Štěpánka Živčáková: Na besedách se snažím vytvářet bezpečný prostor

Štěpánka Živčáková: Na besedách se snažím vytvářet bezpečný prostor

Tisk

Zivcakova perexŠtěpánka Živčáková je žena, která miluje výzvy. Tou aktuální je pro ni pořádání besed na téma deprese. Tato nemoc jí před deseti lety zcela nečekaně vlétla do života. Jako hurikán, který vše zničil, aby mohlo vyrůst něco nového. Svůj příběh po boku deprese sepsala do knížky Drátem do oka. Jak probíhá léčba tohoto onemocnění a je možné mu předejít? Nejen to prozradila v tomto rozhovoru.

 


Založila jste projekt Vezmi depresi na kafe. Co vás k tomu motivovalo a proč jste zvolila právě tento název?
Ráda bych depresi přizvala více k nám do života. Do prostředí, kde to má většina z nás rádo, což kavárny splňují. Před rokem, když jsem besedy začala pořádat, tak jsem dost v názvu besed tápala. První veřejná beseda se jmenovala Deprese zblízka (díky všem, kteří byli ochotni na takovou besedu přijít – ten název byl odstrašující – kdo by chtěl depresi mít nablízku?). Další jsem nazývala různě – třeba Povídání o depresi, Myšlenkami někde jinde, Když ztrácíme spojení se sebou samými. Až jednoho dne přišel nápad a vznikl název Vezmi depresi na kafe.

Depresí jste si sama prošla. Jak jste zjistila, že jí trpíte?
Já to pěknou dobu netušila. Vsugerovala jsem si, že mám nádor v hlavě, a proto se mi začínají dít věci, na které jsem nebyla zvyklá. V té době jsem studovala vysokou školu v Pardubicích a začala jsem si všímat, že nejsem schopná se tolik soustředit. Vypracování různých esejí a anotací mi zabíralo víc a víc času, protože hlava nebyla schopná dát do kupy ani jednu pitomou větu. Váha mi šla rapidně dolů, aniž bych se o to nějak snažila (přičemž to byl vždycky můj sen – být hubená.) Zhubla jsem, ale chybělo tam něco podstatného – radost. Mně to bylo úplně buřt, že mě okolí chválí, jak mi to sluší.

Začala jsem se stranit, rušila domluvené akce s kamarádkami a přestala jezdit na agility závody (= běhání se psem přes překážky – stručně řečeno). Bála jsem se s ostatníma mluvit, protože mi moje hlava našeptávala věty typu: „Co si s nima budeš říkat? Určitě poznají, že ses divná.“ Plus mě přestala zajímat běžná témata hovoru. Má hlava měla jiný úkol. Začala mi podsouvat různé úvahy ve smyslu, k čemu tady jsem. Co jsem v životě dokázala. Vždyť jsem tu úplně na nic. A přidalo se k tomu srovnávání s ostatními.

V té době byli v mých očích všichni lepší než já. Nebyla jsem schopná vidět jedinou dobrou vlastnost, kterou bych měla já. Po pár týdnech mi už přestalo jít spát. To byl hřebíček do rakve. A rozhodla jsem se to tady ukončit. Teprve až po neúspěšném pokusu a první návštěvě psychiatrie jsem byla ochotna připustit myšlenku, že mám možná depresi.

Zivcakova 1

Jak probíhá léčba deprese? A co vám dalo sílu s ní bojovat?
Klasicky si vás vyslechne nejdříve psychiatr, který vám napíše antidepresiva. Pokud jste ale vůbec ochotni někam zajít a svěřit se s tím, co se vám v hlavě děje. To je ten zásadní bod – přiznat si, že potřebuju pomoc. Že své stavy nezvládám a nevím, jak si poradit sám.

Pak záleží na vážnosti onemocnění. Buď to zvládnete ambulantně – budete k psychiatrovi (plus nejlépe i k psychologovi nebo psychoterapeutovi) pravidelně chodit nebo vám bude doporučena hospitalizace, což byl můj případ. Já ji však odmítla. Nechtěla jsem se nechat zavřít někam do blázince. Až po dvou třech týdnech doma a jistých událostech, které popisuju ve své knížce Drátem do oka, jsem se rozhodla, že na psychiatrickou kliniku nastoupím.

Co mi dalo sílu? Já sama nevím. Úplně malý tenounký hlásek někde vzadu, co mi říkal, ať to tady nevzdám. Někdy byl slyšet víc, jindy míň. V prvních měsících léčby často mizel.

Je možné předejít návratu deprese?
To je nesmírně těžká otázka. Popravdě odpověď neznám. Jsem ale duší optimistka, takže za mě ano. Pokud pochopíme, proč přišla. Proč vzniklo to odpojení od těla, ducha a duše. Každá nemoc je tu za mě pro to, aby nám ukázala, že nám něco v životě nefunguje. Nebo že jsme v minulosti prožili něco, co se potřebuje zahojit. Vyléčit.

