Rozhovor s vítězkou literární soutěže Tři slova jako klíč – Janou Majerovou

Letní edice literární soutěže Tři slova jako klíč byla bohatá na celou škálu povedených povídek, ale těm nejpovedenějším vévodila Vítězná tyrkysová napsaná perem autorky Jany Majerové. Bavily jsme se o psaní, tvůrčím procesu, ale i o tom, co pro ni znamená úspěch v literární soutěži.

 Kdybyste se měla představit pár větami někomu, kdo vás vůbec nezná, co byste o sobě řekla?

Jsem spokojená obyvatelka Brna, která se občas ráda podívá za jeho hranice. Zároveň jsem členka car-free rodiny. Spolucestující v autobusech, šalinách a vlacích jsou jedním z mých zdrojů inspirace. Už vím, že všechny cesty nejsou vždy zalité sluncem. Když prší, nasadím si klobouk, protože nerada nosím deštník. Vybrečím se. A jdu dál. Jsem introvert, milovnice lidí a lidských příběhů. Od puberty ráda píšu, ale teprve před rokem a půl jsem začala posílat povídky ven do různých soutěží. Baví mě vymýšlet si lidské osudy, přidávat do obyčejného světa krapet magie a hrát si s formou a obsahem.

Jaké místo má psaní ve vašem životě? Je pro vás koníčkem, způsobem sebevyjádření, potřebou, nebo něčím jiným?

Psaní je pro mě vším, co jste zmínila. Koníčkem, kterým trávím čím dál víc času. Z pouhé záliby se psaní postupně stalo mou vášní a potřebou. Není měsíc, kdy bych nenapsala alespoň jednu povídku nebo básničku. Momentálně se pravidelně účastním každoměsíční soutěže MÚZA, kterou pořádá slovenské sdružení Spisopratelia. Tím, že se soutěž koná každý měsíc, dává autorům prostor zkoušet nové formy a obsahy na krátkém formátu. Ještě bych zmínila, že psaní je pro mě i forma terapie. Když mám „blbej den“ a šlápnu do louže, nikdy v tom nejsem sama. Postavy z povídek mě podrží. Anebo se v té louži vymácháme spolu.

Je něco, co vám psaní umožňuje říct nebo prožít jinak než běžný život?

No je. Jasně, že ano. Psaní mi dává naprostou svobodu. Můžu si popovídat s kelímkem od jogurtu, procházet zdmi nebo třeba cestovat časem. Anebo zajít se smrtí na pivo a ukecat ji, že ještě není můj čas. Je to zkrátka skvělý pocit, takto si hrát. Je to neuvěřitelně osvobozující a svým způsobem, aspoň jak to vnímám já, i léčivé.

Píšete především pro sebe, nebo už při psaní myslíte na čtenáře?

Moji čtenáři – to jsou pro tuto chvíli především porotci soutěží, kterých jsem se zúčastnila. A, přiznám se po pravdě, při psaní na ně nemyslím. Mám hlavu plnou postav, atmosféry, dialogů, zvratů… Na čtenáře zkrátka v tom samotném procesu nezbývá místo. Do psaní jsem často hluboce ponořená, emočně zapojená. Doufám, že se mi daří přenést alespoň zlomek těch mých emocí na papír a posléze na čtenáře.

Je pro vás psaní spíše radost, nebo někdy také zápas?

Možná mám štěstí, ale psaní je pro mě vždy a jedině radost. Je to snad i tím, že k počítači usedám až ve chvíli, kdy mám v hlavě alespoň kostru příběhu. A hodinku, dvě klid a hrnek kafe k tomu. Kostra příběhu se rodí kdekoliv. Často nečekaně, nahodile. Překvapí mě na procházce, na nákupu nebo když věším prádlo. A pak už jen stačí uvařit si to kafe, sednout, položit prsty na klávesnici a nechat se nést příběhem.

Jak důležitá je pro vás při tvorbě spontánnost a jak zase disciplína?

Spontánnost i disciplína jdou ruku v ruce. Když mě popadne múza, nebráním se jí a nechám se jí vést, dokud se mnou chce ta dáma tancovat. Ponořím se do příběhu a užívám si ten tanec.

Na druhou stranu disciplína je také klíčová. Při psaní do soutěží musím hlídat termíny i témata. Jako součást disciplíny vnímám i sebevzdělání, pokud se chce člověk v práci zlepšovat. Pravidelně sleduju podcasty. Velmi se mi osvědčil například Nástrojopis od výše zmíněných slovenských Spisopriatelov. Tento podcast je volně dostupný na YouTube kanále. Během krátké doby jsem se díky němu dozvěděla základní principy tvorby prozaického textu. A pak už stačí jen psát a psát, zkoušet a trénovat. Jako u každé disciplíny. Vlastně samotné psaní vnímám jako takovou „disciplínu“. A víte, co je na ní perfektní? Nemusíte být fyzicky úplně fit, nemusíte funět do kopce a nemusí z vás lít pot. Psaní je zkrátka pro všechny, kdo na něj mají chuť.

Čekala jste, že byste mohla vyhrát?

