Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Původně chtěla být jazzovou zpěvačkou. Nakonec vystudovala režii a stala se divadelní režisérkou. Dlouhodobě se věnuje fyzickému, autorskému a dokumentárnímu divadlu. Jak sama Petra Tejnorová přiznává, má ráda tvůrčí proces, kolektivní práci a alternativní divadlo.

Pocházíte z Tábora a v dětství vás bavilo dělat různé expediční výpravy a průzkumy. Od té doby milujete vymýšlení, imaginaci, vysvětlování, mluvení a pátrání. Při svých výpravách jste, jak jste jednou řekla, potřebovala nějaké spolupachatele, společnou energii, společnou misi. A taková jste zůstala, akorát vaše expedice se odehrávají v divadelním prostředí. Jak na období svého dětství vzpomínáte?

Docela nostalgicky. Jak jsem odpoledne odhodila aktovku ze školy, tak jsem běžela hned ven za klukama od sousedů, mezi paneláky, na hřiště nebo ke kolejím, k vodárně, nebo chytat ryby v rybníku za hřbitovem. Vrátila jsme se domů, až když mě se setměním volala máma, nebo hledal táta, který jezdil ulicemi na kole. Doslova jsem se ztratila v čase, byla jsem zapálená a někde poznávala a zkoumala svět s ostatními.

Foto: Vojtěch Brtnický, inscenace GEO

Původně jste chtěla být jazzovou zpěvačkou, ale nakonec jste vystudovala Střední pedagogickou školu a začala hrát v amatérském souboru Dutam. Nakonec jste se ale rozhodla pro studium režie, kterou vnímáte jako umění naslouchání a dialogu, ne jen předložení vlastní vize. Nikdy jste neuvažovala o studiu herectví?

Určitě, uvažovala jsem o tom mnohokrát… ale režie prostě přirozeně obsáhla všechny moje tehdejší touhy a potřeby. A byla to právě i cesta, jak pokračovat s další „partou“ (tentokrát společně s hudebníky, scénografy, osvětlovači, herci a dalšími lidmi) a zkoumat různé terény témat a problematik a nové cesty pro divadlo, ale vlastně pořád poznávat svět.

Během studií na KALD na DAMU se vaše inscenace představily na festivalech doma i v zahraničí a získala jste několik ocenění. V roce 2005 jste byla nominována na Cenu Alfréda Radoka v kategorii Talent roku a studia jste ukončila absolventským představení Shakespearovy tragédie Titus Andronicus. Ke studiu na DAMU jste se vrátila a to v doktorandském studiu v oboru Alternativní a loutkové tvorby a její teorie. Čím je pro vás divadlo stále tak fascinující?

Jednou se mě při obhajobě zeptal pan Krobot, proč nehledám svůj rukopis, vždyť o to všem tvůrcům jde. A já si zpětně uvědomuji, že mi prostě nešlo nikdy o to se co nejrychleji definovat (a to i jako člověk). Co nejrychleji říct jak inscenace bude vypadat, co nejrychleji definovat svůj rukopis, jako takovou určitou značku, která pak tvoří to, co se ode mě očekává… Nechtěla jsem totiž, aby zmizelo, všechno to hledání a dobrodružství a rizika… A tím je divadlo fascinující. Je neustále v pohybu, neustále se mění. Je to setkání s jinakostí, poznávání neznámého. Kolektivní proces tvorby. Přítomnost. Prostě lidi potkávají lidi, aby společně prožili něco ve fyzickém prostoru tady a teď.

Foto: Vojtěch Brtnický/inscenace GEO

Spolupracujete s různými divadly jako je např. Národní divadlo Praha (Proslov k národu) nebo Temporary Collective (Same Same). Na svém kontě máte česko-slovensko-belgický projekt You Are Here. Divadelní projekt Nick měl premiéru v Polsku. Připravujete něco nového?

Co se týká pohybového divadla a tanečních inscenací, tak naše platforma Temporary Collective prošla v posledních měsících velkým počtem změn a proměn. Odchodem z divadla PONEC, které bylo nejen pro platformu, ale i pro kolegyni Terezu Ondrovou dlouhá léta „domovskou scénou“, jsme museli zjistit, jak se kolektiv bude dále rozvíjet. Půlka repertoáru se proměnila ve „spící“ repertoár a středem pozornosti se staly zahraniční spolupráce a hledání rezidenčních a jiných partnerů (třeba i divadelních domů), ale i nový způsob tvorby. Jedním z partnerů se stal Palác Akropolis, ve kterém 19. listopadu uvádíme řízenou taneční párty pod vedením Connora Schumachera. Srdečně zvu! A co bude dál je v procesu „námluv“ (takže nebudu prozrazovat detaily), ale podařilo se nám nakonec s Temporary Collective navázat několik spoluprací se zahraničím, ale čekáme na výsledky grantů – takže to celé muže jít taky zas do koše, protože granty to vše ovlivní… Ale připravuji i divadelní inscenaci pro Národní divadlo a to v týmu s dramaturgyní Ninou Jacques a scénografem Antonínem Šilarem – a spolupracovat s nimi je pro mě velkým pracovním i osobním zážitkem.