Hodně lidí si mýlí pojmy depka a deprese. Čím se od sebe liší?
O tom mluvím na začátku každé besedy. Pořád si to pleteme a hodně lidí v tom nevidí rozdíl. Deprese je dlouhodobé onemocnění, které přichází hrozně nenápadně. Žere nás zevnitř a stává se, že nevíme, proč přišla. Co ji způsobilo. Za to depka je krátká a většinou vím, proč mám náladu na nic. Dám příklad. Když mám besedu na školách, ptám se žáků, z čeho mají depku. Často tam padne slovo maturita. Jasně. A pak se ptám. Až budete mít maturitu za sebou, budete mít ještě depku? A oni jednohlasně a s úsměvem odpoví, že ne. Že budou šťastný. A v tom je právě ten rozdíl. Pokud by to byla deprese, tak se z jejich života tak rychle nevykýbluje. Nebo mám depku, protože je x dnů hnusně. Prostě nálada nic. Nic se mi nechce. Ale až vysvitne sluníčko? Hned ožiju, budu mít energii a budu ráda na světě.

Co byte poradila lidem, kteří mají ve svém blízkém okolí někoho trpícího depresí?
Ať se nejdřív zazdrojují oni sami. Povinnost číslo jedno. Přes to vlak nejede. Co tím myslím? Deprese je nesmírně náročná nejen pro toho, kdo ji má, ale i pro jeho okolí. A pokud já jako pomáhající nebudu mít dostatek síly, stáhne nás to všechny. Měla jsem tu čest poznat depresi i očima blízkého. Je to zoufalost. Chcete svému milovanému pomoct a nevíte jak. Bojíte se cokoliv říct, abyste neřekli něco špatně. Chcete motivovat a dávat rady, ale většinou to nemá cenu. A mnohdy vás slova ještě víc oddálí. Takže má rada: spíš mlčte, poslouchejte a pokud budete mluvit, říkejte pravdu. Věty typu: „Nevím, co teď říct. Můžu Ti já nějak pomoct?“ nebo „Jsem tu pro Tebe“ by nemusely uškodit.

Zivcakova 2

Pořádáte také besedy. Co považujete za jejich největší přínos pro návštěvníky?
Snažím se vytvářet bezpečný prostor. Nic není špatně. Každý máme svůj příběh a sdílení plus humor jsou za mě léčivé. Nechávám na lidech, zda chtějí na besedě celou dobu být. I zda chtějí něco přispět. Vstupné mám aktuálně dobrovolné. I ve školách říkám, že mám ráda svobodu a pokud to někomu nedává smysl, tak ať se zvedne a jde dělat něco, co ho baví a naplňuje. A ono se děje, že se žáci z ničeho nic zvednou a odejdou. To je něco pro mou hlavu :D Na každé besedě se učím i já.

Čemu se v životě věnujete kromě osvěty na téma deprese?
Jsem duše, která asi potřebuje dělat víc věcí najednou a kdyby mohla, věnuje se všemu, co mi dává smysl. Tam se musím krotit. Byla bych všude, chtěla bych vědět všechno. Naštěstí tu mám depresi, co mi umí říct stop.

Aktuálně mě baví objevovat téma traumatu. Čím víc vím, tím víc si myslím, že tu máme celospolečenskou epidemii traumatu. Každý si nějaké neseme (kéž by jedno) a ovlivňuje nám život teď a tady. Líbí se mi přirovnání k tomu, že si každý neseme kupu hnoje. A je jen na nás, zda tu kupu hnoje předáme dál – svým dětem. Zajímám se o to, jak být po boku svých dětí, abych jim předala jen kupičku :D I možná proto jsme se s manželem začali angažovat ve vzniku Montessori školy v Jičíně, aby tu naše děti měly možnost volby ve vzdělání.

Jinak jsem trenérka psů, resp. jejich páníčků. Je to práce snů a jsem nesmírně vděčná, že si mě psi vybrali, abych mohla být takovým mostem mezi jimi a jejich páníčky. Baví mě je pozorovat, číst jejich komunikaci a učit se od nich. Jsou v tolik moudřejší než my lidé.

A aby toho nebylo málo, tak jsem konzultantka ve firmě Green Ways – zelené potraviny chlorella a ječmen. Protože pokud máme zdravá střeva, odrazí se to v mnoha sférách našeho života. Zelenáči jsou za mě mercedesem mezi potravními doplňky a díky nim mám energii na věci, co mě baví a naplňují.

