Vítězná tyrkysová

Možná si myslíte, že tomu rozumím. Že to chápu. Že vím, proč.
Ale já jsem na tom stejně, jako vy. Nevím. Netuším, proč je někdo zdravej jak řípa do sto pěti a někdo jinej se celej život trápí. Bojuje, snaží se. Bojí se. A odchází dřív než jinej.
Přísahám. Já fakt nevím, proč to tak je.
Můžete se na mě zlobit, můžete mi nadávat a rozčilovat se. Ale odpověď vám stejně nedám. Víte, já jen dělám svoji práci. Dělám přesně to, co mi řekne šéf. Ostatně, tak jako mnozí z vás, ne? Taky máte šéfy, nadřízený. A svou práci, svý úkoly. Tak vidíte, vlastně jsme na tom úplně stejně. Vy i já. Vy i smrt.

Den 1
Pozoroval jsem Báru. Seděla na houpačce. Lidí na houpačce už jsem za svoji existenci viděl mraky. Pusa od ucha k uchu, vítr ve vlasech. Bára se ale nehoupala. Seděla nehybně. Hlavu měla opřenou o tyčku. Rty pevně sevřené. Oči zavřené, víčka se jí chvěla. Zpod víček se koulely slzy, jedna za druhou. Ty krůpěje dopadaly na její sukni. Jak jsem se tak díval na ten mokrej flek, kterej se jí na ní tvořil, přísahal bych, že měl tvar tenisky. No běžecké boty, samozřejmě. Chtěl jsem do Báry dloubnout. Určitě by ji to pobavilo. Třeba by jí slzy přestaly na chvíli téct. Třeba by se i usmála nad tím povedeným slzavým dílem.
Nakonec jsem ale Báru jen jemně pohladil po vlasech. Vím, že můj dotek skoro necítila. Byl jemnější než vánek. Byl hřejivý jak paprsek večerního slunce. A asi zabral. Přestala plakat a přerývaně se nadechla.
Naklonila se, utrhla z trávy heřmánek a hluboce vdechla jeho vůni. Na chvíli se zaposlouchala do zpěvu kosa. Asi volal na samičku. Zpíval tak krásně. A pak si na houpačku sedl i babočka admirál. Teda vlastně můj kámoš Bartoloměj. Roztáhl křídla a mávl jimi na Báru. Usmála se. Bartoloměj je fakt bezva kámoš a pomocník. S klienty to vždycky skvěle umí.Bára se na motýla usmála. Pak vstala a zašla do kuchyně.
***
„Ahoj, Vítečku, jak ti dneska je? Není ti zima?“
„Neříkej mi Vítečku, mami!“ Mladík odložil mobil na postel a nakrčil zlostně nos.
„Promiň.“ Bára se usmála a pohladila syna po hlavě. Stihla to, neuhnul dost rychle.
„Přinesla jsem ti nějaký ovoce, dáš si?“
Vítek zakroutil hlavou. „Máš je?“
Bára vzdychla a kývla. „Jo… Ale, Vítku, na co ti teď…“
„Kde jsou, mami? Dáš mi je?“
Bára vytáhla z tašky tyrkysové boty a položila je na synovu postel.
Vítek roztáhl pusu od ucha k uchu a vzal jednu tenisku do rukou. Zblízka si ji prohlížel. Studoval každý její detail.
***
Musel jsem se usmát. Konečně jsem zase viděl ty Vítkovy plamínky v očích. Aspoň na chvíli tam zase byly, než je bolest uhasí. Vítek měl krásnej úsměv, když měl dobrou náladu. Usmíval se, jako když Noah Lyles proletí cílem stovky. Úplně zářil. Akorát že Vítek, na rozdíl od Lylese, rozhodně nebyl běžec krátkých tratí. Na téhle nemocniční běžel už deset měsíců.
Deset měsíců je fakt hodně. Za deset měsíců se po splynutí spermie a vajíčka vyvine člověk. Za deset měsíců dokončíte další školní rok. Nebo třeba natrénujete na mistrák. Vítek ale už deset měsíců ležel v posteli.
Bez tenisek, bez vlasů.
A bez nohy.
Zato s kapačkou v žíle.
***
Den 2
Bára zhluboka dýchala. Viděl jsem, jak se jí do očí derou slzy. Zase. Pokolikáté už? Ta schůzka s doktorem ji dost sebrala. Přece ale nemůže plakat před synem, ne?
Pché. Klidně to mohla pustit. Přece všichni ví, co s Vítkem je, ne? Že za pár dnů se už konečně zase rozběhneme. Klidně i v tyrkysových teniskách, když bude chtít. Poběžíme pěkně spolu. A rychleji než ten jeho idol Noah.
Bude to bezva. To ale Bára nedokáže pochopit. Je to pro vás lidi vždycky těžký, já vím. Přijmout, že někdo běží rychleji k cíli, někdo se zase loudá jak šnek.
Tak aspoň ať Bára pustí ten pláč, ne? Pláč je občas dost užitečnej, ozdravnej. Proč se mu tak bráníte, vy lidi?
Vyfoukl jsem trochu heřmánkové vůně do Vítkova pokoje. Bára ji hluboce vdechla a konečně ty slzy pustila.
Vítek ji objal. „To bude dobrý, mami. To zvládnem…“
Jasně, že to zvládnem Vítku. Od toho jsem tady.
Báře pořád tekly řeky po tvářích.
Na parapetu přistál Bartoloměj. Má radši, když mu říkám Bárt. Roztáhl křídla a vyhříval se na slunci.
Bára otočila uplakanou tvář směrem k oknu a rozesmála se.
Jo, Bárt je na tohle fakt machr.
„Vítečku, podívej, to je krásnej motýl! Ten je nádhernej! Vsadím se, že je to ten babočka ze zahrady!“
Vítek se rozesmál. „Neblbni mami, to přece není možný!“
I na toho kluka měl Bárt skvělej vliv. Zase jsem viděl ty jeho plamínky.

