Kultura21.cz

Petr Horký, režisér a dokumentarista, cestovatel a publicista, toho zažil tolik, že jednou on sám bude „výborným materiálem“ pro filmaře. Zatím je to ale on sám, kdo připravil dokument o výjimečném Miroslavu Zikmundovi, který společně s Jiřím Hanzelkou v minulém století procestoval svět, Století Miroslava Zikmunda. Náš rozhovor zaměřený právě na tento film probíhal po tiskové konferenci televize Prima na terase hotelu v jihomoravském Zaječí. Zapadající slunce, rozlehlá vinice, sklenka dobrého vína. Ano, atmosféra byla opravdu příjemná...

Mohl byste nám nejprve představit film, který jste režíroval a který bude mít 4. září premiéru, film Století Miroslava Zikmunda?
Tento film bude prvním, který se věnuje životu Miroslava Zikmunda, s čímž je neoddělitelně spjat i život Jiřího Hanzelky. O této dvojici již byla natočena spousta cestovatelských filmů. Filmy, které točili, a knížky, které psali, byly spíše informace o zemích, které navštívili. Ale ještě nikdo nenatočil film o jejich životě.

Kdy jste dostal nápad zpracovat život tohoto spisovatele?
Nápad zpracovat jeho život jsem měl prakticky od chvíle, co jsme se před 18 lety seznámili. Tato myšlenka mi ale přišla poněkud drzá, proto jsem nahlas nic neřekl. Ale asi před třemi nebo čtyřmi lety jsem se začal na toto téma s panem Zikmundem cíleně bavit a plán se začal pomalu realizovat.

Není divu, život pana Zikmunda musel být opravdu bohatý...
Neuvěřitelně bohatý. Byl počat ještě za dob Rakousko-Uherska, a to přesně o svatební noci. Je neuvěřitelné, že je mezi námi člověk, kterého se ještě týká monarchie. On sám se narodil v únoru 1919, tedy pátý měsíc první republiky. Kromě Háchy a Husáka se potkal se všemi prezidenty. Jeho život by byl zajímavým námětem na film, dost zajímavý film, i kdyby nikdy nepřekročil hranice.

Jaký je pan Zikmund ve skutečnosti?
Pokud se dožiji šedesáti let, chtěl bych vypadat jako pan Zikmund v pětadevadesáti. Kdyby se o něho nezajímali filmaři, museli by snad tu jeho neskutečnou vitalitu zkoumat doktoři. Divák by měl jeho osobnost poznat z filmu. Jde mi to, ukázat ho jako normálního chlapa, kterému se líbí ženské, který ocení sklenici dobrého vína. Troufám se považovat ho za svého přítele. Byl mi za svědka na svatbě, je to chlap, kterého si vážím.

Jaké jeho vlastnosti si na něm nejvíce ceníte?
Optimismu a pravdomluvnosti. Byl vždy a ve všem upřímný, a to i u věcí s nelichotivým pozadím. A také toho, že je obrovský pedant, tisíckrát větší pedant než já. Je důsledný neustále a ve všem.

Zasahoval vám do tvorby filmu?
Minimálně. Schopnost přijmout rozhodnutí je další věc, kterou na něm opravdu obdivuji.
Byl zvědavý na výsledek. Spolupracoval, vycházel vstříc natáčení, ani nepokládal otázky o tom, jak a co budu dělat. To obdivuji, já bych to nevydržel.

Nebylo tedy nic, čemu se chtěl vyhnout?
Opravdu ne. Řekl jsem mu: „Chci, aby ve filmu bylo vaše fungování ve straně. Lidé o tom diskutují, je to téma, ve kterém se nikdo moc nevyzná. Chci, aby tam bylo, jak jste do ní vstoupili. Nejradši bych tam ukázal vaši komunistickou knížku.“ On mi řekl: „Tak jo.“ Vrátil se, na stůl mi položil knížku KSČ a řekl, ať ji tam dám. Já na to: „Jak to, že ji máte? Vždyť se to muselo vracet.“ On ji prostě zpátky nedal. Tím, jak je pedant, tak má brilantní archív, což je pro dokumentaristu dárek. Teď, tři a půl týdne před premiérou, mně došlo, že mi pan Zikmund opravdu vydal svůj život. Nemáme žádný jiný parametr o jeho životě, tak kdybych něco dezinterpretoval, nikdo nebude mít porovnání.

„Život je přesný součet náhod“. Vy osobně se s tímto životním hesle ztotožňujete?
Úplně se s tím neztotožňuji. Mnohem více jsem na přesný součet než na tu náhodu. Možná je to způsobeno mým cestováním, ale věřím, že věci se nedají přesně ovlivnit.