Momentálně probíhá sbírka na vydání vaší knihy Drátem do oka. Nemáte strach ze sdílení vašeho životního příběhu? Přeci jen, duševní nemoci jsou pořád stigmatem…
Jasně že mám. A jakej! Když přijde, tak s ním ale umím líp pracovat. Stopnu ho, aby nevytvářel ty nejčernější scénáře. Nazvu si ho a promluvím k němu stylem: „Díky kámo, že jsi zase přišel. Ale už tě nepotřebuju.“ A je mi líp. Někdy to jde líp, jindy hůř. Co mi nejvíc pomáhá, je vědomí toho, že mám kolem sebe lidi, kteří mě mají rádi přesně takovou, jakou jsem byla a jsem.

Co si od vydání knihy slibujete?
Že pomůže vytáhnout depresi na světlo zcela autenticky. Žádné obecné poučky, které nám nic neříkají. Do deprese budou moct nahlédnout i ti, co ji nikdy nezažili. A tím pádem budou moct být větší oporou pro nemocné. A ti nemocní získají naději, že se z těch, pardon za to slovo, sraček dá vyhrabat.

Jaké jsou vaše další plány do budoucna?
Pokračovat v besedách. Jezdit po školách, kavárnách a nově po nemocnicích. A napsat druhou knihu. To jsem švihlá, co? :D Kniha Drátem do oka je totiž začátek cesty a já mám pocit, že by si čtenáři zasloužili znát i trasu. I když každá cesta je jedinečná a originální. Tak uvidíme, zda je můj pocit správný.

Web: www.stepankazivcakova.cz/
Facebook: www.facebook.com/profile.php?id=100086792183174
Sbírka na projekt Vezmi depresi na kafe: www.donio.cz/vezmi-depresi-na-kafe


 

Přihlášení



Aneta Žabková: Největší radost mi uděláte kusem klacku z lesa

Vystudovala FAMU (katedra animované tvorby), vytvořila čtyři animované filmy, které získaly řadu ocenění, je úspěšnou ilustrátorkou mnoha dětských knih a přispívá do několika časopisů jako jsou Puntík či Tečka, spolupracovala i s Mateřídouškou a Sluníčkem. Řeč je o Anetě Žabkové.

Po Vodníkovi přichází neméně skvělá Dceřina kletba

Česká spisovatelka Tereza Bartošová zaujala tuzemskou čtenářskou obec předchozím titulem Vodník. Jednalo se o případ, který smrdí bahnem. Nyní přichází Dceřina kletba lákající na obálce na to, že si starý zločin žádá nové oběti.

Banner

Hledat

Videorecenze knih

Rozhovor

Dokumentarista Petr Horký: Příběh je to nejcennější, co můžete zachytit

horky perexPokud chcete svou prací odvyprávět příběhy i z těch nejtěžších cest, je zapotřebí špičkové vybavení. Své o tom ví dokumentarista Petr Horký, který projel svět křížem krážem. Nejen o tom, co hraje největší roli během pořizování těch nejlepších zábě...

Výborné herecké kreace a silné téma nabízí nový český film Sucho

Sucho to je tísnivé vesnické drama. Na jedné straně velkostatkář a na straně druhé chudý "kolchozník", který nutí rodinu k soběstačnému životu, ale také klíčící láska revoltujících mladých lidí. Zatímco ona je dcerou chudého farmáře, on synem vlivného agrárníka, který sice dává práci půlce dědiny, nicméně půdu, vodu a krajinu devastuje chemií. To je obrazově vytříbený a emočně nabitý film režiséra Bohdana Slámy, který je i autorem scénáře.

Čtěte také...

Na film Známí neznámí si tvůrci vzali úvěr půl milionu. Producentka Wanda Adamík Hrycová to manželovi radši nepřiznala

wanda adamik hrycova200Už za pár dní vstoupí do českých kin film Známí neznámí. U této příležitosti jsme vyzpovídali producentku filmu Wandu Adamík Hrycovou.

...

Literatura

Romantika s erotikou, natvrdo a bez zábran

Be zabran perexRomán Bez zábran je třetí knihou T. L. Swanové ze série Milesův klub. Prostor zde dostává další z bratrů Milesových, Elliot. Je nechutné bohatý, nesmírně pohledný a neskutečně protivný. Alespoň jeho zaměstnankyně Kahryn Landonová tuhle je...

Divadlo

První rande v Městském divadle v Brně

první rande perexNe, to není nějaká schůzka v divadle. Tak se jmenuje muzikálová komedie Alana Zachary, Michaela Weinera a Augustina Winsberga, která měla světovou premiéru v USA v roce 2012.. Tento typ příběhu je opravdu v dnešní době víc jak akt...

Film

Víly z Inisherinu se jen plouží

Vily 2Přeceňovaný dramatik Martin McDonagh, jenž se u nás proslavil pokrokářským požadavkem, že postavu černocha nesmí hrát nikdo jiný než černoch, se dopustil i několika filmů, které opíral o morbidní humor a různě vyšinuté postavy (V Bruggách, Sedm psychopatů, Tři...