Rozhodně ne! Úplně se mi zatyrkysovalo před očima, když jsem viděla svoji povídku na prvním místě. Musím ale uznat, že pokud posílám text ven, vždy se ho snažím poslat v té nejlepší možné verzi. Před odesláním ladím, škrtám a piluju. A když je po všem, text je odeslaný a já se k němu vrátím, tak vidím, co by šlo udělat jinak, líp. Asi to tak má víc autorů, ne?

Co byste řekla člověku, který má chuť psát, ale bojí se svůj text poslat do literární soutěže?

I ty můžeš psát! Jen do toho, máš-li chuť. Je to skvělá zábava a vlastně o nic nejde. Když se neumístíš teď, tak se umístíš příště. Užij si ten proces. Na každé dílo někde čeká jeho čtenář.

Jak snášíte kritiku vlastních textů?

No jo, no. Kritika… Můžeme jí spíš říkat zpětná vazba? Vnímám texty jako takové moje „miminka“. Jenže bez zpětné vazby – teď myslím tu konstruktivní, konkrétní, věcnou – zůstávají texty často jen těmi miminky. A já bych chtěla, aby vyrostly, aby z nich byli školáci, nebo třeba dospěláci. Konec metaforického okénka – kritika občas bolí, píchne, bodne… Jenže často má zpětná vazba pravdu. Je to zkrátka součást procesu. Může bolet, ale sune vás dál. Ráda vyhledávám soutěže, které mi dají zpětnou vazbu a umožňují mi tím dál růst. Co mi taky pomáhá: uvědomit si, že kritika hodnotí můj text, ne mě jako člověka.

Jaké knihy nebo autoři vás jako spisovatelku nejvíce ovlivnily?

Já vás asi zklamu, ale nemám na seznamu nějaké konkrétní knihy nebo autory. Pamatuju si první knížku, kterou jsem v životě přečetla. Kvak a Žbluňk jsou kamarádi od Arnolda Lobela. Taky si vzpomínám, jak mě jejich dobrodružství vtáhla a jejich vztah opravdu dojal. Díky nim jsem zjistila, že s knihou v ruce můžu zažít opravdové emoce. Ti žabáci jsou zkrátka kouzelní.

Dětství a dospívání jsem strávila s Herriotem a později s Fulghumem. Číst je celé léto bylo báječné. Ráda se k jejich autentickým, hřejivým textům vracím i teď. Obecně jsem velmi ráda, že mám načtenou českou i světovou klasiku. Zatímco spolužáci bojovali se zápisy do čtenářského deníku, já jsem povinnou četbu s chutí louskala a ještě si k ní přidávala další díla.

Ráda objevuju nové autory, především české. Momentálně čtu velmi ráda povídkové sborníky. Povídky jiných autorů mě inspirují. Je fascinující pozorovat, jak na jedno téma vznikne tolik rozdílných textů, žánrů, formátů. Povídky jsou úžasné. Během čtvrt hodinky dostanu plnohodnotný příběh a čtenářský zážitek. V této zrychlené době je to k nezaplacení. V poslední době mě zaujaly povídky Lucie Polákové, Miroslavy Vaníkové, Františka Škody a dalších autorů ve sborníku Bufet příběhů.

Také se moc těším, až si přečtu texty dalších autorů z Vaší soutěže Tři slova jako klíč. A ještě bych dodala: Celý život miluju Cimrmany. Ráda bych měla ve svých textech takový nádech, ždibíček jejich humoru. Troufalé, co?

Jak nejraději trávíte čas, když zrovna nepíšete?

S vrnící kočkou Mínou na klíně a hrnkem čaje v ruce. Ve stínu stromů, na výletě s rodinou a přáteli. V bazénu, kde se marně snažím naučit kraul. Často jsem obklopena hudbou, která je pro mě také zdrojem inspirace. Obdivuju mimo jiné lehkost a hravost Karla Plíhala, hloubku Markéty Irglové a autenticitu a syrovost Glena Hansarda.

Jak vznikala vaše vítězná povídka Vítězná tyrkysová?

Povídka se začala rodit už v červenci 2025. Ano, nežertuju. V té době jsem napsala povídku Když přiletí motýl. S tímto textem jsem vyhrála slovenskou soutěž MÚZA, o které už byla řeč. A od té doby se k hlavní postavě a jeho světu občas vracím. Například právě ve Vítězné tyrkysové. Stejná postava, jiný příběh. Při volbě trojice slov jsem měla hned jasno, že nechci použít tu s andělem. To mi připadalo moc jednoznačné a nudné. Tak jsem sáhla po jiné trojici. Samotná Vítězná tyrkysová pak vznikala zcela spontánně, rychle. Byla radost ji psát. Povídku jsem asi týden ladila a poslala ji do soutěže až v den deadlinu. Vlastně doslova za pět minut dvanáct.

Co byste si přála, aby si čtenář odnesl z vašich textů?

Radost. Úsměv. Obejmutí… Pocit, že i když život občas rozdává rány, je tady na světě tak nějak pěkně.

Zdroj foto: archiv Jany Majerové