Kultura21.cz

Obrázky času Lubomíra Müllera jsou královstvím vzpomínek. Ano, každý snad rád vzpomíná a vybavuje si příjemné chvíle, které prožil. Málokdo se drásá něčím smutným, ošklivým. I věci nepříjemné si přikrášlí, protože pak může jít dál. Doba minulá tu s námi je. Byla to léta v podivném uskupení, pod vlajkami socialismu, ale také to byla pro mnohé léta dětství a mládí, kdy jsme objevovali svět, vztahy i sami sebe.

Pane Lubomíre, jak se vám vzpomínalo na dětství?

Musím se přiznat, že na dětství vlastně ani nevzpomínám, ono žije ve mně, je stálou součástí, řekl bych přátelskou součástí. Já a dětství jsme už přátelé. Což nebylo vždy. Dětství skončí ve chvíli, kdy se musíte začít starat sám o sebe, byť ještě třeba pod ochranným dohledem rodičů nebo některého z nich. Od ještě nedovršených třinácti let jsem žil s tatínkem a moc mě nerozmazloval. Dětství skončilo. Ale jsem mu za to vděčný. Není nad to včas pochopit, že vlastní síly, myšlenky a rozhodování jsou to jediné, co člověk nemusí prosit o pomoc, protože je má vždy při sobě. S myšlenkami jsem ovšem bojoval, zvláště s těmi, které se strachovaly a viděly budoucnost špatně. Ale to vše bylo až po tom třináctém roce věku. Do té doby jsem prožíval dětství vlastně bez nějakých větších bolestí a bojů, opominu-li časté operace mandlí, záněty průdušek, břichaboly a vztek na rodiče, že mi nekoupili autíčko, které se mi tak líbilo za výlohou hračkářství. Takže při psaní Obrázků času bylo ve mně dětství přítomno jako ta příslovečná kostka cukru v hořkým kafi života. A vzpomínalo se mi takto moc dobře.

Častým hrdinou povídek je vaše babička, která vás dokázala postrčit správným směrem. Jak by se dívala na dnešní děti, co myslíte?

Nevím, jak by se dívala, ale co by říkala, to raději ani nechtějte vědět. Ona měla zvláštní slovník míchající češtinu a polštinu, protože pocházela z Polska. A slova si všelijak ještě upravovala po svém. A nebrala si servítky, když se jí něco nelíbilo. A dnešní děti, rozmazlené všemi lehce dostupnými pochoutkami a horami hraček a přechytralé rychlými, ale plytkými vědomostmi ze sociálních sítí, a chráněné rodiči před odpovědností by asi nazvala „bachory darebny“. Bachor je v polštině spratek, ale jinak vlastně název pro část kravského žaludku, která je vlastně také střevem. Takže významů až až. Ale musím také vzpomenout, že moje babička měla úžasný smysl pro všechno nové, co jí doba přinášela. Takže možná by se projevila i na sociálních sítích jako svérázná komentátorka a na dnešní děti by se dívala s jakýmsi ironickým porozuměním.

Měl jste hodně přátel, nebo jste byl spíš samotář?

Byl jsem samotář, a jsem dodnes samotář, i když ne takový ten zamlklý až zapšklý nepřítel jakéhokoliv kolektivu. Spíš se nebojím být sám se sebou a bez lidí, které mám ovšem rád, a to i přesto, že někteří dovedou být zlí, falešní, podlí a nepřátelští. Samotářské dítě nemá moc přátel, spíše pár kamarádů, často podobně samotářských. Rád vzpomínám na to, že jsem se cítil lépe mezi děvčaty než mezi kluky. Holky byly kamarádkami. Pro ně byl kluk samotář, který se nechlubí, nekecá jim do všeho a je ochotný jim splnit nějaká ta přání, kterými ostatní kluci opovrhují, něco jako důvěrná skříňka. Bohužel jsem časem zjistil, když se ve mně začala probouzet pubertální milostná míza, že důvěrná skříňka děvčat nemůže být jejich milenec. Nemohou s takovým klukem chodit, protože vše, s čím se mu svěřily, by mohl – podle jejich úsudku – vyžvanit. Ale já žvanil nebyl, přesto se mnou na rande žádná nešla. Ale měly mě rády a já za to, že mě měly rády, byl od kluků bit. A dost surově.

Kdo vás z dospělých v rodině nejvíc ovlivnil a čím?

Na to je těžké jednoduše odpovědět „ten a ten“. Rodiče se rozešli, když jsem se přehoupl do dvanáctého roku života, s maminkou odešla i o dva roky starší sestra. Pokud mne někdo z nich ovlivnil, tak jen do této doby, než jsem zůstal sám. Vyrůstal jsem koncem 50. let a celá 60. léta. To byla doba spíše strohé výchovy, přílišná rodičovská náklonnost, mazlení a důvěrnost nebyly v módě. Ale přesto nějaké pozitivní ovlivnění bylo – maminka mě přivedla k hudbě, otec ke kutilství a ke knihám, byl vášnivý čtenář. Babička mi imponovala přímočarou moudrostí, dědeček siláckou rozšafností, strýc veselou bodrostí a teta opravdu láskyplnou vřelostí. To se ze života dítěte a později dospěláka nemůže vytratit.

Povídky doplňují fotografie z vaší sbírky, bylo lehké vybrat ty pravé? Fotil jste všechny sám?

