Řadu let působila jako tanečnice a choreografka. Spolu s manželem založila Taneční společnost Artyci a v Orlických horách v přírodě vybudovali mezinárodní umělecké vzdělávací centrum Pangea. Zajímá se o taoismus, kterému se věnuje nejen ve svých knihách, ale i ve své pedagogické a tvůrčí činnosti. Letos Zuně Vesan Kozánkové v češtině vyšla knížka Moudrost stromu – taoistický průvodce plynutím života a brzy v češtině vychází také kniha Tao pohybu.

K tanci jste se dostala velice brzy. Začalo to sportovní gymnastikou, od které jste přešla k baletu, který jste nakonec studovala osm let na taneční konzervatoř. Co vás ještě bavilo? Jak na ten čas dětství vzpomínáte?

Ano, začala jsem s touto profesí velmi brzy – nejprve sportovní gymnastika, po pár letech moderní gymnastika a potom studium baletu na Taneční konzervatoři. Nikdy jsem však nechtěla dělat balet, vždy mě zajímalo něco současnějšího, něco, co je tady a teď. Následovalo studium na Vysoké škole múzických umění, kde jsem se naplno začala věnovat současnému tanci a všem jeho aspektům – od studia těla, přes metodiku, až po choreografii.
Na dětství a dospívání s tancem vzpomínám samozřejmě s radostí – z pohybu, hudby, přátelství a zkušeností v divadle… Ale kromě toho si velmi živě pamatuji i neuvěřitelný dril, velkou disciplínu a – upřímně – nulový respekt k tělu. Nikdo nás neučil ho poslouchat, rozumět mu a starat se o něj. To je také důvod, proč jsem měla zdravotní problémy a později jsem se začala zajímat o zdraví, psychosomatiku, Body Mind Centering (BMC) a jemnější formy pohybu jako čchi-kung, nej-kung a terapeutickou metodu shiatsu.

Řadu let jste působila nejen jako tanečnice, ale také i jako choreografka (Kruh, Iný svet, K sebe, One Yin for Every Yang, Cocoon invisible, Zen Kiss, Pre Gaiu, Shui, Satsang, Spaces …) Čím vás zaujala choreografie, kterou jste studovala ve Francii a Rakousku a absolvovala stáže u významných mezinárodních pedagogů a choreografů? Měla jste v tomto oboru nějaké vzory?

Choreografii jsem nikdy nestudovala oficiálně, ale učila jsem se ji prostřednictvím spolupráce s choreografy a na různých kurzech a stážích. Fascinovalo mě komponování pohybu v prostoru i v hudbě, hledání vizuálních obrazů, využívání improvizace, ale i práce s energií těla. Hlavně mě však zajímalo, co se dá pohybem vyjádřit. Choreografie mě zajímala jako výpověď, ne jako dekorace. Tanec nedokáže být narativní, nabízí úplně jinou vrstvu přenosu informací – a právě to mě na něm fascinuje. Choreografické vzory jsem nikdy neměla. Spíše mě zajímali choreografové jako tvůrci s velmi specifickým myšlením a fascinací. Zajímali mě ti, kteří tvořili autenticky a šli do hloubky. Díky možnosti několik let se účastnit letního festivalu Impulstanz ve Vídni jsem poznala mnoho zajímavých tvůrců, kteří se mi později stali i přáteli a vzácnými poradci.

Foto: Noro Knap

Co vás k tomu vedlo, že jste spolu s manželem, choreografem a pedagogem Milanem Kozánkem v roce 1996 založili Taneční společnost Artyci? A spolu jste pro soubor měli choreografii na inscenacích jako např. S tebou, Mýtus, One Yin for every Yang, Sui generis, Couch corner.

S Milanem jsme měli potřebu vytvořit vlastní prostor, kde bychom mohli zkoumat to, co nás zajímá – nejen tanec, ale i tělo jako takové, vědomí, archetypy, emoce, spiritualitu… Proto také nemáme v názvu slovo „skupina“, které by se zaměřovalo pouze na tvorbu inscenací. Jako Taneční společnost Artyci jsme byli výzkumným uskupením, jehož výslednými výstupy sice byly i inscenace, ale zabývali jsme se i jinými oblastmi – pedagogickou prací a výzkumem v této sféře – například studiem anatomie a jejím propojením s tancem, později čchi-kungem a principy čínské medicíny a jejich propojením s tancem a divadlem, nebo archetypálními informacemi ze starých kánonických knih (Kniha proměn I-ťing) a jejich spojením s tancem a divadlem, a mnoha dalšími tématy. Výrazným aspektem Artyci je propojení umění s přírodou, proto jsme více než 20 let vedli letní taneční školy na horách zaměřené právě na toto téma. Zajímá nás tedy nejen výsledek, ale také proces a výzkum.

