Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Známe se několik let. Máme za sebou spolupráci při propagaci knížek, dobře vím o její vášni pro psaní. Skvěle fabuluje a je mistrem dialogů. Na začátku vydala texty pro děti, dnes se posunula o stupínek výš a vycházejí jí i knížky pro dospělé. Jen mi není jasné, zda přesunem k dospělým čtenářům na sebe neuvalila past jako na svého sňatkového podvodníka. Bude dost námětů?

Martino, kdy tě napadlo napsat knihu pro nás odrostlejší? Měla jsem moc ráda tvůj příběh s dědečkem a cit pro malé čtenáře…

Já jsem primárně vždy psala spíš pro své vrstevníky. Až teprve, když jsem byla na mateřské dovolené, jsem se pustila do dětského rukopisu. Poslala jsem ho do literární soutěže, v níž se sice neumístil, ale obratem o něj projevilo zájem nakladatelství Host. Tak bylo vydáno Tajemství dědečkova deníku. A o pár let později vyšla Já a Anastázie.

Měla jsem připravené ještě další rukopisy, ale přišel covid a texty už nikam nepokročily. Začala jsem se tedy věnovat literárním soutěžím, kde se mi v tom čase velmi dobře zadařilo. Poslala jsem své paní redaktorce odkaz na jednu z povídek, uveřejněnou na webu pořadatele. Jí se líbila, a tak vznikl nápad napsat knížku Deník zoufalé třicítky. Protože i tato povídka byla o třicetileté ženě, jež čelila mnoha trapasům.

Nikdy předtím jsem humorné příběhy nepsala. Ano, sice jsou mé dětské knížky rozpustilé, veselé, ale mám pocit, že tak to k dětským příběhům i patří. Obecně by se dalo říci, že zmíněná povídka, která se umístila v soutěži, a následně obě knížky, které jsem vydala v nakladatelství CPress, jsou mé první humorné příběhy vůbec.

Obě „dospělé“ knížky jsou především plné vtipu – třicítku jsi vystřihla podle sebe?

Chi chi, s touhle otázkou jsem se setkala vícekrát, ale ne. Prostředí, ve kterém se nachází hlavní hrdinka knížky, je velmi podobné tomu, kde pracuji. Ale lidé a příběhy jsou naprosto smyšlené.

Není snadné získat nadhled nad osudy – v knize to lze, ale umíš se dívat s nadhledem na vlastní život?

Ano. Ráda se směju i sama sobě. Navíc mi stačí strašně málo, abych se rozesmála. Ale za tu pohodu a nadhled mohu nejvíc poděkovat své rodině: manželovi a dětem. Mám totiž opravdu velké štěstí. Doma vše funguje, jak má, děti jsou zdravé, šťastné a tak dále. To přináší obrovskou úlevu a člověk pak může přijímat život kolem radostněji. Každý den si uvědomuji, jak jsem za tohle opravdu upřímně moc vděčná.

A kde bereš náměty? Zajímá mne například, jak jsi přišla na postavu sňatkového podvodníka.

Těch situací, kdy se podloudní muži snaží obalamutit ženy, aby je obrali o jejich finanční úspory (a ony se pro ně ještě i zadluží!), je kolem nás mnoho. Každý den se s nimi setkáváme přinejmenším na sociálních sítích. Původně jsem na toto téma psala vážný příběh, jen tak pro sebe, ale přišel požadavek na další humornou knížku, tak jsem to celé zahodila a zkusila si udělat z jednoho takového podvodníčka legraci.
Sice můj první záměr s tou vážnou knížkou měl být něco jako určitý způsob varování, nakonec jsem se však s obdobnou formou reflexe setkala i u humorné verze. Opravdu jsem nečekala, že mi budou chodit zprávy od žen, kdy se buď ony nebo někdo v jejich rodině setkal s mužem, z něhož se vyklubal podvodník. Až přicházely i smutné zprávy – o zpřetrhaných rodinných vazbách, soudních líčeních...

Ano, knížka je primárně k pobavení, ke zlepšení nálady, ale i tak prosím, apeluji, milé dámy, prosím, dávejte si pozor, komu otvíráte své srdce a peněženky.

Nakolik jsou romány ovlivněné tvým okolím a nakolik jde o fabulaci?

Mé příběhy, ať dětské nebo pro dospělé, jsou často reálné v prostředí. Ať se jedná o obce, jejich konkrétní části nebo provozovny, kanceláře... Inspiraci čerpám z pestrosti lidských povah a jejich reakcí na určité situace. Lidé řeší obdobné problémy různě: Někdo si je promyslí, jiný má krátkou zápalnou šňůru. Pro mne je třeba Hanka z knížky Past na sňatkového podvodníka fakt hrdinka, která si dokáže sama poradit i v dost náročných situacích, zatímco já bych na kdejakou opravu volala chlapa. Znám takové podobné hrdinky i ze života.

