Z DENÍKŮ OBYČEJNÉHO ČLOVĚKA

13. září 1938

Včera měl Hitler projev v rozhlase z toho jejich sjezdu. V obci byste nenašli německou chalupu bez otevřeného okna obklopeného bandou hnědokošiláků v bílých punčochách s frenetickým výrazem v ksichtě. A z rádia ten burácející řev a tleskot, který by i mrtvého zamrazil. A co potom ta zvěř konala! Doktoru Čechmánkovi udělali z ordinace kůlničku na dříví! Nám rozbili všechna okna. Odvážil jsem se vyběhnout ven, abych se dostal za babičkou Ankou. Chuděra, pořád odmítá jít k nám, prý dokud nedokvete nová dobromysl na zahradě. Cestou sprška nadávek, potom špalír ordnerů, pak už pamatuji jen rány obuškem, kopance, pěsti a krev!

Za hluboké tmy se nakonec dobelhám k babiččině samotě. V dáli plápolaly pochodně, z některých obydlí snad stoupá kouř. Teď zpětně mě mrzí, že v tu chvíli jsem nepomyslel na rodiče, ale jen na tátovu kulovnici. Když konečně dobíhám k vratům, cosi zaslechnu. Ani mě nenapadlo volat babičku. Jdu po poslechu, někde něco kape, do toho pískot… pak už jen tupá rána.

Probouzím se až dnes téměř za úsvitu. Ležím v babiččině posteli, hlava obvázaná. Babička mi láskyplně podává čaj s dobromyslí, který mám tolik rád. Ptám se, zda je v pořádku ona i domek. Pak jí z očí vyhrknou slzy. Maminka s tatínkem vchází dovnitř a já se dozvídám, že už tu jednou byli. Všichni jsme v pořádku, ale babiččina zahrada je zničená a výsadba oblíbených rostlin rozrytá a… pomočená! Tak tu přeci byli! Musel jsem je vyrušit, ale přes tmu a krev v očích jsem nikoho nepoznal. Proč jsem držel hubu? Jistě by se ty svině prozradily…

Vypotácím se ven na čerstvý vzduch – babiččina chata zvenčí pomalovaná sprostými nápisy a hakenkreuzy. Pakáž! Co bude dál? Babička mi maže kolena oreganovou mastí. Má ještě pár kelímků v kredenci. Ale do kláštera ani špitálu už žádné nedoručí. Že odmítla všechny výrobky z dobromysli dodávat výhradně jen henleinovským zazobancům z města, nemá nyní nic. Ale mohlo být hůř tak jako jinde. Když mne strážmistr Čejka veze v sajdce do špitálu, je rozčílený i zničený zároveň. Jejich stanici vypálil a jejího velitele rozstřílel Freikorps. Šílené! Ve špitále se rozkřikne, že byl vyhlášen civilní výjimečný stav.

…

24. září 1938

Prezident Beneš vyhlásil mobilizaci. Nemohl jsem rozčilením spát. Již za rozbřesku pochodují ulicemi první houfy. Nyní je řada na mně, cítím to. Nikdy jsem nebyl mstivý, ale všechno to, co se nám stalo v posledních čtrnácti dnech, si žádá zadostiučinění. Říkám-li „nám“, nemyslím nyní jenom naše a babičku Anku. Naši musí pochopit, že já musím splnit svou povinnost. Vždyť za pár hodin už může být válka!

Na hřbitově se loučím s bratříčkem. Žádné sbohem, ale nazdar! Našim rozumím, proč se o mě strachují. Držím je v pevném objetí a od babičky fasuji všelijaké masti a bylinky. Nikola přes vrata křičí, abych nemeškal. Beru tornu na ramena, panečku, ta váží. Doufám, že brzy začneme válčit, jinak ze mě za tři dny bude Otesánek. Maminko! Tatínku! Babičko! Miluji vás jako svou vlast.