Foto: Katarína Hudačinová/Putinovi agenti

Již nějakou dobu spolupracujete s tanečnicí a performerkou Terezou Ondrovou (You Are Here, Nothing Sad, Kolik váží vaše touha?, Pojďme na tanec!) A v inscenaci Same Same jste si sama také zahrála s Terezou přímo na scéně. Jaké to je společně na scéně? Jednou jste řekla: „Vždycky mě bavilo pracovat s pohybem, pohybovou složku obsahuje každé mé představení.“

Chtěla jsem si vyzkoušet a zažít ten proces z druhé strany, doslova zevnitř, tedy ne z té režijní a tím pádem vnější. Tak vznikl náš duet s Terezou Ondrovou. Být s ní na scéně je úžasné – strašně moc se od ní učím, je to tak laskavý člověk! Vlastně tohle zkoušení s ní je jednou z nejhezčích zkušeností vůbec, protože právě i díky její laskavosti se mi zahojilo mnoho osobních traumat.

Foto: Ján Hromádko/ inscenace Proslov k národu

Dlouhodobě se věnujete fyzickému, autorskému a také dokumentárnímu divadlu jako je inscenace Haló, je tam někdo? Co vás přivedlo k tomu dělat dokumentární divadlo?

Asi touha po dialogu s reálnými lidmi, mimo divadlo, mimo naši bublinu. Zaměřit se na dialog, který neprobíhá mezi postavami ze hry a je tedy napsán autorem, ale tvořit dialogy a rozhovory se sousedy, teenagery, právníky, vědci, novináři, historiky, architekty, geology atd. A obohacovat se díky dialogu navzájem. Témata nejsou jen v divadelních hrách a vy o tom přinášíte divadelní (estetickou) zprávu, ale už tím, jak zkoušíte, tak to téma zakoušíte, tu problematiku žijete, svět utváříte. Protože čím dál víc jde také o to, jak tvoříte divadlo, jakými prostředky dosahujete svých cílů, v jakých podmínkách pracujete atd.

Máte ráda tvůrčí proces, kolektivní práci a alternativní divadlo. V jednom rozhovoru jste řekla: „Alternativa pro mě neznamená jen vějíř dalších možností a jiných divadelních jazyků, ale způsob uvažování o divadle, kdy každé zkoušení je takovým průzkumem toho, čemu říkáme divadlo, nebo čemu říkáme tanec, kde jsou hranice a kde je lze překročit nebo kam až přesahují. Rozdíl ani tak nevnímám v tom, zda je někdo činoherec, tanečník či performer, ale v míře ochoty riskovat a skrze zkoušky teprve hledat.“ Platí to stále?

Určitě. Osobnost je víc než technika. Parťák do procesu je víc než dokonalost.

Foto: Michal Hančovský

Na Katedře alternativního a loutkového divadla působíte jako pedagog. Jak se v této pozici cítíte, co vás na práci pedagoga baví?

Asi nejvíc to, jak mě studenti a jejich vidění světa a divadla neustále překvapuje a třeba i vykolejuje a zcitlivuje.

Jste velice pracovně vytížena. Máte vůbec čas na odpočinek? Jak ráda trávíte chvíle vzácného volna?

Vytíženost není k obdivu. Mám tři práce, protože jako nezávislý umělec nemám žádnou jistotu, takže si toho musíte brát trochu víc, protože z jednoho platu nevyžijete. Po mnoha letech profesionálního působení si kladu otázku, zda vytrvat, nebo skončit. Protože tohle je trvale neudržitelné…je tu velká propast mezi fungováním zřizovaných divadel a nezávislým sektorem, ale přitom stejně kvalitní věci dělají i ti, kteří každý rok čekají, zda dostanou ty granty-podporu, aby mohli dělat svou práci, nebo ne… Kdybych mohla, chtěla bych se přestat věnovat paralelně několika projektům a pracím najednou. Osobně si nejvíce odpočinu třeba na rezidencích, konkrétně v Komařicích na Jihu Čech! Mám tam konečně pocit, že tam na chvíli zakořeňuji, odpočívám a mám tedy i to volno, na které se ptáte. Mám pocit úlevy když je kam se vracet a vnímáte, že máte partnera, se kterým jde o budování dlouhodobého vztahu!