Kultura21.cz

Přinášíme vám velký rozhovor o pořadu Prima ZOOM SVĚT (dříve Prima SVĚT), který letos slaví 20 let. Díky moderátoru a spolutvůrci Janu Kudláčkovi se dozvíte, jaké je to strávit 18 let s nějakým pořadem, co vše je potřeba a také něco o tom, že „na krize není čas“.  

Pane Kudláčku, tento rozhovor se točí kolem pořadu Prima ZOOM SVĚT, který letos slaví 20 let své existence. Jak to vnímáte? Jaké je to být součástí takového pořadu s tradicí?

Já si to asi ještě ani pořádně neuvědomuju. Ve SVĚTĚ tak zvláštně čas letí. Někdy hledám nějakou reportáž, mám pocit, že jsme ji vysílali letos nebo vloni, a pak se ukáže, že to je 5 let. To se stalo už víckrát. Takže je to potřeba zhodnotit až z nějakého odstupu. Ale teď jsem zrovna stříhal takový neobvyklý videosestřih, který diváci u příležitosti našich 20. narozenin uvidí na internetových stránkách Primy, iprima.cz. Protože jsem z moderátorů SVĚTA služebně nejstarší, sestřih zobrazuje mě na obrazovce od roku 1999 dodnes. Každý rok se tam v rychlém sledu proměňuju do staršího sebe. Tam teprve vidím, jak ten čas ve SVĚTĚ ubíhá. Budou tam k vidění i všechny znělky našeho pořadu, které se za tu dobu vystřídaly, a diváci uvidí i jak se měnilo studio, ve kterém reportáže uvádíme. Mnozí si třeba vzpomenou – jo, tohle jsme už tehdy sledovali!

Vy sám jste s pořadem strávil, nejen před kamerou, celkem 18 let, jaké to byly roky? Kolik jste například díky pořadu procestoval zemí?

Těch zemí, ve kterých jsem pro SVĚT natáčel, zase není až takové množství, kterým bych někoho ohromil, bohužel. Naše práce, i když diváci často popisují, že si to tak představují, nespočívá jen v cestování. A skoro vůbec už to nejde, pokud dospějete do stádia, kdy pořad vedete. Navíc je spolutvůrců víc a mezi ně se práce, včetně natáčení dělí. Ale vzhledem k tomu, že pořad SVĚT za svou 20letou existenci přinesl divákům neuvěřitelných 9000 reportáží, spoustu míst, témat i zážitků jsem prožil i jejich prostřednictvím, a diváci také, to taky stojí za to.

Splnil jste si i nějaký tajný sen? Jaké pozitivní zkušenosti byste v rámci malého bilancování v rámci vašeho působení vypíchl?

Mezi moje největší zážitky rozhodně patří to, že jsem se díky práci, služebně, podíval na Maledivy. Nádherný ostrovní ráj, celý prakticky na hladině Indického oceánu. Šlo ale o to, že jsme tam letěli natáčet, v jakém stavu jsou měsíc po ničivé cunami z prosince 2004. Točili jsme jak pro SVĚT, tak i pro Zprávy, což je běžná kombinace, protože obojí patří pod jednu redakci Zpravodajství a publicistiky FTV Prima. Dostali jsme se nejen na turisty vyhledávané, rajské ostrovní resorty, které dnes zná i hodně Čechů, přinejmenším zprostředkovaně, ale i na ostrovy s domorodým obyvatelstvem (ostrovy jsou tam totiž právě tohoto dvojího druhu, buď domorodé a chudé, až na výjimky bez turistů, nebo naopak luxusní turistické, s domorodci jen jako pracovníky). Na takové ostrovy se dostanete jen se svolením místního starosty a vypadají úplně jinak než ty určené penězi oplývajícím návštěvníkům. Chudí Maledivci nás ale hromadně vítali na pláži a hned nám ochotně seřízli kokos a nabídli nám ho s brčkem… A zážitek to byl i proto, že existence těchto úžasných atolů a jejich plochých písečných ostrovů s maximální nadmořskou výškou 2,4 metru (to opravdu není překlep) „stojí a padá“ s postupujícím táním světových ledovců a zvyšováním hladiny oceánů. Za několik let už žádné Maledivy nebudou.

A je nějaká reportáž, která pro vás má největší cenu? Na kterou jste nejvíce hrdý nebo na ni jednoduše nezapomenete?

