„Chvíle, kdy jsem poprvé sevřela svou knihu v ruce, se nedá popsat. Je to směsice emocí, kdy uvnitř vás bouchne ohňostroj, zároveň cítíte neskutečnou pokoru a vděk, že se to opravdu děje. Culíte se a pláčete zároveň,“ přiznává Miriam Bláhová, jejíž nejnovější kniha má název Příběh s vůní lípy a vyšla v roce 2025 a v současné době dokončuje historický román Drahá Marto.

V dětství jste snila, že jednou budete spisovatelkou. A hlavně jste ráda četla. Měla jste oblíbené knížky, nebo literární postavu, s kterou byste se ráda kamarádila?

Začínala jsem na komiksu Čtyřlístek a neskutečně moc jsem si přála žít v Třeskoprskách s hrdiny. S Myšpulínem bych pracovala na vynálezech, s Fifinkou vařila, s Bobíkem bych snědla všechno, co bychom s Fifinkou uvařily, a s Pinďou bych to pak šla vyběhat. Prostě parta k nezaplacení, ke které teď nachází cestu i moje dcera, takže jsou v podstatě nadčasoví. Poté jsem přesedlala na Harryho Pottera a dívčí romány Lenky Lanczové, kde se mojí nejoblíbenější knihou staly Prázdniny pro zaláskované. A že se mi dostala opravdu pod kůži, dokazuje i to, že se moje dcera jmenuje stejně jako hlavní hrdinka Julie.

Než jste se pustila do psaní a snění proměnila ve skutečnost, jste na vysoké škole vystudovala učitelství pro první stupeň a environmentální ekologie. Proč právě tyto obory?

Nevystudovala. Ani jeden z oborů jsem nedokončila (učitelství ve druhém ročníku, environmentální inženýrství pár měsíců před státnicemi), jelikož jsem v té době i pracovala na poloviční úvazek v bance a dostala jsem nabídku na (pro mě v tu chvíli) zajímavou pracovní pozici, ale na plný úvazek. Moje mladá a prchlivá povaha proto zavelela, že diplom není patent na rozum, a pokud jednou budu potřebovat, školu si dokončím dálkově. Zatím k tomu nedošlo.

Myslím, že je i z mých knih zřejmé, že mám k přírodě a dětem blízko, proto nebylo nad čím váhat ani při volbě oborů.

Po škole jste pět let pracovala v bance a pak v jedné telekomunikační firmě. Co vám práce ve finančnictví dala?

Říkám, že to byla škola životem. Naučila mě vnímat hodnotu peněz, komunikovat s lidmi a získala jsem základy finanční gramotnosti. Pracovní podmínky byly náročné, zároveň mě posilnily. Naučila jsem se zvládat stres, pracovat pod tlakem, rozdělit si cíl na dílčí úkoly a další dovednosti, které se ve škole zkrátka nenaučíte.

Když jste byla na první mateřské, začala jste psát články jako copywriter, ale psaní textů na zakázku nebylo to pravé. A tak jste začala psát vlastní věci. Navštěvovala různé workshopy, kurzy tvůrčího psaní, zkusila literární soutěže. Neodradily vás první neúspěchy. „Naučila jsem se trpělivosti, vybrousit řemeslo.“ A svůj první román Příběh slunečnice, který se odehrává v období 2. světové války, vyšel v roce 2022. Jaké to bylo konečně prorazit, vydat knihu a držet ji v rukou?

Neodradily, ale upřímně přiznám, že jsem několikrát zažila krizi, kdy jsem měla chuť to vzdát. Naštěstí (a to říkám celý život) mám štěstí na lidi kolem sebe. Vždy mě podrželi a dodali mi motivaci a odvahu.

Chvíle, kdy jsem poprvé sevřela svou knihu v ruce, se nedá popsat. Je to směsice emocí, kdy uvnitř vás bouchne ohňostroj, zároveň cítíte neskutečnou pokoru a vděk, že se to opravdu děje. Culíte se a pláčete zároveň. Máte chuť vykřičet to do světa, ale i schovat se někde do kouta a užít si ten okamžik jen v soukromí. Ne nadarmo, autoři knihy označují za svá maminka, protože něco podobného (nadneseně) prožíváte po porodu.