Premiéra je naplánovaná na čtvrtek 4. září. Má toto datum nějakou speciální symboliku nebo to tak prostě vyšlo?
O 4. září (snad si nějaký numerolog nemyslí přesný opak) jsme usoudili, že je to fajn termín. Premiéra byla posunuta z 22. dubna, což bylo výročí jejich expedice. Teď už je film prakticky hotový, dodělávají se pouze finální záležitosti.

Na televizní stanici Prima ZOOM bude odvysílán stejnojmenný třídílný dokument...
Když jsme s Primou podepisovali smlouvu a domlouvali se na spolupráci na tomto projektu, Prima mi řekla, že by chtěla třídílný seriál. S radostí jsem to uvítal. Osmdesát osm minut je velmi málo na to, abyste natočil tak zajímavý devadesát pět let trvající životní příběh. Byla to pro mě možnost, abych z materiálu, který se do filmu nevešel, udělal minisérii.

Jaká bude souvislost mezi filmem a touto minisérií?
Bude to seriál, který se bude věnovat Zikmundovi a Hanzelkovi jako populárně naučný materiál. Bude se mnohem více věnovat faktografii a informacím, které se za jeho život udály. Diváci uvidí, jaké byly okolnosti expedic nebo roku 1968. Jak byl Miroslav Zikmund přítomen u výslechu K. H. Franka. Jak si za Protektorátu padělal legitimaci, aby mohl vyjet do Alp. Věděl, že mohl skončit v koncentračním táboře, ale on prostě nemohl přestat cestovat. Sepsal tam svou první knihu, kterou zatím nikdo nečetl.

Při rozhovoru se nám nabízí nádherný pohled na podvečerní vinici. Zmínil jste, že pan Zikmund si rád sklenici dobrého vína dá. Nemohu se nezeptat – jaké víno by ocenil nejvíce?
Má rád červené i bílé. Ocenil by Pálavu, naopak Rulandské by na něho bylo příliš suché. Ale rád si dá i „dobrou slivovicu“.

Jak často vás během natáčení viděla rodina?
Natáčíme tři roky a mé mladší dceři je rok. Je mi podobná, což je důkaz, že během natáčení jsem občas doma byl . Kvůli natáčení jsem musel omezit své zahraniční cesty, takže jsem byl doma vlastně více než za „normálních okolností.“

Je na tom vaše manželka, co se cestování týče, podobně jako vy?
Nemá ráda mráz, takže na polární výpravy jsem ji ještě nevylákal, ale byla se mnou v Jihoafrické republice a na Srí Lance. I s dcerou jsme společně byli v Albánii.

Jste hlavně cestovatel, jaká z vašich cest byla nejdobrodružnější?
Přechod Grónska. V obrovské zimě jdete 600 kilometrů přes ledovec a kdyby se něco stalo, záchranka k Vám nedojede dříve než za 14 dní. Byli jsme tam v šesti lidech, jeden začal umrzat a my ostatní jsme ho sami museli dávat dohromady. Zajímavý byl i přechod Severního pólu, jdete po zamrzlém moři, led se pod Vámi propadá a přemisťuje. Loni jsem byl s jeskyňáři Markem Audym a Richardem Boudou ve Venezuele, kde kluci objevili ve stolových horách největší jeskyni světa. Je to krásné opuštěné místo, neexistuje tam žádná výstupová cesta, nechodí tam ani místní indiáni. Věděli jsme, že když výstupovou cestu najdeme, budeme to my, kdo ji pojmenuje, my, kdo ji zapíše do map. Byl to takový klukovský splněný sen.

Na jaké místo na Zemi se rád vracíte?
Do Mongolska a hlavně na Srí Lanku. Tu mám snad v karmě. Nejsem hinduista, ale pokud je vůbec možné nějakou zemi v karmě mít, já mám Srí Lanku. Byl jsem tam dvanáctkrát a vždy bez dlouhodobého plánování. Nějak se vše sešlo a já jsem jel.

Spojuje vás s touto zemí i nějaká osoba?
Roku 2008 jsem se tam seznámil s jedním mnichem, jenž se stal mým kamarádem. Při prvním setkání mi dal náramek s hinduistickou modlitbou, který od té doby neustále nosím.

Jak byste diváky nalákal, aby šli do kina na váš snímek?
Je těžké, abych to říkal já. Ale kdybych se rozhodl na tento film jít, šel bych na to proto, že se dozvím, jak to doopravdy bylo se Zikmundem a Hanzelkou. Jestli jim všechno platili komunisté a oni se jen vozili nebo jestli sami dokázali dát v tom komunistickém obludáriu dohromady peníze a cesty organizovat. Pak by mě zajímalo, jak se se vším vypořádal ten frajer, co film točil. A v neposlední řadě bych chtěl vidět, jak vypadal svět v době, kdy nebyl internet a nejmodernější techniku představovalo kuličkové pero.

Zdroj foto: internet a BIOSCOP