Ta ani vlastně není moje, ale kolegů, dnes už manželů Vaculovičových, kterým se podařilo objet celý svět a z cesty nám posílat reportáže. Já jsem je pak tady jen zpracovával a kompletoval. Společně jsme tak vytvořili projekt každotýdenních reportáží, který nakonec trval 56 neděl v kuse a zahrnul opravdu všechny kontinenty včetně Antarktidy. To byl zajímavý projekt. A z opačného spektra naopak pocházejí nejkratší reportáže – kdysi jsem dostal nápad, že jednotlivé zajímavosti o zapadlých miniaturních končinách planety, na které během práce narážím, často zapadnou, protože samy o sobě nevydají na reportáž ani z nich nemáme žádné videomateriály, ale je jich škoda. Jak je využít? A proto jsem vymyslel projekt Neznámý svět, který také vyšel akorát na celý rok a představoval každý týden jednu krátkou, minutovou reportáž o závislých územích, o kterých skoro nikdo nic neví. Vždycky dávám jako příklad ten nejbizarnější a asi nejneznámější – Bouvetův ostrov. Není obydlený, je to vlastně vulkanická skála. Leží v Atlantiku, ovšem daleko odevšad, od Afriky, Jižní Ameriky i Antarktidy. Tak daleko, že je vůbec celosvětově nejvzdálenějším ostrovem od všech kontinent. Pak zjistíte, že patří Norsku. A že je i nejvzdálenější norskou „věcí“ od Norska. A pak zjistíte, že má vlastní internetovou doménu, i když tam nežije žádný uživatel. Proč? A pak zjistíte, že se na něm odehrávají dva hollywoodské trháky, Star Trek a Vetřelec vs. Predátor. A tak dále. Prostě zapadlá neznámá skála. To mě baví.

Můžete se pochlubit i nějakou veselou historkou z natáčení? A jaká jste obecně parta?

Pochlubit se můžu… I když s těmi veselými historkami z natáčení to znáte: ony vlastně nejsou až tak veselé. A nejsou to ani historky. A vlastně nejsou ani z natáčení… :) Chci říct, že diváci (a čtenáři) očekávají silvestrovské vyprávění, ale ve skutečnosti je to jako v každé jiné práci. Během týdne zažijete spoustu zábavných momentů, ale ve většině případů jde o situační humor, který s časem a převyprávěním ztrácí náboj. A podobné je to i s kolegy: lidé jsou tady většinou dobří, jako všude ;).

Jedná se o pořad plný zajímavostí nejen ze světa. Není těžké nacházet vždy něco nového a nesklouznout do stereotypu?

To je právě výhoda toho velikého množství témat a reportáží, které odvysíláme. Mohlo by se zdát, že práce na stejném pořadu, týden co týden, rok za rokem, je stále stejná. Ale to, co jí dělá pestrou, jsou neustále se měnící témata a zajímavosti z celé planety, na kterých pracujeme. A to se asi nevyčerpá.

A je něco, co jste pořadu musel obětovat? Je jasné, že musíte mít obecný přehled, ale musel jste se například speciálně vzdělávat v nějakém oboru?

Správně je to obráceně – tu práci (jako spoustu jiných) musejí dělat ti, kteří o ní už něco vědí a které to baví. A takové lidi i přitahuje. Přijmout někoho netknutého a teprve ho zasvěcovat, není možné. Navíc, náš záběr je obrovský, geograficky i tematicky – vysíláme reportáže z celé planety, odkudkoliv za hranicemi republiky. Do toho spadá i celý vesmír  Nemůžeme tudíž být odborníky na všechno, ale zároveň si nemůžeme dovolit být úplně mimo, hlavně ne v tématech, která diváci dávno dobře znají a vědí o nich všechno. Jako je dejme tomu fotbal :).

Měl jste vždy motivaci a chuť pokračovat nebo jste měl i nějakou krizi?

Na krize není čas :). SVĚT se týden co týden točí dopředu. Ale vážně, krizí jsem si užil víc při stresu každodenní výroby Zpráv. U týdeníku to nijak hrozné není.

Vnímáte za dobu vysílání pořadu nějakou změnu týkající se diváků? Máte přehled o tom, jakou cílovou skupinu nejvíce zajímáte a jak se to vyvíjí?

SVĚT je zaměřen tak jako náš hlavní televizní kanál Prima všeobecně, ale jedna věc je daná. Mezi našimi diváky je víc starších než mladších, což souvisí s naším vysílacím časem. V neděli dopoledne plno mladých prostě ještě spí. Zároveň se ale na skladbě diváků v posledních letech odrazily i další dvě věci. Digitalizace a prudký rozvoj mnoha nových televizních kanálů, ale i těch dávno zavedených, ovšem nově přístupných v nabídce kabelových a satelitních televizí, z nichž mají dnes diváci na výběr a mezi které se rozdělí. Plus rozvoj internetu, především sociálních sítí a možnosti sledovat videa na youtube i v televizních archivech. O to těžší je diváky získat a udržet.

