Než jsem se začala milovat: Z hlubokého dna k sebelásce a svobodě, která nezná limity

Spisovatelka Veronika Dostál Mühlová ve své nové knize Než jsem se začala milovat otevírá velmi osobní a citlivé téma. Příběh Diany, která se ocitá v psychicky náročném manželství a postupně hledá cestu zpět ke své vlastní hodnotě, otevírá otázky strachu, manipulace, sebeúcty i síly člověka postavit se znovu na vlastní nohy.

Autorka přitom čerpá z vlastních drsných životních zkušeností i ze skutečných příběhů lidí ze svého okolí. Sama si prošla těžkou anorexií, toxickými vztahy, finančním dnem i pokusy o sebevraždu. Dnes je z ní však úplně jiný člověk – učí domškoláky, chodí bosa, v ledové vodě a pod ledem zkouší své vlastní limity a na stromech předvádí neuvěřitelné gymnastické kousky. V rozhovoru jsme si povídaly o tom, kde se v její tvorbě potkává realita s fikcí, co pro ni znamená skutečná sebeláska a jak se z nejtemnějšího životního dna dá vystoupat až k absolutní svobodě.

Vaše nová kniha Než jsem se začala milovat přináší velmi osobní příběh ženy, která postupně hledá cestu zpět sama k sobě. Co vás přivedlo právě k tomuto příběhu a kdy jste věděla, že ho chcete převést do knihy?

Poslední roky jsem intenzivně pracovala na tom, abych přestala být pouhou obětí okolností a stala se vědomou tvůrkyní svého života. Musela jsem se postavit vlastním stínům, potlačené bolesti a nefunkčním vzorcům či programům, které mě roky ničily. Mnoho z těchto traumat úzce souvisí s dějem v knize. Zlomový moment nastal, když jsem dokázala čelit svým dvěma největším, celoživotním démonům – ochromujícímu strachu ze samoty a opuštění. V tu chvíli mi došlo, že ten příběh musím napsat. Chtěla jsem čtenářům ukázat, že i ty nejtemnější strachy lze překonat. Kniha má být pro ostatní inspirací a podporou na jejich vlastní cestě.

Kniha podle vašich slov vychází také ze skutečných životních situací. Jak jste při jejím psaní hledala hranici mezi skutečností a fikcí?

V knize se organicky prolínají mé osobní zážitky, příběh mé blízké přítelkyně i osudy dalších žen z mého okolí. Věřím, že se v něm najde spousta čtenářek, i když mají kolem sebe jiné kulisy. Fikce v tomto případě spočívá především v tom, jak odlišně lidé stejné situace prožívají. Já, moje přítelkyně, její partner – každý z nás má svůj vlastní úhel pohledu a svou subjektivní pravdu. Většina situací v knize je naprosto reálná, jen jsem je občas zasadila do jiné časové souslednosti nebo je kvůli zachování anonymity přiřkla jiné postavě.

V příběhu hraje důležitou roli také Dianin syn, jehož slova se stanou určitým bodem zlomu. Jak důležitou roli podle vás mohou v podobných životních situacích sehrát právě děti?

Myslím, že zásadní. Když jsem sama v životě bloudila a nevěděla, kudy kam, byly to právě děti, které mi ukázaly směr. Pohybuji se mezi školáky i domškoláky, takže jejich svět dobře znám. Děti mají dar úžasné bezprostřednosti. Na rozdíl od nás dospělých nehledají ta nejvýhodnější, nejlevnější nebo společensky nejpřijatelnější řešení. Vidí situaci přesně takovou, jaká je. Pojmenují ji bez příkras. Pokud jim dokážeme naslouchat a odhodíme své dospělácké předsudky, mohou se stát úžasnými průvodci.

Název Než jsem se začala milovat v sobě ukrývá dlouhou cestu k přijetí sebe sama. Co pro vás osobně znamená začít se mít skutečně ráda?