Sama jste vystudovala pedagogiku tance a učila jste v Salzburgu, Leedsu nebo Freiburgu. Kromě tance učíte také shiatsu ve vlastní Škole shiatsu a Tao, která funguje několik let na Slovensku. Také učíte v Čechách, kde jste v Orlických horách s manželem v přírodě vybudovali mezinárodní umělecké vzdělávací centrum Pangea. Co vás baví na pedagogické činnosti? A co všechno nabízí centrum Pangea?

V dětství ani během studií mě vůbec nenapadlo, že se jednou stanu učitelkou. Pedagogiku tance jsem si zvolila jednoduše proto, že tehdy nebyla jiná možnost, jak studovat současný tanec. Paradoxně to ale bylo to nejlepší rozhodnutí – šlo o nový obor, který jsme si my, studenti, mohli do velké míry formovat podle vlastních potřeb a směřování. Postupně jsem zjistila, že mám přirozený smysl pro metodiku a strukturu, a tak se učení pro mě stalo přirozenou cestou. Dnes vedu výuku nejen v oblasti tance, ale i shiatsu, čchi-kungu a nej-kungu, a vždy s respektem k tělu, jeho moudrosti a jedinečnému procesu každého jednotlivce – studenta. Kromě praktické výuky vedu také teoretické přednášky a diskuse, zejména na téma zdraví z pohledu čínské medicíny.

Pedagogika je pro mě živý dialog – prostor, kde mohu sdílet to, co mě samotnou fascinuje a co věřím, že může být druhým užitečné v jejich životě. Je však jen jednou částí mé identity. Kromě toho píšu knihy, sázím stromy, starám se o zahradu, vařím, peču, jsem milovnicí pití čaje, povídám si s naší kočkou a cestuji za poznáním. Pangea je náš společný projekt s Milanem v Orlických horách – umělecké a vzdělávací centrum, kde také žijeme. Vytvořili jsme zde prostor pro malé rezidence, tvorbu a prezentaci komorních děl. Je to ale také prostor pro psaní, tvoření, malování či jednoduché odpočívání v přírodě. Lidé, kteří sem chodí, Pangeu za tímto účelem hodně využívají. Pangea je zároveň místem pro naše taoisticky laděné aktivity – vyučujeme zde čchi-kung, nej-kung, vedeme meditace a nabízíme i terapeutickou péči. Je to místo, které propojuje umění, přírodu, zdraví a hlubší pohled na život.

Foto: Eileen Yaman

V jednom rozhovoru jste řekla, že Asie vás lákala od dětství a je vaší „srdcovkou.“ Jelikož vás přitahují kultury Číny a Japonska, a tak jste vystudovala nejen shiatsu neboli šiacu, což je japonská masážní technika a v překladu znamená tlak prsty, na Škole shiatsu Ki, ale také akupunkturu na Pekingské univerzitě Guang Ming Beijing v Praze. Co vás přivedlo ke shiatsu a čím vás zaujala právě čínská medicína a konkrétně akupunktura?

Ano, k východním filozofiím mě to táhlo od dětství – nevím přesně proč, ale vždy jsem cítila, že tam je moje domovina. Se shiatsu jsem se poprvé setkala před více než dvaceti lety na jednom tanečním festivalu v Ústí nad Orlicí, kde jsem poznala skupinu nadšenců kolem Jirky Lössla. Právě začínali studovat shiatsu a to, co mi ukázali, mi bylo nesmírně blízké. Měla jsem pocit, jako bych shiatsu znala – i když jsem nevěděla, že se to tak jmenuje. Podvědomě jsme si jako tanečníci navzájem dělali podobné ošetření a najednou jsem objevila, že to, co jsme dělali intuitivně, má své jméno a hluboké kořeny.

Shiatsu mi přišlo velmi přirozené, protože pracuje s principy, které jsou tělu vlastní. Cítila jsem, že této metodě rozumím spíš tělem než hlavou – a to mě nadchlo. Následně jsem se rozhodla ponořit do studia hlouběji – absolvovala jsem tříleté studium u Boba Dvořáka tady v Čechách. A protože shiatsu vychází z principů tradiční čínské medicíny, byl to už jen malý krůček ke studiu akupunktury. To bylo před sedmnácti lety – a tomuto umění se učím dodnes. Je to studium na celý život, možná i na několik životů. A nesmírně mě baví tento svět ukazovat i ostatním lidem, proto jsem založila vlastní školu shiatsu, kterou vedu už dvacet let.