…

30. září 1938

Máme rozkaz vyklidit naše pohraniční pásmo! Včera se v Mnichově sešla ještě horší pakáž než ta, co před časem ohrožovala naše domy a životy. To se nedá jinak popsat. Psát mohu, jen když se mi nechvěje ruka zlostí. Máme odevzdat zbraně a všechno tady nechat neporušené Němcům, co si to zítra přijedou převzít. Mám s sebou tátovu kulovnici, a tu tady nenechám! Major se může hněvat, jak chce, i když vím, že s těžkým srdcem…

Pochodujeme večerní krajinou, nálada kluků, kamarádů, spolubojovníků je nepopsatelně pochmurná. Nikolovi vadí, že si ani nevystřelil, žertuje. A já nebudu hájit svůj domov se zbraní v ruce ani nebudu felčarem zachraňujícím raněné z první linie. Zato třetina naší obce o domovy přijde včetně našich a babičky. Jak se mohu podívat tatínkovi do očí? Vrátíš se do Prahy na medicínu a my půjdeme s tebou, řekne nejspíš babička. Jenže s tímhle krajem byl odjakživa spjat můj život…!

…

2. října 1938

Dáváme se na cestu po ranní mši. Farář Linke, ač Němec, přeje nám do budoucna vše dobré a při našem odchodu se neubrání upřímnému dojetí. Jako malý jsem chtěl být farářem, ale co nám nyní duchovní soustrast pomůže, když ztrácíme střechu nad hlavou! Šibeniční termín dali nám mocipáni na sbalení věcí a odjezd. Ordneři můžou puknout radostí, když vidí táhnoucího se hada povozů plných kufrů, starožitností, oblečení, nábytku, ba i naložených dětí.

S nůší na zádech podpírám maminku, zatímco tatínek vedle nás tlačí dvoukolák naložený tím nejnutnějším, co jsme pro nás zachránili z majetku, a také babičkou, celou v černém, s šátkem přes hlavu a hluboce zamyšleným výrazem ve tváři. Slyším kohosi zakašlat. Ohlédnu se na paní Strousilovou za námi, v jedné ruce tlačící před sebou kočárek s malým Bertíškem, zachumlaným v peřince a s teplotou od horečky. Když po delší chůzi kontroluji nemocné děcko, tu projede mým tělem paralyzující mráz, div mne jdoucí za mnou nepovalí. Jak jsem mohl zapomenout? Můj andělíček zůstal za oknem v mé jizbě… teda teď už ne mé…

Před dvěma lety mne prudká horečka donutila ulehnout. Byl jsem tak zesláblý, že mě tatínek odnesl i z postele. Maminka tenkrát prosila Pána Boha a všechny svaté, modlila se k malému porcelánovému andělovi, kterého kdysi dostal náš Tadeáš od pana faráře, ještě než měl souchotiny. Věřím dodnes, že tenkrát nade mnou bratříček držel ochrannou ruku skrze toho andělíčka. Okamžik rozhodnutí a nůši odkládám na dvoukolák. Rozbíhám se zpátky, maminka za mnou cosi křičí a moje oči se v mžicích střetávají s pohledy vypovězených, jejichž jediným proviněním byla hrdost na svůj národ…

V obci se nehorázně slaví, hudba a zpěv zní od domu k domu, všude vyvěšené hakenkreuzy, stěny pomalované děkovnými pozdravy Vůdci. Průvod ordnerů pozoruji celý udýchaný z bezpečné vzdálenosti mezi stromy u lesa. Nyní budu já tím, kdo se pokusí narušit idylu těm druhým. Lituji jen, že jsem si nevzal tatínkovu kulovnici…

Nemohu tomu uvěřit, ale dostávám se bez velkých potíží až k našemu domku. Vidím tři maníky na dvorku, jak zády ke mně hlasitě připravují oheň na opékání. Čtyři rychlé skoky, nato ohýbám záda pod rozlapená přízemní okna s vyvěšenými hakenkreuzy. Zevnitř je cítit pečínka a slyšet mužské i ženské hlasy, podle všeho Baumannovic klan. Otevřenými dveřmi prolezu do světnice a mizím po schodech nahoru, snad nikým nespatřen. Po tom všem, před tím vším… připadám si jako zločinec skrývající se před nenažranými supy.

