V pražském Roxy se 10. listopadu díky Fource Entertainment objevili afričtí Seether, v čele se Shaunem Morganem, se svojí emotivní muzikou. Nástupci slavných předchůdců žánru, jakými byla například Nirvana nebo stále existující Alice In Chains, nastoupili s několikaminutovým zpožděním. Tuším, že když jsem naposledy kontroloval hodinky, tak už měli hrát bezmála 30 minut. To ale ovšem nijak extrémně nevadilo, protože sice kapela měla hrát od 21 hodin, areál klubu Roxy byl však otevřen už od 20 hodin a bylo tedy aspoň co pít, popřípadě si povídat s dalšími příznivci této bandy.

Potom, co si fanoušci asi potřetí spletli zvukaře s hudebníky, se konečně dostavili Seether na scénu s drinkem v ruce a přiznáním, že jsou sami trochu pod parou – zkrátka správní muzikanti. Vzali do ruky nástroje a navodili příjemnou atmosféru. Melancholie, pesimismus, bolest, ale i naděje, touha, víra, síla. To vše lze nalézt v jejich hudbě. Jelikož hráli bez elektrické kytary, tak akustika skvěle doplňovala texty pronikající do hlavy. Při jedné písni, Broken, jsem se do jednoho textu dokonce tak zaposlouchal a vžil, že jsem se sám sebe musel ptát: „Kolik musel prožít bolesti, aby něco takového napsal?“ Bylo to kouzelné. Připadal jsem si jako Alenka, která prošla norou do jiného světa, čas se zastavil a já se nechal unášet na vlnách Tichého oceánu daleko do dálky spolu s dalšími posluchači.

Nabídka setlistu byla velice pestrá a široká napříč alby. Já jsem doufal v to, že zazní hlavně mé oblíbené, což se mi i splnilo. Fake It, Country Song a hlavně Remedy pro mě byly úžasným zážitkem. Zazněly i další klasiky jako The Gift a jiné. Abych byl upřímný, cítil jsem se na jejich vystoupení, jako bych byl součástí alba One Cold Night z roku 2006, které je celé v akustickém provedení.

Takto vypadá zkušená kapela s talentovanými hudebníky. Je jim jedno, co si kdo myslí. Jedou si svoje a všechno ostatní je druhořadé. Takových kapel by potřeboval hudební průmysl víc. Protože pak vznikají nové styly a kapely, které se za žádnou cenu nezaprodají mainstreamu, jako tomu bylo i v případě mých velkých oblíbenců, crossoverových Ugly Kid Joe. Je veliký rozdíl, jestli kapela získá slávu prodejem svých idejí a názorů, které jsou stejně potom přetransformovány k libosti manažera, studia et cetera, pouze za cenu peněz nebo když si získá slávu právě díky svým idejím a názorům s výslednou odměnou v podobě peněz, které přijdou od věrných fanoušků se schopností rozeznat originalitu od všudypřítomného plevele.

Navíc už za roky a roky a roky ježdění po koncertech, ať už do hal, open airů, nebo klubů musím vyzdvihnout fakt, který nemusí být úplně všem znám. Klub vždy upřednostněte před koncertní halou. Zvuk je kvalitnější, vidíte líp na kapelu a máte daleko větší šanci chytit si trsátko nebo paličku od hudebníků.

Foto: seether.com