Shiatsu mi otevřelo bránu – nejen k práci s tělem, ale k novému způsobu uvažování. Je to fascinující systém – precizní, komplexní a citlivý – nejen k léčbě těla, ale i mysli. A nejen k léčbě jako takové, ale i k vztahu k světu, ve kterém žijeme. Není to jen technika ošetřování, ale celkový přístup k životu. A právě proto jsem začala psát o tom všem knihy – protože jsou to nesmírně vzácné informace, a byla by škoda, kdyby o nich lidé nevěděli a nemohli je aplikovat ve svém životě.

Zajímá vás také taoismus, a právě z jeho tradice čerpají vaše knihy – Tao cesta ku zdraviu (bestseller), Meridiany dráhy života, Cvičenie jako liek, které vyšly ve slovenštině. V roce 2024 vyšla anglicky kniha The Tao of Movement a v češtině letos vyšla knížka Moudrost stromu – taoistický průvodce plynutím života. Čím vás taoismus tak zaujal? Co vás přivedlo ke psaní? Jak jste spokojená s českou verzí své knížky? A budou i další vaše knížky v češtině?

Shiatsu má svůj teoretický základ v čínské medicíně, která vychází z taoismu, takže pro mě byl přechod k taoismu přirozený a velmi blízký. Taoismus mi dal jazyk pro něco, co jsem intuitivně cítila – že život má svůj rytmus, že nemá smysl ho násilím tlačit, ale je důležité s ním plynout, někdy ustoupit, jindy jen být, a někdy zase zabrat a makat. A zároveň mě velmi intenzivně propojil s přírodou. Principy taoistické filosofie jsou nádherně aplikovatelné i v moderní době a nabízejí lidem nástroje, jak žít spokojeněji, ať už v osobním, nebo pracovním životě.

Knihy vznikly z potřeby toto všechno sdílet. Česká verze knihy Moudrost stromu mě velmi těší a jsem s překladem moc spokojená. Nejen proto, že ji překládala naše dcera Jasu, ale především proto, že ji přeložila s velkou láskou a péčí. S knihou totiž žila už dávno předtím, než vznikla myšlenka ji překládat. Když jsem psala původní slovenskou verzi, průběžně jsem jí posílala rukopis na kontrolu, takže její překlad byl jako „z první ruky“. Mnohé věci jsme spolu konzultovaly, aby v textu zůstal nejen duch originálu, ale i můj osobní odkaz, který se skrze češtinu krásně přetavil.
A ano, další knihy v češtině určitě budou. Brzy vyjde v češtině Tao pohybu – kniha určená pro lidi, kteří pracují s pohybem: tanečníky, herce fyzického divadla, cirkusanty, jogíny, ale i sportovce. Kniha vyšla minulý rok v angličtině v britském vydavatelství Singing Dragon a moc se těším, že o ni je zájem i v Česku a že tu může vyjít ve vašem rodném jazyce.

Foto: Veronika Garbanová

Od dětství jste velkou milovnicí stromů a sama se stromy rozmlouváte. Sama říkáte: „To, co mi příroda skrze stromy ukazuje, mi taoistická filozofie pomáhá chápat a sjednocovat.“ A právě stromům jste věnovala své dvě knihy Múdrosť stromu a Múdrosť stromu – tvorivý sprievodca. Ve druhé knize o stromech píšete o tom, že každý strom má svoji energii a každý druh stromu rezonuje s člověkem jinak. Stromy vás naučily, že nemusíte vědět všechno a hned. Máte sama oblíbený strom, ke kterému se ráda vracíte? A jaká jste čtenářka, máte oblíben žánr nebo autora?

Stromy byly mou láskou už od dětství. Vnímala jsem je jako bytosti, které nás přesahují, ale zároveň jsou nám nesmírně blízké – jako tiší, moudří průvodci. Dodnes si s nimi povídám, vnímám jejich energii, poslouchám jejich ticho. Taoistická filozofie mi později pomohla pojmenovat a hlouběji pochopit to, co jsem u stromů vždycky cítila – že všechno má svůj čas, že plynutí a proměny jsou přirozené, a že i nekonat nebo nevědět je v pořádku. Stromy mě naučily důvěřovat procesu života. Každý strom má pro mě svůj charakter, svou kvalitu – a ano, rezonujeme s nimi různě podle toho, co právě v životě prožíváme a potřebujeme. Bříza přináší jemnost a očistu, dub sílu a ukotvení, borovice sílu a houževnatost a tak dál.

Strom, ke kterému se já často v mysli vracím, je obrovská stará třešeň na zahradě mých prarodičů, na které jsem strávila téměř celé dětství. Silný vztah mám ještě k jedné dvoutisícileté olivě na řeckém Zakynthosu a k sedmset let starým cedrům na hoře Kója v Japonsku. Mé vědomí se s těmito stromy propojuje velmi často, a to z impulzů a důvodů, které neznám. Prostě se to děje.