Pro mě to znamenalo doslova začít žít úplně nový život. Dlouhé roky jsem se nenáviděla. Nedokázala jsem přijmout své tělo, trestala jsem ho a podle toho můj svět vypadal – byl plný strachu, toxicity a destrukce. Sebeláska pro mě není moderní klišé z Instagramu, ale hluboké vnitřní rozhodnutí, že už si nebudu ubližovat. Teprve ve chvíli, kdy jsem plně přijala svou zranitelnost i nedokonalost, realita kolem mě se začala radikálně měnit k lepšímu.

Vaše kniha se dotýká strachu, pochybností i hledání vlastní síly. Myslíte si, že člověk může změnit svůj vztah k sobě samému, nebo je to spíš celoživotní proces?

Změnit to jde v jakémkoliv věku, ale práce na sobě nikdy nekončí. Potkávám starší lidi, kteří se za celý život nepřijali, a naopak vidím velmi mladé lidi, kteří už teď žijí neuvěřitelně vědomě. Pokud mluvím za sebe, já se učím každý den. Pořád přicházejí nové situace, které testují mé hranice, a občas se vyplaví strach nebo starý program, o kterém jsem si myslela, že je dávno pryč. Dnes už mě to ale neděsí. Beru to jako přirozenou součást cesty a evoluce vlastní duše.

Sama jste ve svém životě prošla náročnými obdobími a dnes mluvíte o výrazně jiném vztahu k sobě i k životu. Jak moc se vaše vlastní zkušenosti promítly do příběhu Diany?

Promítly se tam fatálně. Diana ode mě dostala do vínku emoce, které jsem sama prožila na absolutním dně. Prošla jsem si anorexií, paralyzující nenávistí k vlastnímu tělu, toxickými vztahy, obrovskými dluhy a bohužel i pokusy o sebevraždu, kdy se vám smysl života smrskne na nulu. Diana zažívá podobnou temnotu. Tuto vnitřní bolest a následný přerod se nám podařilo vyjádřit i vizuálně. Můj bratr Tomáš Kučera pro knihu vytvořil dechberoucí, syrové ilustrace, které k rozhovoru přikládám. Dokázal do nich přesně otisknout ty momenty, kdy člověka ovládá strach, manipulace nebo vnitřní výkřik úzkosti. Chtěla jsem ale skrze Dianu čtenářům předat i to praktické – ukázat jim konkrétní rituály, myšlenkové postupy a kroky, které tehdy pomohly mně se ze dna odrazit a přejít do té barevné, živé poloviny života.

Je pro vás psaní také určitým způsobem, jak zpracovávat vlastní zkušenosti a vracet se k tématům, která jste sama prožila?

Rozhodně, ze svých největších traumat jsem se doslova vypsala. Papír snese všechno a psaní má obrovskou terapeutickou moc. Ostatně, tahle vášeň mě neopouští ani v běžném životě. Každé ráno začínám tím, že si píšu deník – zaznamenávám si věci, za které jsem vděčná, oceňuji sebe či ostatní, sepisuji si sny, ale píšu i dopisy sama sobě. Když se k těmto zápiskům s odstupem vracím, často v nich nacházím přesné odpovědi na otázky, které zrovna v danou chvíli řeším.

Už vaše předchozí kniha Ze života vycházela z reálných příběhů lidí z vašeho okolí i z vašich vlastních zkušeností. Co vás na skutečných lidských osudech jako autorku tolik přitahuje?

Přitahuje mě jejich univerzálnost. Když jsem vydala knihu Ze života, neustále mi chodily zprávy od čtenářů, kteří mi psali: „Veroniko, to je přesně o mně, jak jste to věděla?“ A to je to kouzlo. Ačkoliv žijeme zdánlivě odlišné životy, uvnitř prožíváme to samé – pochybnosti o sobě, strach z odmítnutí okolím, paralyzující domněnky a nánosy rodinných programů. Když lidé vidí svůj vlastní skrytý boj černý na bílém v cizím příběhu, uleví se jim. Získají nadhled, položí si ty správné otázky a mohou se posunout dál. To je pro mě největší spisovatelský motor.

