Přehlídka Be2Can za dveřmi

Jako každoročně se také letos rozhodla distribuční firma Film Europe, že mezi 7. a 14. říjnem 2026 uspořádá přehlídka BE2CAN, poskládanou z titulů uvedených (a někdy i oceněných) na nejprestižnějších filmových festivalech – v Benátkách, Berlíně a Cannes. Ostatně k těmto lokalitám, respektive k prvním slabikám jejich pojmenování, odkazuje i sám název: dvakrát zohledňuje Be a jednou Can.

Bohulibá akce zavítá do více než dvaceti měst po České republice, počínaje Boskovicemi a konče Zlínem. Většinou ji hostí jediné kino, výjimečně dvě, pouze v Praze obsazuje rovných třináct projekčních ploch, ať již jsou to menší „artové“ sály nebo velký biograf jako v případě pražské Lucerny. Poté – v druhé půli října – se přestěhuje na Slovensko.

Nabídka filmových titulů je tentokrát skromnější, zahrnuje toliko osm děl, která vesměs ještě letos nebo v příštím roce spatříme v běžné distribuci. Jedná se téměř výhradně o snímky divácky náročnější, které nechtějí jen pobavit, ale také něco sdělit, diváka hlouběji oslovit a přivést k zamyšlení. Jen si nejsem jist, zda tento záměr pokaždé vychází, zda se v některých případech nejedná o režisérovu sebevzhlíživost, pomíjející divácké očekávání.

Minotaur – tichá hrůza

Asi nejočekávanější položkou je tu thriller Minotaur od původně ruského režiséra Andreje Zvjaginceva, jenž stejně jako několik jeho dalších kolegů, vystupujících proti putinovskému režimu, našel uplatnění za hranicemi své vlasti. Volně se inspiroval francouzskou kriminální šarádou Nevěrná žena (v roce 1969 ji natočil Claude Chabrol), která je ovšem cele uzavřena do bezstarostného, hmotně zajištěného soukromého světa vystupujících postav, zatímco Zvjagincev své vyprávění opatřil širšími společenskými kontexty. Jeho příběh se totiž odehrává v době, kdy probíhá ruský vpád na Ukrajinu – a sestavují se seznamy odvedenců.

Minotaur se vyznačuje strhující přesvědčivostí, ukazuje, jaké běsy se skrývají za zdánlivě všedním, ba rozvážným a starostlivým vzezřením. Úspěšný podnikatel Gleb se i ve vzrušených časech snaží chránit svou filmu, neznepokojují jej ani množící se útěky hlavně mladých zaměstnanců do blízkého zahraničí, protože i odtud lze dál pracovat on-line. Když dostane přikázáno, že musí naplnit předem stanovenou kvótu odvedenců, nechá najmout nové pracovníky, které vzápětí „obětuje“.

Jeho na první pohled vstřícná, ba snad až ohleduplná osobnost však odhalí své temné ledví, když zjistí, že jeho manželka si pořídila milence. Tehdy se ukáže, že jeho svědomí se až s jakousi děsivou lhostejností vyrovná třeba i se zločinem. Výstižně režisér vyhmátl Glebovu chladnokrevnou důslednost, s jakou zametá veškeré stopy a zbavuje se případných svědků.
Zvjagincev postihuje mentalitu novodobých ruských zbohatlíků, kteří si pořídili přepychové bydlení a materiálně zajišťují svou rodinu – až manželka setrvávající tak říkajíc v domácnosti se vinou nicnedělání nudí, hledajíc jakékoli rozptýlení. Gleb si ovšem počíná, jako kdyby nic netušil, přehlíží rozklíženou rodinnou soudržnost, považuje za samozřejmé, že své nejbližší k sobě pevně připoutává a rozhoduje o nich, aniž by jim poskytl možnost vlastní volby.

Minotaur zaujme svou výrazovou střízlivostí, ani na okamžik se neuchýlí k nějakému pamfletickému výsměchu či odsudku, snaží se pojmout své rozporuplné hrdiny v jejich celistvosti, když předestírá bez jakékoli předpojatosti, jak si počínají vlivní i úplně obyčejní lidičkové útočného impéria, které vyžaduje po svých obyvatelích jednotné “vlastenecké“ smýšlení. Do sebe zahloubaný příběh ukazuje poměry kdesi v provincii, přesto plně podřízené nařízením z centra a ovládané jeho rétorikou. Uvěřitelnost a působivost filmu, přichystaného samozřejmě bez účasti Ruska v široké evropské koprodukci (včetně Lotyšska, které poskytlo technické zázemí i místa pro natáčení), umocňuje navíc to, že je mluven rusky, samozřejmě obsazen i ruskými herci. Zvjagincev tak přidává další cennou výpověď o ruské mentalitě. Považoval bych za velkou škodu, kdyby Minotaura zdejší publikum přehlíželo.

A ti ostatní

Ostatně tento počin, v celé přehlídce asi ten nejzávažnější, není jedinou výpovědí o tom, jak smýšlejí a chovají se lidé ve vzdálených, často exotických končinách, kde musí rovněž řešit mravní dilemata, ať již se jedná o vražedné napětí na tureckém venkově (Spasení), krátkodobou šanci žen na sebeuplatnění v Afghánistánu před talibanským vítězstvím (Žádní dobří muži) nebo dokonce dění ve fiktivním africkém státě (Vzpomínka na princeznu Mumbi). Stejně tak nahlédneme do minulosti, abychom se pokochali tvrdohlavou snahou mladé ženy o společenský vzestup (Zlatý věk), v temné vizi budoucnosti sestoupíme do jejích hrůz (Její soukromé peklo). Za zmínku rovněž stojí výpověď o řevnivosti i citových vazbách ještě předškolních dětí, které si oblíbily seskoky do moře (Rudé skály). Starší tituly, znovu přichystané k obnovené premiéře, zastupuje sugestivní dokumentární portrét jedné známé tanečnice (Pina).

Tvůrci si přitom vyzkoušeli nejrůznější vypravěčské polohy – nalezneme podobenství, poněkud rozpačitou romantickou komedii či bizarní futuristickou podívanou, která si pohrává s přítomností dokumentaristy a jeho záznamů. Nalezneme rozmáchlou evokaci zlomů 20. století i vizuálně oslnivou – až neonově křiklavou – verzi budoucích světů. Žádného slavného herce tu rozhodně nehledejme, nanejvýš narazíme na festivalově známé režiséry (vedle Zvjaginceva třeba Wima Wenderse, Nicolase Windinga Refna nebo Bruna Dumonta), které však mimo jejich příznivce stejně málokdo zná.

Be2Can má význam především jako upozornění na filmy, které možná nejsou dokonalé, ale vypovídají o mnohotvárnosti současného světa, i kdybychom nahlíželi do jeho minulosti či budoucna. Upozorňují, že některá rozhodování a zádrhely mají nadčasovou platnost, že se prolínají všemi věkovými i sociální i vrstvami. Pro bližší seznámení s touto akcí si rozklikněte její webovou stránku – https://be2can.cz

Zdroj foto: Be2Can

Více informací: https://be2can.cz