Kultura21.cz

„Hudba a písničky jsou pro mě možností vyjádřit své pocity a pojmenovat něco, co mi leží na srdci a v hlavě,“ přiznává Martina Trchová, která se také věnuje ilustraci knih a malování obrazů. Od roku 2022 v Brně pořádá hudební minifestival Ženfest pod třešní, který se letos koná 16. května 2026.

Působíte jako zpěvačka, kytaristka, skladatelka, textařka a výtvarnice. K hudbě jste se dostala v šestnácti letech a poprvé se před publikem představila na gymnáziu, ve školní studovně s vaší první kapelou. A v osmnácti jste na festivalu Folkový kvítek obsadila první místo. Co vás k hudbě přivedlo a proč jste si jako hudební nástroj zvolila kytaru?

Ona ta cesta byla klikatější, protože mým prvním nástrojem byla ve skutečnosti flétna a později někdy v deseti letech klarinet. U něj se ale nedá zpívat. Takže potřeba napsat a předvést písničku mě dovedla v těch šestnácti ke kytaře. K hudbě jako takové mě ale určitě nasměrovala rodina, kde se hrálo především na klavír a během tzv. černých hodinek i na tu kytaru.

Foto: David Konečný

Proč jste si zvolila studium českého jazyka a výtvarného umění na Pedagogické fakultě UK v Praze? V Praze jste i deset let potom učila cizince česky. Jaká to byla pro vás zkušenost?

Já jsem byla typická hledající holka, kterou toho v pubertě bavilo mnoho a která chtěla studovat, ale nebyla si jistá, kterým směrem se vydat. Láska k výtvarnu a hudbě mě táhla uměleckým směrem, ale zároveň jsem milovala knihy, jazyk a literaturu a v tom věku si spíše mlhavě představovala, co bych mohla v dospělosti skutečně profesně dělat. Pedagogická fakulta spojovala možnost dozvědět se víc v oboru, který mě zajímá, a zároveň možnost pracovat v budoucnu s lidmi. Po škole jsem si umění nejprve nechala jako koníček a užila si nádherných 10 živelných let v jazykovce a různých studijních programech, kde jsem učila cizince česky. Vzpomínám na ty roky moc ráda. Tolik kultur a zajímavých lidí, které jsem potkala! A kreativita ve výuce mě tehdy naplňovala. Pak jsem se ale začala obracet k sobě, odstěhovala se do Brna za mužem, měla postupně dvě děti a v té době převážila potřeba se věnovat hlavně výtvarnu, hudbě a vyjadřovat se umělecky.

Foto: Jiří Hloušek

Ve své hudbě se věnujete jak experimentálnímu folku, tak indie popu, jazzu či šansonu. Absolvovala jste řadu koncertů, v roce 2005 vydala první CD Čerstvě natřeno. A od té doby ušla kus cesty na hudební scéně. Nahrála zatím čtyři alba. Navázala spolupráci s Martinem Kyšperským z kapely Květy a spolu jste napsali a nazpívali píseň Nové otazníky. Jak se vám spolupracuje?

Martin Kyšperský je nesmírně tvůrčí a energický člověk a hudebník. Práce na čemkoliv tvořivém s ním je radost, výzva, energický výbuch, experiment a otevírání nových prostorů. Čeho si možná nejvíce vážím je, že mě rychle zbavil strachu z toho, že nesu nedopsanou píseň a že třeba nemám jasno. Jdete do jeho „tvůrčí kuchyně“ a tam prostě vaříte spolu a je to navíc zábava. Něco on dodělá sám a překvapí a něco dopíšete vy přímo na místě vedle něj, což by mě dříve nenapadlo, protože v tvorbě bývám spíš introvert.

Foto: David Konečný

Od roku 2022 organizujete v Brně malý hudební festival Ženfest pod třešní. Kdy se zrodila myšlenka na tento festival?

Nápad na Ženfest přišel s koupí zahrady v Brně v období prvního lockdownu. Hledali jsme místo, kam chodit. Když pominulo tohle uzavřené období, připadalo nám, s mužem, škoda nechat si tak krásné místo jen pro sebe. A tak vznikla myšlenka festivalu. Ve mně už dlouho klíčil nápad pozvat si oblíbené autorky, písničkářky, hudebnice, výtvarnice, spisovatelky na jedno pódium v jeden den. Vždycky jsem měla pocit, že by to mohlo být nesmírně zajímavé, pestré, barevné a obohacující. Na zahradě tak zahrály třeba Lenka Dusilová, Katarzia, Dorota Barová, Dagmar Voňková, Marie Puttnerová, Nina Rosa, Jana Vébrová a další. Letos se Ženfest pod třešní koná 16. května 2026 a zahraje Iva Bittová spolu s Jakubem Jedlinským a Pavlem Fischerem, Beata Bocek, Bára Zmeková trio a úplně mladičká autorka a zpěvačka BeaK. Musím přiznat, že mě nesmírně baví objevovat novou hudbu a autory. A zahrada získala nový život. Když je vyprodáno, strašně jí to sluší.

Čím je pro vás hudba? Jaká jste hudební fanynka? Co vás baví na zpěvu, skládání a textařině?

Hudba a písničky jsou pro mě možností vyjádřit své pocity a pojmenovat něco, co mi leží na srdci a v hlavě. Jako fanynka jsem velmi otevřená. Žánrové škatulky mi překáží, baví mě každá hudba, která mě svou mocí odnese, každý text, který mnou pohne a vše, co mě na té cestě překvapí. Je pro mě důležitá autenticita. Při poslechu i psaní. Na skládání je nejkrásnější a nejopojnější moment, kdy to všechno sepne a vy najednou cítíte, že to v tom kusu textu a melodie je. To něco, co jsme se snažili uchopit, začalo samo dýchat. To je euforické.