Otvírám rychle dveře od jizby, co se má stát, stane se! Ale „u mě“ naštěstí nikdo není, byť na posteli už si kdosi stačil vybalit nějaké lascivní hadry. Za oknem stojí skutečně můj anděl strážný a toto „šťastné shledání“ považuji za dobré znamení. Ale nestačím ho ani schovat do kapsy, a už ve dveřích stojí copatá mladá Baumannová, Ilsa se jmenuje. Čumí na mě vyvalenýma očima, šok střídá zášť a vzápětí na mě řve: „Was stiehlst du uns hier, du tschechisches Schwein?“ Mám toho dost, chci jí zacpat hubu, ale ta děvka mě kousne do prstu a rázem je fuč. Bude zle, a já nejsem žádný zloděj! Teď, můj andělíčku strážníčku, opatruj mi mou dušičku. Přízemím zmítají vášně, ale to už lomcuji oknem v jizbě. Po chvíli nemohu jinak a loktem prorážím sklo, až nakonec vyrvu rám i s kusem omítky, takový cítím hněv i strach!

Dupot po schodech a děsivý jekot dodají mi pojednou odvahu vyskočit na travnatý dvorek. Když pak dopadnu do podřepu a svalím se na zem, ani nestačím na kolena a již mnou lomcují jako s darebákem. A ty výrazy… Vysmeknu se, ani nevím jak, a startuji co nejrychleji pryč. Na rynku se slaví, Čechiše Nečechiše. Využívám toho a než se „pořádkumilové“ oklepou, mám dobrý náskok. Jak si to tak šinu k lesu, bezděčně si vzpomenu na černého atleta Owense, jak Němcům na olympiádě v Berlíně vytřel svými sprinty zrak. Andělíček mi seslal beztak jeho „nohy“ na pomoc. Ach ano, andělíček! Nikdo neběží za mnou, nikoho neregistruji v okolí, tož vydechnu. Vytahuji z kapsy jenom střepy – můj anděl strážný už není! To je zlé znamení…

…

15. března 1939

Ulice jsou pokropené posledním sněhem. Sedíme přilepení k rozhlasu, zatímco Němci skrze svůj okatý arzenál obsazují zbytek naší zmrzačené vlasti. Proboha, proč! Tatínek vypne ten krám, jeho polknutí naprázdno vyzní jako kulečníková koule. „A je po svobodě,“ říká. Venku řinčí motory, špalíry lidí v ulicích. Češi pláčou, hrozí zaťatými pěstmi…

Fakultní posluchárny praskají ve švech a hlouček kantorstva má co dělat. Podepisuji se pod petici za odchod německých vojsk a pozoruji příchozí zakaboněné policisty. Že nemáme vyvolávat rozruch a vyčkat, až se obnoví přednášky…

…

29. prosince 1939

Gestapo a policie u nás dělají „preventivní“ domovní prohlídku a zdá se, že nás někdo z okolí, ne-li přímo z činžáku, práskl. O to, že jsem byl spolužáku Opletalovi na pohřbu, se zajímají poněkud „brzo“. Na fotkách mě ale nemají. Pravdou je, že jsem byl delší dobu psychicky unaven, a když zavřeli naši školu, neřekl jsem ani popel. Vím o spolužácích, které sebrali. Ale tady nic nenajdou a já jen prokázal mrtvému úctu.

Vysoký gestapák v černém koženém kabátě povýšenecky cosi odsekne místnímu policistovi. Kde prý má tatínek kulovnici… ale kdo to mohl říct? Zbraň jsme sice nehlásili, ale taky jsme se s ní nikde „neprezentovali“. Má ji táta vůbec? Ani nepamatuji, jestli jsme ji vybalovali, ale určitě jsme ji v Sudetech nenechali.