Ještě předtím jste napsala jednu povídku do knihy Letní kraťasy, která vyšla v roce 2021 v rámci charitativního projektu, Kde autoři pomáhají. Jak jste se k tomuto projektu dostala?

S holkami, které s touto myšlenkou přišly, jsme se kamarádily. Podporovaly jsme se v psaní, prožívaly jsme spolu naše tvůrčí úspěchy i zklamání. Nabízelo se, abychom do toho šly společně, a jsem moc ráda, že jsem díky této zkušenosti mohla poprvé zažít, co všechno (kromě psaní) vydání knihy obnáší.

Vaším dalším románem je Příběh z akvamarínu (2023), v němž vyprávíte o dřevařské kolonii na Jablunkovsku v první polovině 19. století a ve stejné lokalitě se odehrává také Příběh mateřídoušky (2024). Nejnovější kniha má název Příběh s vůní lípy a vyšla v roce 2025. Co připravujete nového? Podle čeho se rozhodujete, jaký příběh literárně zpracujete?

Všechny moje příběhy nesou kousek mě. Moji zkušenost, zálibu, něco, co je mi blízké, nebo mě zajímá. Na několika svých besedách jsem na tuto otázku odpověděla, že si téma nevybírám já, ale ono mě. Jako by vnitřně ke mně promluvilo (což teď vypadá trochu jako sci-fi) a řekne si o to, abych ho zpracovala. Nejspíše je to ovlivněno mým aktuálním životem - co právě prožívám, s čím se potýkám, ale bez vnitřního ujištění, že jdu správným směrem, bych asi nebyla schopná rukopis dokončit (což se jednou také stalo).

Aktuálně dokončuji historický román Drahá Marto, který se odehrává během druhé světové války a v poválečném období. Je zasazen na Těšínsko, konkrétně do obce Návsí, odkud pocházím, a přestože se hlavní hrdinka přesouvá i na jiná místa, touha vrátit se do rodného kraje rezonuje celým příběhem.

O inspiraci říkáte: „Inspiruje mě všechno. Lidi kolem, zážitky, co jsem prožila, krásy přírody, a především historie.“ A podle vás: „Při psaní člověk nenavymýšlí věci, které sám neprožil nebo třeba o nich vůbec nic neví.“ Co vás baví na psaní?

Nejraději mám přípravy. Když se mi jako mozaika začnou skládat dohromady kousky příběhu, které postupně rozšiřuji, zaznamenávám do osnovy, uceluji jejich směr, vymýšlím motivy, dolaďuji postavy a další věci, až je přede mnou hotový příběh se vším všudy. Chybí mu jediná maličkost. Napsat ho.

„Přestože moje knihy mají romantický charakter, nepovažuji je za romance. Dominují v nich příběhy lidí, mezilidské vztahy, obohatila jsem je také historickou složkou.“ A jak jste v jednom rozhovoru řekla: „Miluji literaturu, ráda čtu a ještě raději píšu.“ Máte oblíbené autory nebo literární žánr?

Přiznám se, že jsem několikrát větu o romanci použila a až na jedné besedě mě kdosi opravil, že romance je v dnešní době zaměňovaná v rámci marketingu knih za prozaický žánr, ale přitom se jedná o lyricko-epickou báseň. Měl naprostou pravdu. Tudíž i já teď musím svůj výrok opravit. Opravdu nepíšu „romance" a v podstatě ani čistou romantiku. Přesto jsou romány o lásce mými nejoblíbenějšími. Jak už v psaní nebo ve čtení.

Co vám říká slůvko relax? Jak ráda odpočíváte?

Bude to znít jako klišé, ale relaxuji psaním/čtením. Popřípadě když už je toho moc, sejdeme se s přáteli, kde probereme svět, ale z drtivé většiny i ten literární. Takže je to vlastně začarovaný kruh, ve kterém jsem však opravdu moc spokojená. A neměnila bych.

Foto: archiv Miriam Bláhové

< Předchozí		Další >