Foto: Jiří Hloušek

Také jste se představila jako autorka cestopisu Deníky z Ladakhu ze své cesty do Himalájí, kterou jste absolvovala v roce 2014 a učila jste tam výtvarnou výchovu a hru na kytaru na škole podporované organizací Brontosauři v Himálaji. „Pobyt v Himalájích byl úžasný. Především pak setkání s místními dětmi. Nepoznala jsem, že by se někdy nudily, a pracovat s nimi byl skvělý zážitek.“ Obrazová kniha Babi vznikla v lockdownu. Jste také autorkou knihy Brněnské legendy. Knihy jste doplnila ilustracemi. Jak se vám knížky psaly? A bude další knížka, na které se představíte jako autorka?

Necítím se úplně jako spisovatelka. Moje nejzásadnější a nejniternější kniha Babi je celá kreslená. Ale je to silný příběh. Jen vyprávění je výtvarné. I Deníky z Ladakhu jsou z velké části kreslené a malované. U nich jde o skutečný autentický deník z cesty. A vlastně i Babi vzešla prvotně z malovaných deníků, které si kreslím v období mateřství.

Brněnské legendy byly takovým mým spojovacím mostem při stěhování z Prahy do Brna a při změně práce. Jsou to pověsti upravené pro studenty češtiny. Uzavřela jsem tehdy období výuky a zároveň si knihu ilustrovala, což předeslalo mou budoucí práci. Ilustrace je obor, který jsem objevila poměrně nedávno, ale který mě nepřestal fascinovat. Nová kniha mi v hlavě zatím klíčí a čeká na chvíli, kdy získám prostor a čas, až mi děti dovolí.

Foto: Lucie Přichystalová

Jako ilustrátorka jste se představila i na dvou dílech dětské knížky Bába Bedla od spisovatelky Markéty Pilátové. Vaše výtvarné umění zdobí také knihu Maria Knitschke Jedůvky – z mého šumperského života. Co vás baví na ilustrování knih?

Ilustrace je krásný obor, kdy doprovázíte text a zároveň často tvoříte nedílnou část, doslova polovinu nově vznikajícího díla. Je velmi inspirativní. Ráda hledám pro každou jednotlivou knihu či projekt nějakou jinou výtvarnou techniku, která k němu nejlépe sedí. Markétina Bába Bedla mě dovedla až ke sprejování, Jedůvky k linorytu, Babi jsem doprovodila rytými kresbami zatíranými barvou. Může to působit jako různé autorské styly, ale myslím, že ve všech jsem velmi poznatelná.

Věnujete se také malbě obrazů a maluje akrylovými barvami a ráda experimentujete i s akrylovými spreji. Své díla jste vystavovala nejen doma, ale také v zahraničí. Co vás inspiruje při malování, a co ráda přenášíte na plátna?

Vždy vycházím z toho, co žiju. Ať už v hudbě nebo v malování. V malbě pro mě byl velmi inspirativní příchod do Brna, do Obřan, kudy protéká Svitava a kolem ní se srocuje život. Malovala jsem ale i nejrůznější mateřské zážitky, jako jsou stavy nočního vstávání k dětem či dokonce porod. Řekla bych ale, že nejvíc maluju zkrátka to, co mě obklopuje. Vycházím z deníků, které si kreslím, a některé výjevy zpracuju na větší plátno.

„Mám období, kdy více hraju, a období, kdy hodně maluju. Výtvarno více odkazuje k prostředí, ve kterém žiju, k bezprostřednímu okolí. Kdežto hudba reflektuje spíš můj vnitřní život.“ Takže jak hudba, tak malování vás naplňují a obohacují?

Hudba a výtvarno nějak neoddělitelně tvoří část mého já.

A jak ráda trávíte chvíle volna? Jak ráda relaxujete?

To je záludná otázka. Přiznám se, že se vlastně teprve učím relaxovat. Respektive to co dělám je pro mě zároveň prací a zároveň odpočinkem. Ten úplně největší odpočinek ale asi zažívám v přírodě na výletech a procházkách. Poslední dobu to potřebuju čím dál více. A když jsem doma a mohu si to dovolit, sáhnu po knize.

Foto: Lucie Přichystalová

Martina Trchová:

• Narodila se v Praze 14. 2. 1983.
• Vystudovala Pedagogickou fakultu na Karlově univerzitě (český jazyk a výtvarná výchova).
• Napsala a ilustrovala knihy – Deníky z Labakhu (2015, má také CD), Brněnské legendy (2017), Babi (2023).
• Ilustrace knih – Bába Bedla, Bába Bedla a dívka na hřebenu (autorka Markéta Pilátová), Jedůvky – z mého šumperského života (Maria Knitschke), nové vydání Knihy lesů vod a strání od S. K. Neumanna.
• CD – Čerstvě natřeno (2005), Takhle ve mne vyjou vlci (2010), Holobyt (2016), 90% štěstí (2024).
• Album Holobyt získalo v roce 2017 cenu Anděl v kategorii Folk & country a album 90 % štěstí bylo nominováno na cenu Anděl v kategorii folk.
• Kniha Babi byla nominována na Cenu Zlatá stuha a v roce 2025 získala zvláštní ocenění na mezinárodním knižním festivalu ilustrace Bologna Childrens Book Fairy Italii v kategorii komiks pro mladší čtenáře. V roce 2025 byla také vybrána mezi 300 nejlepších světových komiksů pro výstavu v čínské Šanghaji.
• Má dvě děti a s rodinou žije v Brně.
• Více na www.trchova.cz nebo na http://martinatrchova.cz