Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

V říjnu letošního roku načne režisérka Yvona Žertová jedenáctý rok s Toboganem. Zdalipak oslavili s moderátorem Alešem Cibulkou své desetiletí? I na to jsme se paní režisérky zeptali.

Vaše jméno je spojováno deset let s pořadem Tobogan, jak toto jubileum oslavíte? Vím, že Aleš Cibulka rád slaví, tak co nás čeká tentokrát?

Ano, je to tak, jedenáctý rok s Toboganem nakousneme letos v říjnu. Já mám dokonce na kontě asi o 55 pořadů víc než Aleš, protože se dva roky střídal s Petrem Jančaříkem a ještě tři měsíce s Jaroslavem Duškem. Nějakou menší oslavu si asi dopřejeme, ale my s Alešem nejraději slavíme prací – tedy tím, že připravíme nějaký zvláštní Tobogan. Jeden takový plánujeme na listopad, ale největší slávu si dopřejeme 17. ledna 2015. To by se měl vysílat tisící díl. Potrvá dvě hodiny a doufáme, že vyprodáme Lucernu.

Vzpomenete si na svůj první Tobogan?

Samozřejmě. Představili se v něm oba tehdejší moderátoři Petr Jančařík a Aleš Cibulka a mohli si pozvat hosty, kteří pro ně hodně znamenají. Byli to jejich pedagogové, kolegové i členové rodiny.

Přes léto rozhlas vysílá reprízy – kdo vlastně vybírá z archivu Tobogany k letnímu reprízování?

Za deset let jsem chyběla při vysílání asi tak šest sedm krát, archiv mám tudíž v hlavě a až do roku 2012 jsem letní reprízy vybírala sama.Řídila jsem se hodně ohlasem posluchačů. Loni a letos je vybírají odpovědní redaktoři. V červenci třeba byly věnované prvnímu moderátorovi Toboganu Tomáši Slámovi.

Máte nějaké spory s Alešem nad tématy, hosty? Chodí k vám „lidi“ do pořadu rádi? Koho jste ještě v Toboganu neměli, a chtěli byste…

Hosté k nám, myslím, chodí rádi, někdy se totiž stane, že o sobě navzájem sice vědí, ale nikdy se nesetkali, a my pak máme radost, že jsme jim zprostředkovali příjemnou hodinku. S Alešem spory nemáme, témata buď vymyslíme společně, nebo se na nich shodneme. Pokud některá určím sama nebo jsou v zájmu stanice, Aleš se „necuká“. Vždycky se ho ale ptám, když hledám hosty do Toboganu v pyžamu. Přece jen mluvit hodinu s někým, kdo by mu neseděl, to bych nechtěla ani po takovém profesionálovi, jakým Aleš je.

Společně jste napsali dvě knihy k pořadu – Cibulka na Toboganu a Cibulka v pyžamu, dočkáme se další třeba k 1000. Toboganu?

Brzy určitě nevyjde. Aleš pořád píše své kalendáře i knihy a já jsem se také pustila do samostatné knížky. No, knížka to bude, ale nikoli beletrie.  Jen spousta rad, jak zvládnout všelijaké malé katastrofy v domácnosti, a nějaké humorné fejetony k tomu.

A kdy se asi tak dočkáme vaší samostatné knížky?

Pilně na ní pracuju. Takže relativně brzy.

Aleše za těch deset let asi dobře znáte, vyzpovídala jste ho sama pro „Pyžamo“, tento rozhovor je i v knize – prozradíte nám na něj něco, co zatím novináři nevyšpiónili, a bylo by dobré, kdyby se to vědělo?

Neprozradím. To je právě v Toboganu skvělé, že host zveřejní, co sám chce, a to platí i o moderátorovi.

Chtěla jste odmala pracovat v rozhlase? Jak jste dospěla k režii? Prozraďte nám, co taková rozhlasová režisérka všechno musí umět – co vlastně dělá…

Rozhlas je můj první a jediný zaměstnavatel. Pocházím z rozhlasové rodiny, ale toužila jsem po jiné kariéře. Řízením osudu jsem „dočasně“ začala pracovat v dělnické profesi – jako technička. Pak jako redaktorka, a v roce 1990 jsem se dostala k režijní práci na stanici Praha. A co musí umět režisér? Pracovat s textem, s češtinou, s hudbou, rozhodovat se, tmelit lidi, a vážit si lidí i jejich práce.

Máte raději přímé přenosy, nebo radši zpracováváte předtáčené dokumenty a pořady?