Fotil jsem snad dřív, než jsem pobral rozum, jak se říká. Vzorem mi byl tatínek, který často chodil s fotoaparátem a cvakal a cvakal. Co si pamatuji, měl takovou plastovou černou obdélníkovou krabičku na svitkový film, tuším značky Orwo. Já měl malý kompaktní foťáček Penti Welta, vyráběný od 50. let ve východním Německu. Byl kovový, ve zlaté barvě a na malé filmové kazety. Vešel se do kapsy. Mnoho tatínkových snímků se ztratilo, ale pár jsem ve starém kufru na půdě našel. Něco z těchto obrázků je i v knize, zbytek jsou moje fotografie, ovšem nového data. Těch z dětství se mi dochovalo velmi málo. Vybrat ty pravé nebylo až tak těžké, protože jich nebylo až tak moc, a také proto, že jsem se řídil obsahem povídek a chtěl jsem, aby obrázky v něčem korespondovaly s příběhem.

Myslíte si, že doba, v níž jsme museli víc doma pomáhat, byla na škodu?

Jsem přesvědčen, že nebyla na škodu. Pokud mi rodiče zadávali domácí práci, nebylo to za trest, ale součást výchovy. Ovšem to jsem tehdy nechápal. Leštění mosazných klik dveří jsem považoval za trest, zvláště když těch dveří bylo v celém domě skoro dvacet a klikových madel tedy dvojnásobně. To naopak klepání koberců jsem si užíval s radostí, protože jsem mohl do něčeho bez omezení a bez potrestání třískat. Ještě, než jsem dorostl do prvních opravdových kalhot, hospodařili jsme na vlastním gruntě, na osmi hektarech polí a lesa. Byl kůň, byly krávy, drůbež, prasátka. V hospodářství museli pomáhat všichni. Já jsem například vybíral slepičkám z kurníku vajíčka a házel je psovi na zem, aby je odnesl do kuchyně. Strašně jsem se divil, že je sežral a neodnesl. A pociťoval jsem jako velmi nespravedlivé, že jsem byl potrestán já, a nikoliv pes. I tyto situace jsou námětem v několika povídkách v knize Obrázky času.

Chtěl byste být dítětem dnes? Objevoval byste podobně jako kdysi?

Tak tuhle otázku bych rozdělil na dvě části. Být dítětem věkem, a být dítětem duší. Být dítětem věkem bych chtěl být znovu, proč ne? I dnešní doba dětem nabízí hodně dobrodružného objevování, i když informačně je spíš zahlcuje. Technizace života postupuje kupředu mnohem rychleji než duchovní vývoj dítěte. My jsme si v dětském věku šli hrát o víkendu do remízku na zálesáky a indiány, a zážitek jsme vstřebávali celý další týden. Mám dnes dojem, že děcka zážitky z vlastních her už moc nemají, a vstřebávají jen zážitky zprostředkované přes sociální sítě. A těch je tak moc, že už netřídí dobré a špatné, bezpečné a nebezpečné. Ale nechci působit jako zapšklý moralista. Je to prostě vývoj, spirála možností a zdokonalování, a i tento vývoj si bude muset časem najít kvalitní duchovní základnu. Ale abych se ještě vrátil k otázce, jestli bych chtěl být dnes dítětem. Takže věkem ano, chtěl bych být, ale to nelze. Zato duší být dítětem, to lze. A to mohu říct, že si plním, až mi doma někdy říkají, že jsem dětinský…

Jste novinář, spisovatel, muzikant – máte radši písmena nebo hudbu? Jak se ty obory ve vás doplňují? Nesoupeří spolu?

Nesoupeří. Slovo, tedy to psané, a hudba jsou přátelé. Zvláště je to patrné v opeře. Ale tu nepovažuji za žánr, který bych zvládl. Píšu texty k písním. Někdy zhudebňuji své básně. Takže v této rovině se může spisovatel a muzikant vzájemně doplňovat, a dělá to mnoho umělců. Já mám spíš jednu špatnou vlastnost, že jsem roztěkaný jako dítě – vidíte, to je ta duše dítěte. Všechno mě zajímá, knihy k přečtení se hromadí, hudba k naslouchání se počtem rozmnožuje, melodické nápady k zapsání jsou jen načrtnuty, náměty nových knih jsou ve stavu prvních kapitol, mám rozmalované obrazy, neuspořádané fotografie, nedochozené tulácké trasy po republice… Soustředím se na jednu věc, jen když je konkrétní zakázka. To jsem pak najednou podivně zodpovědný. Nevím, možná to není tak špatná vlastnost, co říkáte?

Jaké jsou vaše plány dnes, jaký máte cíl?

Mám náměty na tři romány. Tak bych rád už sedl ke stolu, rozsvítil lampičku a začal ťukat do počítače. Do podzimu chci připravit klavírní recitál z mých nokturn a náladových, relaxačních skladeb. Momentálně pracuji s jedním ochotnickým divadlem a připravuji premiéru své hořko-sladké komedie Pilulky. Těším se na léto na vnuky a vnučku. Doufám, že lidstvo se letos nějakým záhadným způsobem umoudří, přestane válčit a obejme se. A věřím, že mě nepřestane bavit být dítětem, usměvavě udiveným nad krásou života i plačící nad jeho bolestmi.

Děkuji za rozhovor.

Zdroj foto: archiv autora a JaS nakladatelství