Co se týká čtení – protože jsem studijní typ, čtu knihy, u kterých si neodpočinu, ale z kterých se učím. Nejčastěji jsou to knihy zaměřené na spiritualitu, osobnostní rozvoj, taoismus, buddhismus, zen-buddhismus, čchi-kung, nej-kung, alternativní medicínu.

Hodně čtu také knihy o přírodě, o stromech a o umění. Poslední dva roky doslova hltám knihy o Japonsku a japonské kultuře. Mám ráda i poezii a intenzivně čtu i starou japonskou poezii – samozřejmě v češtině ☺.
Beletrii čtu jen velmi zřídka, možná tak jednu knihu za dva roky jako oddechovku. Ne proto, že bych ji neměla ráda, ale prostě na ni nemám čas. V mládí mě však formovala díla Hermanna Hesseho, Nikose Kazantzakise či Paola Coelha.

Jste autorkou mezinárodně uznávaných projektů – Medicína v tanci a Dancing Qigong (Taneční čchi-kung). Sama jste byla aktivní tanečnicí, choreografkou a dnes se věnujete hlavně pedagogické činnosti a psaní. Psaní knih vnímáte jako práci v divadle, a to jako celistvý tvůrčí proces. Milujete lidské tělo a pohyb a jak sama říkáte, tancem se odhalí lidská duše. A o sobě říkáte, že jste věčný student. Studovala jste toho hodně. Jaký obor byste ještě ráda studovala?

Ano, při psaní knih používám principy, které jsem kdysi využívala v divadle. Píšu knihy tak, jak jsem tvořila choreografie. Někdy mám pocit, že ty knihy doslova tančím. Pro mě je všechno tvoření – ať už je to choreografie, kniha nebo seminář. Vždy mi jde o pravdivost a spojení. A studium? Kdyby to ještě šlo, určitě bych ráda studovala japonštinu.

Stále máte hodně pracovních aktivit. Umíte odpočívat? Co vám říká slůvko relax?

Jsem z generace lidí, kteří vždy „museli“ něco dělat – a navíc je taneční profese velmi zaměřená na výkon, takže být pořád zaneprázdněná mám doslova zakódované v buňkách. Snažím se to ale postupně překódovat. Učím se odpočívat. Opravdu. Pracovních věcí je pořád hodně – a i když už mnohé vědomě odmítám, stejně jich zůstává dost. Čím dál víc si uvědomuji potřebu ticha, prostoru jen pro sebe, bytí v přítomném okamžiku. Relax pro mě neznamená „vypnout“, ale vrátit se k sobě. V přírodě, u čaje, s poezií, v pomalém pohybu, při dobrém jídle, v objetí stromu, s milovanými lidmi, s přáteli, nebo na cestách po Japonsku.

Foto: Noro Knap

Zuna Vesan Kozánková:

• Narodila se v roce 1973 v Žilině.
• Vystudovala balet na Tanečnom konzervatóriu Evy Jaczovej v Bratislavě, pedagogiku moderního tance na VŠMU v Bratislavě a choreografii na stážích ve Francii (Diverrés/Montet v Rénnes, Claude Brumachon v Nantes, CNDC – the National Centre for Contemporary Dance v Angers) a Rakousku (stipendijní program danceWEB ve Vídni). Shiatsu ve škole Shiatsu Ki a akupunkturu na Pekingské Univerzitě Guang Ming Beijing v Praze.
• Na Slovensku má vlastní Školu shiatsu a Tao (www.shiatsu-terapie.sk).
• Pedagogickou praxi sbírala na tanečních školách – Salzburg Experimental Academy of Dance (SEAD), Northern School of Contemporary Dance v britském Leeds, Bewegungs Art v německém Freiburgu, také v různých institucích a na workshopech v Česku, Německu, Francouzsku, Rakousku, Polsku, v Číně, Thajsku, ve Vietnamu nebo na Srí Lance.
• S manželem, choreografem Milanem Kozánkem (1970) založili v roce 1996 Taneční společnost Artyci (www.artyci.com) a v roce 2013 v Orlických horách založili mezinárodní umělecké centrum Pangea a mají spolu dceru.
• Knihy – slovensky – Tao cesta ku zdraviu (2018), Meridiany dráhy života (2020), Cvičenie jako liek (2021), Múdrosť stromu (2024), Múdrosť stromu – tvorivý sprievodca (2025), anglicky kniha The Tao of Movement (2024) a česky Moudrost stromu – taoistický průvodce plynutím života (2025).

< Předchozí		Další >