Tatínka odvádí, sice ne v poutech, zato před zraky celého činžáku! Už schází jen lynč. Nechtějí mě vzít s ním, tak zůstávám u k smrti vyděšené maminky. Na „rozloučenou“ se ptá gestapák po babičce Ance. Idioti nevědí, že jsme ji před Vánoci pochovali!

Večer šramot u dveří – tatínka pustili! Na prahu líbám jeho ruce a slibuji, že již rodinu nijak neohrozím!

…

9. ledna 1940

Maminku včera odvezli do špitálu! Byli jsme za ní s tatínkem. Prý jak spěchala do práce, někdo ji omylem vystrčil z rozjíždějící se tramvaje, když do ní nastupovala. Padla tak ošklivě, že si přitom zlomila nohu. Nevěřím na takové náhody!

…

18. ledna 1940

Jdeme pro maminku do špitálu. Podařilo se mi sehnat porcelánového andělíčka. Tisknu jej mamince do dlaně. Je to tak dojemné…

…

15. října 1941

Přeřadili mě z fabriky do sběrny surového odpadu za Prahou. Ne že by mě to ve slévárně zrovna bavilo, ale dalo se vymýšlet, jak různé součástky do výzbroje „poštelovat“ tak, aby ve vhodnou dobu nefungovaly, až přijde správná chvíle. Ale možná jsem nakonec rád. Je civilní výjimečný stav. A já dal našim slib. Akorát že těch lístků na příděl bude asi méně…

…

8. června 1942

Jdu z práce domů a na veřejné tabuli si všímám seznamu popravených Čechů v důsledku atentátu na Heydricha. Nezdá se, že bych někoho znal. Najednou se zhrozím toho, jak jsem tupý vůči cizí bolesti! Zdá se, že když lidem vezmete jejich svobodu, donutíte je přizpůsobit se novým okolnostem, ale od toho jsme lidé a každý takové změny vnímáme po svém. Ano, jako lékař bych měl dokázat potlačit emoce. Ale cožpak vím, zda jím vůbec ještě někdy budu?

…

15. června 1942

U nás v činžáku bylo opět gestapo, ale tentokrát naštěstí ne u nás. Byl jsem v robotě, když se u domovníka střílelo! Pavlačové tamtamy si vždy najdou svou cestu. Domovník se podle všeho zastřelil, když u něj zvonili černokabátníci. Prý zatajil, že nevlastní dcera, kterou odlifroval na venkov, je po nebohé matce poloviční Židovka! Na co všechno se nepřijde. Už tak jsme špatní z toho, co se děje kolem. Popravy, Lidice, prohlídky na pracovištích, zákazy… Obzvlášť špatný se mi jeví tatínek. Celý zamlklý, nepřítomně hledící někam do prázdna. Nyní je to maminka, která konejší, že to zvládneme, že vydržíme. A já tomu věřím!

16. června 1942

Včera v noci, když už všude vládlo ticho, za mnou přišel tatínek do pokoje. Vzbudil mě, protože mi musí něco říct. Má strach, že se domovník zabil jeho kulovnicí. Tou, kterou jsme neměli od příchodu do Prahy! Tatínek ji tedy nechal u domovníka. Snažím se jej uklidnit a uvažuji docela chladnokrevně: domovník je mrtev a určitě se nikomu nesvěřil ani nic nenapsal. To už by nás dávno přece sebrali! Doba je hektická a zlá. Nic se nám nestane, o tom ani na okamžik nepochybuji. Ale pro všechny případy musím všechny svoje deníky zničit. Všechny! Bolí to. Ale co kdyby… Naše životy a naše svoboda, která jednoho dne zcela jistě zaťuká i u našich dveří, jsou nejcennější.

Zdroj fotografií: Kultura21.cz a Joom.com

Jakub Havlíček:

• Je mi 36 let, pocházím z Opavy. Amatérsky se věnuji psaní již od dětských let. V současné době pracuji jako asistent pedagoga na základní škole.