Verše, které mají probudit zájem o přírodu

Starat se o přírodu v rodném kraji lze i skrze verše. Vyprávět by o tom mohla Marta Rulfová z Mohelnice, která vlastním nákladem vydala publikaci, jenž přírodou jen dýchá. V básni Den v lese například píše: To ráno bylo plné vůní, krůpěje rosy zdoby květy růží…

„Plný nostalgie zdá se den, když vzpomenu svůj rodný kraj. Řada tváří a míst se mi vybavuje, jsou stále živé, jako sen.“ To je úryvek z básničky Nostalgie z knížky Marty Rulfové Pastorále. Jedná se o soubor veršů a kreseb. Autorka z Mohelnice je vydala vlastním nákladem. Knihu zasílá známým a souhlasí s volným šířením veršů. Jejím cílem je jediné: aby básničky pomohly přírodě a vzbudily o ni zájem i v mladých lidech.

Verše „zelené“ autorky, která nade vše miluje svou domovinu, jsou především o přírodě. „Nechtěli své město malé, které jejich chloubou bylo, mourem černým zardousiti, svěží zeleň poničiti. Chtěli, aby se jim zdravě žilo,“ píše Marta Rulfová v básničce Jablunkovce, Jablunkovce…

Verše pojednávají také o stáří, velmi silná je báseň Nedělní meditace, kterou autorka napsala už v únoru 1999. „Co nám starouškům již zbývá, když za rohem ´tetka´ číhá. Mávneš na ni, ´ztrať se, holka´, tvoje činnost ještě počká, zalez rychle za vrata!´ – Zrak mi slouží, jídlo chutná. Když si dám malého ´prcka´, nálada se povznese, všechny chmury odnese – pustím desku Valdaufa…“

Neničte přírodu, vzkazují verše Marty Rulfové…

Na kmeni nějaký šplhá pták…

Opět přírodě se věnuje básnička s vypovídajícím názvem Jarní: „Všechno se mění. Dávám se k nebi a cítím ve vzduchu příslib jara. Oblaka vypraná sněhem plují bělejší, předvádí své tvary větrům a plují do sfér, kde se rozplynou nebo spojí do tvarů sněhových vloček, které se jemně snesou na kraj jako poslední pozdrav odcházející zimy. Všechno se mění.“

Marta Rulfová se o život v Mohelnici zajímá a své poznatky vkládá nejen do veršů a obrázků, často také píše dopisy do novin, mnohé z nich byly publikovány. Loni kupříkladu napsala do redakce celostátního deníku o tom, že v Mohelnici seřízli stromy, které „snad už stovku let dokreslovaly historický střed města, který si všichni chrání jako největší poklad“. Údajně byly zteřelé, tomu však žena chráníc přírodu nevěří…

Stromy jsou obsaženy i ve verších Marty Rulfové. Kupříkladu v té s názvem En, Ten, týny…, kterou autorka již v roce 1995 věnovala – tehdy šestnáctileté – vnučce Monice. „Podívej, tam na tom stromě, na kmeni nějaký šplhá pták. Má rudou hlavičku, žlutá křidélka, zuřivě do kůry stromu seká, hledá si červíka, asi má hlad! Těch něžných modřinek, co z větvičky na větev polétává“ A tam – no, to je krása! Růžové bříško hýla s housenkou v zobáčku a už si na ní pochutnává!“ Publikace je neprodejná, zájemci o verše Marty Rulfové mohou psát do redakce.

Ilustrační foto: Andrea Cerqueirová