdroje. Když mám před sebou například portrét starý více než dvě stě let, snažím se z něj vyčíst co nejvíce: jaký byl materiál, jak oděv seděl, jak byl zdobený, jak vypadaly rukávy, výstřih nebo jednotlivé doplňky.

Současně ale žijeme v dnešní době. A to je někdy docela zajímavý kompromis. Když máme během jednoho dne několikrát vystupovat a například deset slečen potřebujeme obléct během dvou hodin, nemůžu postupovat přesně tak, jako by postupovala švadlena v 18. století. Stejně tak při fotografování. Nemohu zákaznici několik hodin špendlit oděv přímo na těle. Jednak by to nebylo pohodlné a hlavně by to nebylo bezpečné. Takže se snažím najít hranici mezi historickou věrností a tím, aby se v oděvu dnešní člověk mohl bezpečně a pohodlně pohybovat.

Uvádíte, že váš každý oděv je nejen rekonstrukcí minulosti, ale i mostem spojujícím dvě éry. Co si pod tím představit?

Pro mě je to přesně ten okamžik, kdy se moje práce s historií dostane do současnosti. Historický oděv už dnes není běžnou součástí života. Když ho ale obléknu modernímu člověku, upravit mu účes, udělám dobové líčení a postavím ho do zámeckého interiéru, najednou se něco z minulosti objeví před námi. A právě fotografie nebo divadlo ten okamžik ještě umocní. To je asi důvod, proč to celé dělám. Nechci, aby historie zůstala jen v knihách. Chci, aby ji lidé mohli vidět, slyšet a alespoň na chvíli také prožít.

Máte za sebou nějaký oděv, na který jste opravdu pyšná? Který pro vás byl třeba výzvou?

Těch oděvů je víc a každý pro mě znamenal něco jiného. Ale asi nejvíc jsem pyšná na ty, u kterých mám konkrétní historickou předlohu. Když mám před sebou portrét a snažím se podle něj zjistit, jak mohl skutečný oděv vypadat, je to pro mě skoro jako detektivní práce. Dívám se na materiál, vzor, zdobení, střih, drobné detaily… a potom se snažím všechno převést do skutečných šatů. A úplně nejlepší chvíle pro mě nastane tehdy, když potom vidím člověka v hotovém oděvu a najednou si říkám: ano, přesně takhle jsem si to představovala.

Na závěr mi prozraďte, co musí naši čtenáři udělat, kdyby také chtěli zažít, jaké je to být hraběnkou nebo princeznou.

Stačí se podívat na stránky Šáruš History Fashion a objednat se ke mně na historické focení. Focení nabízím buď na zámku Úsobí, nebo v mém ateliéru v Brně. Ale samotné focení je vlastně až poslední část celého zážitku. Nejdříve člověka oblékneme do historického oděvu, připravíme účes a dobové líčení a potom přidáme rekvizity a doplňky.

Snažím se, aby člověk na chvíli opravdu zapomněl na současnost. Protože právě to mě na tom všem baví nejvíc. Na chvíli si můžeme dovolit být někým jiným: hraběnkou, šlechtičnou nebo třeba princeznou. A fotografie potom tenhle okamžik zachytí.

Možná je to trochu návrat k tomu dětskému snu, který jsem měla kdysi já. Jen dnes už k tomu nepotřebuji pohádku. Stačí mi historický oděv, zámecké prostředí, trochu fantazie a fotoaparát.

Zdroj foto: Šáruš History Fashion

Více informací: www.sarus-history-fashion.cz

Čtěte také

Vydejte se po stopách české šlechty
Historie/Tradice

Vydejte se po stopách české šlechty

6. 1. 2025 — Ludmila Bakonyi Selingerová

Co vás napadne, když se řekne šlechtic? Nejspíš si vybavíte nějakého hloupého, lakomého a nafoukaného záporáka z pohádky. Jak to ale bylo doopravdy? Jak vůbec šlechta vznikla, co dělala a jaké má zásluhy v…

0 0 hlasy
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Nejvíce hlasů
0
Budu rád za vaše názory, prosím komentujte.x