Mám ráda změnu. A práce i příprava na přímé přenosy a tzv. titulkové (předtáčené) pořady se hodně liší. Přímý přenos je větší adrenalin, nic už nevrátíte, úspěch tkví v přípravě, ale máte okamžitou odezvu lidí. Ve stáčených pořadech se můžete vracet k jednomu momentu třeba stokrát. Přípravou na pětiminutovou dramatizaci strávíte hodiny a při jejím natáčení také. Vzpomínám si, že jsme jednou na realizaci jednadvacetivteřinové upoutávky potřebovali sedmnáct stop a dvouhodinovou frekvenci. Ale mně se líbí pestrost. V jednom období se hodně vysílaly dokumenty. Bavilo mě to, ale témata byla spíš těžká až tragická, a tak jsem se těšila na zábavné pořady nebo na pohádky na dobrou noc.

Máte tedy ráda pohádky. Když nějakou chystáte, vybíráte si ji sama, nebo je vám příběh přidělen? Je těžké zvolit správného interpreta?

Pohádky miluju, také je teď často čtu nebo vymýšlím, mám totiž tři vnoučata v tom nejlepším pohádkovém věku. Jaké příběhy skřítka Hajaji se budou realizovat, to rozhoduje dramaturg a ten pro ně obvykle vybere i režiséra. My si pak volíme interprety. Někdy čtete text poprvé a už slyšíte konkrétní hlas, ale ne vždy má vysněný interpret čas. Někdy na něj počkáme, jindy dáme práci jinému. A může se stát, že se změnou herce změníte i celý svůj přístup k provedení.  

Pracujete v Redakci slovesného vysílání – u jakých pořadů se můžeme dočkat vašeho jména? Točila jste s panem Munzarem – jaké je pracovat s takovou osobností?

Pan Munzar se snad v září na Dvojku vrátí. Znovu bychom se měli setkat i s Františkem Novotným. Oni jsou velcí přátelé, setkávají se v jedné cukrárně nejen nad texty a zákuskem. Luděk Munzar patří k noblesním pánům, je hrdý, ale ne pyšný, přesný, ale ne puntičkářský, a vždycky šarmantní. Těším se na ně na oba. Slíbené máme i vydání CD s několika díly Setkání s Karlem Čapkem. Týden co týden spolupracuji na Meteoru, a také s redaktorkami Rádia Junior – to vše pro stanici Dvojka. A asi rok pro Rádio Plus dělám hodně zajímavou řadu Historie Plus. U většiny pořadů se ale jméno režiséra nehlásí, ostatně to by bylo smutné, kdyby nejzajímavější na pořadu byla jména tvůrců.

Kde a jak ráda odpočíváte – lenošíte nebo jste spíš aktivní? Máte ráda domácí práce?

Líbí se mi, když mi pod rukama něco vzniká.  Mám ráda ruční práce, šiju, pletu, háčkuju, je-li třeba i vyšívám, ale nejraději pracuju s nářadím. Sestavila jsem všechen nábytek, který koupíte v krabicích, položila PVC, obrousila a natřela svou chýši na Vysočině, zrenovovala jsem pár menších kousků nábytku. A nejnověji za pomoci ochotných sousedů sestavila takový ten zahradní plechový domek. Ještě mě bolí ruce od šroubováku a utahování matiček. Chtěla bych umět víc, ale chybí mi trpělivý učitel. To ale neznamená, že se občas jen tak nepovaluju. Ráda koukám pánubohu do oken, pozoruju ptáky a každý rok se znova a znova učím jejich jména. Miluju procházky lesem, ještě lépe, když rostou houby, a o dovolené dokážu spolykat tři knihy týdně.

Ještě prozraďme, že jste velkou propagátorkou dámských klobouků a dalších pokrývek – kolik klobouků vlastníte? Čím vás pokrývky hlavy u dam (pravda, moc se nenosí) přitahují?

Neumím říct čím, asi je to věc vkusu. Klobouk nějak dokončuje celkový vzhled. Můžete mít obyčejnou sukni a svetr, ale správný klobouk vyvolá dojem, že jste oblečená s rozmyslem. Tak to cítím já.  No a klobouků mám o čtrnáct míň než před šesti lety. Ty z králičí srsti mi sežrali moli hned první léto po přestěhování.  Zůstaly mi jen letní modely. Ale zrovna tento měsíc mě jedna kolegyně jen tak obdarovala dvěma letními klobouky, že prý je uplatním a sama by je nenosila. To mi udělala radost.

Kým byste chtěla být, kdybyste nebyla v rozhlase?

Modistkou. Líbilo by se mi i teď „chodit do učení“ a okoukat aspoň kousek tohoto řemesla.

Zdroj foto: archiv JaS nakladatelství a Yvona Žertová