Prima Svět má také facebookovou stránku, která má přes 4000 fanoušků. Spravujete ji vy? Pokud ano, kolik vám to zabere času?

Ano, jsem hlavním správcem, i proto, že to zase tak časově náročné není. Něco jiného je třeba fanouškovská stránka Zpráv s každodenním vysíláním. SVĚT je týdeník, proto ani není nutné a vhodné, abychom na facebooku diváky něčím celý týden zahlcovali. Ale poutáme na novinky v nedělním vysílání, občas s fanoušky sdílíme nějakou zajímavost ze světa a oni tam zase samozřejmě mají možnost na nás reagovat nebo se na něco zeptat.

Když jsme u toho času, kolik jej věnujete přípravě tohoto 30minutového pořadu? Co vše máte na starosti a jak se vám s tím daří skloubit osobní život?

Věnuju se pořadu od pondělí do pátku. Je potřeba vyhledávat a vybírat témata pro nové reportáže do dalšího nedělního vydání SVĚTA. Probírat s kolegy, jak to mají udělat, na co se víc zaměřit. Vymýšlet upoutávku tak, aby byla zajímavá a zábavná, natočit ji a ustříhat ve střižně. Vyhledávat nejsledovanější videa internetu, která zrovna hýbou světem nebo určují trendy. Hledat výroky, ze kterých nakonec vybereme hlášku týdne. Vymýšlet texty, kterými potom moderátor reportáže uvede ve studiu. Sestavit kvízy pro diváky, abychom jim po ránu trochu roztočili závity. Vybrat vhodnou a zajímavou podkresovou hudbu k jednotlivým reportážím. K ní je pak potřeba opatřit patřičné údaje – o autorech, interpretech a vydavateli, protože každou hudbu, kterou odvysíláme, musíme vykázat a zaplatit. Připravit natáčení. Odpovídat na e-maily, dotazy na facebooku… Pak je kolem pořadu taky nějaká nezbytná administrativa, která se prostě musí udělat. A pak je vlastně občas potřeba něco řešit i o víkendu – zveřejnit video-upoutávku na facebooku, připomenout kolegům, aby ji nezapomněli odvysílat taky ve VIP Zprávách, dohodnout se s některým z redaktorů, kterou reportáž už začne chystat na další týden… To je pořád něco. Ale už nejsem v práci do večera jako dřív, kdy jsem jako dnes kolegové pracoval ve Zprávách. Takže s osobním životem práce už tolik nekoliduje, to už mám za sebou.

Má předposlední otázka se týká kultury. Jak jste na tom? Čtete knihy, chodíte do divadla nebo do kina? Pochlubte se s vašimi oblíbenci a klidně se svěřte i s nějakým tipem.

Já jsem teď uprostřed „rozsáhlého projektu,“ čtu už potřetí sci-fi sérii o robotech, Říši a Nadaci od Isaaca Asimova, tentokrát v originále, a to je celkem 17 knih, takže to mám nadlouho. Mezitím ale občas stihnu i něco jiného. V poslední době například „1913: Léto jednoho století“ od Floriana Illiese. To je skvělý průřez evropskou kulturou i politikou, román o tom, co se všechno událo od ledna do prosince toho roku, kdy se ve Vídni kromě Františka Josefa I. a Ferdinanda d’Este zároveň ocitli i Trocký a Stalin s Hitlerem, ten se poté stěhuje do Mnichova, tam a v Berlíně a v dalších městech včetně Prahy něco prožívají a něco tvoří Kafka, Proust, Stravinský, Picasso, Duchamp, Brecht, Joyce, Musil, Sidonie Nádherná a desítky, možná stovky dalších dnes věhlasných lidí, vznikají jejich slavná díla, otevírají se první Prada a Aldi … končí „dlouhé“ 19. století a začíná to krátké 20. a blíží se válka… Prostě mimořádně zajímavě podaný mimořádný rok 1913. A to vlastně souvisí i se SVĚTEM: i my v reportážích kombinujeme zeměpis s dějepisem, zajímavosti z různých končin, poutavé lidi a jejich příběhy.

Na závěr se zeptám, co byste pořadu Prima ZOOM Svět popřál k narozeninám?

Přeju SVĚTU, aby obstál v moderním světě, na kanále Prima mezi desítkami dalších moderních kanálů, aby přežil v digitalizovaném světě a aby se adaptoval na internet a dostal zajímavé reportáže z celé planety divákům i do mobilů a tabletů a kdo ví kam ještě :).

Děkuji za rozhovor!

Zdroj foto: Televize Prima