***
Noc byla krušná. Žádný plamínky, žádnej oheň v očích. Slzy ho uhasily. Plakal Vítek, plakalo i nebe. Déšť bubnoval do parapetu a mně ani Bártovi nebylo do běhu. Vyfoukl jsem trochu vůně pánského parfému do vzduchu.
No jasně, na Vítka by nějaký bylinky nefungovaly, to dá rozum.
Vítek se zhluboka nadechl. „Ty jsi… ty jsi zase tady?“ pronesl do ticha nemocničního pokoje.
Usmál jsem se. Luskl jsem prsty a podíval se Vítkovi do očí. „Ano, jsem. Jsem tady s tebou.“
„A můžeš pro mě něco udělat?“ zašeptal Vítek.
***
Bára vstala, protáhla se a hlasitě zívla. Vysmrkala se, otřela slzy a zase se posadila. Chvíli jen tak zírala do potemnělého okna. Pak popadla nůžky a dala se do práce.
Nad ránem odložila noviny i nůžky a spokojeně se usmála. Vyšla s čajem na zahradu. Jen na chvíli. Na okamžik. Nadechnout se čerstvého vzduchu. Kos zase hlasitě zpíval. Bára se posadila na houpačku. Babočka admirál se posadil vedle ní.
***
Den 3
„No mami, to je úžasný! Děkuju moc!“ Vítek si prohlížel obrovskou nástěnku. Byla plná medailí, diplomů, výstřižků a článků o nadějném sprinterovi.
„Abys to tady měl hezčí, Vítku.“ Bára zase popotáhla.
„To je super mami, a hlavně už nebreč, jo?“
Bára kývla a polkla slzy. Rozhlédla se po nemocničním pokoji. „Jo, fakt to vypadá moc pěkně, co říkáš?“ Oči jí putovaly od jednoho článku ke druhému. Nakonec zabloudily až na podlahu. „Vítku, kde máš druhou tenisku?“
Vítek odhrnul peřinu a vesele se usmál na tu tyrkysovou nádheru na noze.
***
Jo. Chápu. Bota v posteli není zrovna terno z hygienických důvodů. Jenže někdy, občas, je potřeba se na hygienu tak nějak vykašlat. Vzít nůžky a odstřihnout se od přísných pravidel.
Místo hygieny nemocniční je potřeba dát přednost hygieně duše.
A když jsem Vítkovi v noci nazul tu jeho tyrkysovou tenisku, najednou měl pocit, že zase všechno dokáže. Vždyť v té botě vyhrál vloni republiku! Jeho duše najednou zářila víc než tyrkys na keckách.
Bářiny tváře hořely vztekem. „Vítku, to přece…“
Bártovo šustění křídel na parapetu zastavilo její výbuch.
„Ahoj kamaráde, kde ses tady vzal?“ usmála se nakonec i máma Bára a pohladila Vítka po hlavě.
Nálada v pokoji byla skvělá, tak jsem si napsal šéfovi o pauzu. A vedení mi krátkou pauzu schválilo. Luskl jsem prsty.
***
Seděl jsem na houpačce, vánek mě lechtal ve vlasech. Popíjel jsem Bářin výbornej heřmánkovej čaj a usmíval se na ten váš jarní svět. V kapse mi zazvonilo upozornění z pracovního kalendáře. Už jsem věděl, kdy s Vítkem poběžíme ten náš super závod. Nemohl jsem se dočkat.
Už ho nebude nic bolet. Proletí cílem, klidně s tyrkysovýma teniskama na nohách. A s Bártem v zádech. Přestřihne cílovou pásku jako šampión.
Jako vítěz.
Jako Noah Lyles.
Polkl jsem poslední doušek čaje. Luskl jsem prsty a ocitl se zpátky ve Vítkově nemocničním pokoji.
Bárt mávl křídly na pozdrav a Vítek se na mě vesele usmál. Už se těšil na dnešní běžeckou noc.
***
Řeknu vám, to byla rychlost! Vítek je fakt talent.
Nad ránem jsme prolítli cílem jak blesk.
***
Bářiny slzy padaly na tyrkysovou tenisku, kterou křečovitě svírala v ruce. Ranní slunce se dobývalo do tichého nemocničního pokoje. Otevřeným oknem vlétl dovnitř babočka admirál. Jeho křídla jemně zašustila. Bára k němu otočila uslzené oči a trochu se usmála. Zhluboka se nadechla. Ucítila vůni heřmánku.

Jana Majerová (*1980)

Od roku 2025 se pravidelně účastním literárních soutěží. Ve svých povídkách si ráda hraji s atmosférou a často do nich přidávám trochu kouzel a magie. Především mě baví psát obyčejné-neobyčejné lidské příběhy. Psaní mi pomáhá na chvíli uniknout z uspěchaného světa. Jedna z mých povídek byla vydána v soutěžním sborníku Jdu na jedno od nakladatelství Bookla (2026) a povídka Když přiletí motýl vyhrála v roce 2025 slovenskou soutěž M.Ú.Z.A. a vznikla také v audioverzi.