Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Jiří Březina je českobudějovický rodák, který patří mezi nejvýraznější české detektivkáře. Už za svůj debut Na kopci získal v roce 2014 Cenu Jiřího Marka za nejlepší český detektivní román. Svůj úspěch zopakoval v roce 2020 se Vzplanutím z detektivní série s policistou Tomášem Volfem, která dále zahrnuje knihy Promlčení, Polednice, Mizení a Nalezení. Je také autorem příběhu pro děti Noční slunce a knihy Labuť a lovec, ve které spojuje svou lásku k pravěku, mýtům a přírodě. Volný čas tráví nejradši v přírodě, kde chodí, běhá, táboří nebo jezdí na kole.

Na vašem Facebooku se nedávno objevil příspěvek týkající se cen knih s dotazem na sledující, zda jsou tým kniha nebo pivo. Vy budete rozhodně tým kniha, ale jaký máte vztah k pivu?

Jsem rozhodně tým kniha. Pivu a obecně alkoholu moc nedám. Odhaduju, že vypiju tak dvě tři piva za měsíc, když počítáme alkoholické. O něco častěji si dám nealko, ideálně pšeničné.

Rozhovor se týká vaší knihy V kopřivách. Než se o ní dozvíme více, zajímalo by mě, jak jste vnímal nominaci na Magnesiu Literu? Co to pro vás znamenalo?

Je to vždy obrovské zadostiučinění. Nebudu lhát – jsem rád za každé uznání, za pochvalu od čtenářů, docela to sleduju. Píšu pro lidi, zajímá mě, co si myslí, a jsem rád, když mám pozitivní ohlas.

Do užší nominace kniha bohužel nepostoupila, ale i tak se jedná o úspěch. Jak to máte s ostatními autory detektivek? Sledujete jejich tvorbu?

Nepostoupila, ale nevadí mi to – všechny nominované knihy byly skvělé, takže je pocta už jenom ocitnout se v takové společnosti. Kolegyně a kolegy se snažím sledovat, alespoň do knih nahlédnu a něco učtu, i když všechno prostě přečíst nestíhám. A za sebe musím říct, že kvalita české krimi jde v posledních letech hodně nahoru.

Zmiňujete, že jste se rozhodl V kopřivách napsat jako samostatnou věc, která bude stát méně na procesu vyšetřování, ale víc na lidech, kterých se to vyšetřování dotýká. Jaké to pro vás bylo? A dá se říct, co vám sedí více?

Bylo to příjemně osvěžující. Zpočátku jsem dokonce plánoval, že v knize nebude vyšetřování vůbec, že se k pravdě dobereme jenom přes obě protagonistky. Pak jsem ale (asi v zajetí svých pracovních postupů) stejně vypracoval linii vyšetřování, protože jsem potřeboval sám vědět, jak by se vyšetřování vyvíjelo. Chtěl jsem zachovat logickou posloupnost kroků. A najednou se mi tam vnutil postarší komisař Medek, který umí lidem rozvázat jazyk a já jsem si řekl, že bych byl hlupák, kdybych ho do knihy nezapracoval. Myslím, že to příběhu prospělo.

V kopřivách příběh sledujeme z pohledu dvou žen. Byl to pro vás velký rozdíl? A jak jste se snažil vcítit do ženského uvažování? Bylo to pro vás jednoduché?

Při psaní příliš nepřemýšlím v intenci pohlaví. Píšu lidi, a lidí mám kolem sebe dostatek na to, abych se mohl inspirovat. Takže psát mužské nebo ženské postavy pro mě není takový problém, jako psát plastické lidské bytosti. Věřte nevěřte, je pro mě lehčí vcítit se do ženy za pokladnou potravin, než do muže – zvrhlého sériového vraha. 

Vyšetřování v knize samozřejmě nechybí a mě by moc zajímalo, jak to máte s popisem policejní práce? Kde k tomu berete inspiraci?

Snažím se rešeršovat a vyptávat se profesionálů. Nechci, aby se poučenější čtenář pozastavil nad nějakým postupem v knize, takové věci sám nemám rád, zdá se mi, že to snižuje uvěřitelnost celého příběhu. Ale na druhou stranu – na prvním místě je pro mě vždycky příběh, pro ten samozřejmě ohnu i ty policejní postupy.

Musíte si v tomto ohledu dělat i rešerše? A podaří se vám vždy najít vše, co zrovna potřebujete?

Vždy rešeršuji, a když nevím, hledám odborníky. Takto jsem postupoval třeba u knih Vzplanutí a Nalezení, kde se mi díky hlubokým znalostem profesionálů podařilo zápletky vystavět rafinovaněji, než bych to zvládl sám jako laik.

Kniha je o tom, kam bychom byli ochotni zajít, abychom ochránili své blízké. Dovedete si představit, že byste se ocitl v kůži některé z vašich postav?

Představit si to dovedu, protože právě to jsem při psaní dělal. Musím říct, že mi jich obou bylo často líto. Jak bych se zachoval v realitě sám za sebe? To pořád nevím…

Moc se mi líbilo, jak v knize pracujete s motivem malého města. Máte s tím nějaké osobní zkušenosti nebo jste si vše tak nějak nastavil?

Vždy trochu čerpám z osobní zkušenosti, kterou si ale náležitě přepracuju podle toho, kam chci příběh posunout. Tady jsem chtěl ukázat, že představa, že se lidi na malém městě (a potažmo i v rámci nejužší rodiny) důvěrně znají, nemusí tak plně odpovídat zkušenosti.

Titul má také výraznou a za mě zdařilou obálku od Kateřiny Urbanové. Co na ni říkáte? A mohl jste její podobu ovlivnit?

Obálka je fantastická. Ovlivnit jsem na ní nechtěl nic. Povedla se obálka i sazba a celkové grafické zpracování knihy. Kateřina Urbanová už pracovala i na grafické podobě mé novely Labuť a lovec a musím říct, že má úžasný cit pro příběh a atmosféru, které umí svými nápady povýšit o úroveň.

Uvádíte, že jste samostatnou detektivkou chtěl dát odpočinout vašemu vyšetřovali Tomáši Volfovi, ale přiznejte se na závěr, nenaběhl jste si nyní a nevytvořil novou sérii? (úsměv)

Na to zatím odpovědět neumím, protože nejsem plánovací typ. Ale upřímně – není to poprvé, co slyším něco takového. A přiznám se, že postava Stanislava Medka mi v hlavě žije i nadále a možná se o nějaký další příběh někdy přihlásí.

Zdroj foto: Albatros Media (Petr Zikmund)