Mám soubor různých poznámek, poskládaných z historek, co si mezi přáteli povídáme, nebo jen z toho, co mě zaujalo a inspirovalo k dalšímu potenciálnímu nápadu. A říkám si, že z toho souboru budu čerpat a postavím knihu. Nakonec soubor bobtná a bobtná a já se v něm maximálně začtu, nakopnu, ale nakonec píšu stejně o něčem jiném.

Nicméně věřím, že se v knížkách může spousta lidí najít právě proto, že jsou psané z běžného života.

Jak vím, pracuješ na další knize, jaká bude, veselá, nebo vážnější?

V únoru by měla vyjít další humorná knížka, Šílená babička, o důchodkyni, která na část léta přijíždí, aby své dceři pohlídala děti. A je to žena, v jejíž žilách ještě koluje hippie mládí, vyráží s dětmi do přírody a vše řeší spontánně. Řekla bych, že si umí užívat každou minutu. Dost se vrtá dceři do života. Ale myslí to dobře. A jejím společníkem je pes bígl, který neměl zrovna šťastné rané dětství.

Jinak mám v nakladatelství ještě připravený rodinný nehumorný rukopis, snad se mu brzy zadaří, aby se mohl dostat mezi čtenáře; dále mám několik nedokončených věcí. Já si píšu hlavně pro psaní samotné. Moc mě to baví. Nenabízím všechno k publikování. Takže bokem mám ještě rozepsané asi tři, čtyři rukopisy a brzy, jen co dokončím některé aktuálně důležité aktivity, budu pokračovat v psychologickém románu o rodinných vazbách, citových ztrátách a nalézání vlastních cest...

Ale nebojí se tě okolí, zda se neobjeví ve tvé knížce?

Myslím, že ne. Když se objeví nějaká zajímavá historka, tak se zeptám, zdali ji mohu někdy použít. Pravdou je, že se to ve výsledku stalo málokrát a nikdy ne doslovně, spíš inspirativně. Pokud to vysloveně neslíbím. Jako v Šílené babičce je jedna taková historka. Šéf řekl, to se ti hodí do knížky, to tam dej. Já povídám: Bude to tam. Určitě už zapomněl, o jakou historku šlo, ale až si to přečte, tak se mu osvěží paměť.

Máš skvělý cit pro ryzí vykreslení mužských hrdinů, je těžké nalézt správnou míru pro dotvoření postavy?

Zajímavá otázka. Ani nevím. Píšu, jak mluvím, jak to cítím, jak se dívám na svět. Snažím se, aby to bylo vše co nejvíc přirozené a čtenáři blízké.

A nezapomněla jsi na děti? Tvoje příběhy mají šmrnc a asi by na našem trhu chyběly.

Jani, ráda budu vydávat dětské knížky. Letos jsem třeba obdržela třetí místo za nejlepší původní dílo za rok 2022, za knihu Kačenka a rytíř ze Lhotky při příležitosti předávání výročních cen nakladatelství Albatros. Ale je to třetí místo, takže vydání je nejisté. V budoucnu se třeba připomenu. Pokud bude příležitost a nakladatelství bude chtít vydat i dětské knížky, velmi ráda je napíšu. Aktuálně jsem pro děti zatím napsala příběh pro jeden charitativní projekt; celá antologie vyjde příští rok. Občas vytvořím dětský příběh pro někoho známého, pro radost. Děti jsou pro mne nejlepší inspirací nejen pro psaní.

Co ti ještě jde tak dobře jako psaní?

Ty seš na mě moc hodná, Jani. Zamyslím se. No, třeba učení. Myslím tím: Jako dítě jsem chtěla být učitelkou, to se nakonec nestalo. Nicméně aktuálně to mám s dětmi tak, že pokud něco chtějí vysvětlit do školy, velmi ráda pomohu. Ale já už nemám malé děti; nejstarší je na vysoké. A když jí nebylo něco jasné například z matematiky, našla jsem si návody na internetu, naučila se to a pak jí to mohla ukázat a pomoci. Anebo víš co? Tuhle otázku klidně smaž. Vždyť se tu tak chlubím, jaký jsem i ve svém věku šprt, a přitom mě to strašně baví. I v práci, když se mohu naučit nové věci, nebo přijít na kloub něčemu nestandardnímu, zapeklitému. 

Kdepak, nesmažu, ale ještě se na závěr zeptám, co ti vůbec nejde a je to zcela vyvážené!

Chi chi, sport. Jsem sportovní antitalent. Zdravý pohyb ale kompenzuji procházkami, nejlépe v přírodě. Poslouchám, jak vše zpívá, bzučí, listí šustí nebo praská jehličí pod botami a jdu a je mi dobře.

Děkuju za rozhovor a snad brzy zase na viděnou.

Foto: archiv Martiny Boučkové