Když se podíváte na své dosavadní knihy, je mezi nimi podle vás nějaká společná myšlenka? Co chcete prostřednictvím svých příběhů čtenářům předávat?

Společným jmenovatelem je autentičnost. Nepíšu žádnou naivní romantiku, ale přináším reálné hrdiny z masa a kostí, kteří dělají chyby. Chci čtenářům předávat naději. Zrcadlit jim, že v tom svém trápení nejsou sami, a inspirovat je k tomu, aby se nebáli podívat pravdě do očí. Protože teprve když uvidíme a plně přijmeme realitu takovou, jaká je, získáme sílu ji změnit.

Vaše první knihy vznikaly výrazně ve spojení s dětmi – například Příběhy z čakovické základky byly inspirovány zkušenostmi dětí a u Záhady na statku se děti z vašeho okolí staly inspirací pro hlavní hrdiny. Co vám děti jako autorce dávají?

Děti jsou pro mě čistým zdrojem tvořivé energie, radosti a nezkresleného pohledu na svět. Sama dnes učím domškoláky a tahle práce mě naplňuje. Domácí vzdělávání mi umožňuje ukazovat dětem svět jinak – svobodněji, v propojení s přírodou a bez rigidních tabulek. Do knížek, na kterých se podílely, vnesly děti úžasný humor a lehkost. Mě osobně jako autorku i jako člověka neustále učí vracet se k hravosti, k přítomnému okamžiku a neztrácet úžas nad maličkostmi. To my dospělí tak často zapomínáme.

A na závěr – kam se jako autorka vydáte dál? Máte už v hlavě další příběh nebo téma, které byste chtěla převést do knihy?

Ano, další téma už nosím v hlavě a bude to jízda. Můj dosavadní život byl plný drsných pádů na dno a složitého vstávání. Ale to, co žiju teď, je úplně jiná dimenze. Když jsem našla samu sebe, začala jsem doslova „létat v oblacích“ a testovat, kam až sahají hranice mé nově nabyté svobody. Dnes dělám akrobatickou gymnastiku na stromech, dělám provazy několik metrů nad zemí, chodím bosa a v zimě plavu pod ledem. Když se ponořím pod ledovou hladinu nebo visím hlavou dolů z větve, cítím absolutní přítomnost a klid. A přesně o tom chci psát příště. Chci lidem ukázat, že je možné se zvednout z jakékoliv temnoty, z anorexie nebo dluhů, a nejen přežít, ale začít žít naprosto divoký, šťastný a svobodný život. Chci čtenáře motivovat, aby se nikdy nevzdávali, protože ty bosé nohy na trávě a ledový klid pod hladinou za tu předchozí bolest neskutečně stojí.

Zdroj fotografií: archiv Veroniky Dostál Mühlové

Veronika Dostál Mühlová:

• Spisovatelka, která ve své tvorbě čerpá z reálných lidských osudů a vlastních prožitých krizí.
• Věnuje se literatuře pro děti (Příběhy z čakovické základky, Záhada na statku) i psychologické próze pro dospělé (Ze života).
• Ve své nejnovější knize Než jsem se začala milovat otevřeně otevírá témata manipulace, strachu, nenávisti k sobě a svému tělu a znovunalezení sebeúcty.
• Žije v úzkém sepětí s přírodou – intenzivně se otužuje, v ledové vodě a pod ledem zkouší své vlastní limity, ráda chodí bosa a věnuje se akrobacii na stromech. To vše se promítá do její životní filozofie a svobodné práce s domškoláky.
• Odkaz na web: http://www.veronikamuhlova.cz/
• Facebook: https://www.facebook.com/veronika.muhlova