Juraj Růžička: Hudba mě pořád dokáže překvapit, nadchnout nebo úplně změnit náladu
„Hudbu pořád miluju stejně. Je pro mě něco jako každodenní chléb,“ přiznává Juraj Růžička, jehož hudba zní ve filmu, reklamě nebo divadle.
Co vás přivedlo k hudbě? Kdy začala vaše láska k ní? A čím vás zaujal klavír, na který jste začal hrát ve svých čtyřech letech?
K hudbě mě určitě přivedl můj táta, který byl muzikant. Doma jsme měli klávesy, syntezátory, harmoniku, brácha hrál na kytaru a hudba u nás zněla prakticky pořád. Myslím, že opravdová láska k ní začala ve chvíli, kdy jsem postupně začal objevovat i jiné žánry než lidovou hudbu nebo dechovku.
Můj kmotr měl kotoučový magnetofon a poslouchal Pink Floyd. Pamatuju si, jak jsem u toho magnetofonu stál, dlouho se na něj díval a byl z toho úplně unesený. A potom přišel další zásadní moment – v kufru mojí babičky jsem objevil starou desku Queen. Myslím, že právě tehdy mi definitivně došlo, jak obrovský svět hudba vlastně je. Od té chvíle mě začalo strašně bavit objevovat další věci a další žánry.
Měl jsem později učitele, který mi zakazoval poslouchat jinou hudbu než klasickou. Já jsem si ale i tak vždycky nacházel cestu i k jiné hudbě a poslouchal všechno, co mě nějak oslovilo. Zpětně si myslím, že právě tohle poznávání různých žánrů ze mě časem udělalo lepšího muzikanta a možná i otevřenějšího člověka.
Začínal jsem samozřejmě na klávesách, protože klavír jsme tehdy doma ještě neměli. Až když bylo jasné, že se tomu chci věnovat vážněji, rodiče koupili klavír. A od té chvíle už to začalo být opravdu naplno.

Hru na klavír jste pak studoval na Bratislavské konzervatoři a poté Akademii múzických umění v Praze, kde jste studoval pod vedením uznávaného slovenského pianisty, profesora Petra Toperczera. Jak vás profesně ovlivnil a co vám studium pod jeho vedením dalo?
Pan profesor Toperczer byl obrovský muzikant a dal mi toho opravdu hodně. Dodnes si pa-matuju naši úplně první hodinu. Dal mi noty s prstovými cvičeními a poslal mě cvičit. Takže žádné velké řeči na úvod – prostě rovnou do práce. Co mi na něm ale vyhovovalo asi nejvíc, byly jeho často velmi jednoduché a přesné poznámky. Nemusel mi nic dlouze vysvětlovat, většinou řekl jednu větu a já přesně věděl, co tím myslí a co mám udělat. Pamatuju si například hodinu, kdy jsem mu dohrál poslední Mozartův klavírní koncert. Chvíli poslouchal a pak řekl: „Jo, Juraj, je to dobré, ale hraješ to moc komorně. Znovu!“ A to bylo vlastně všechno. Já jsem přesně věděl, co chce, zahrál jsem to znovu a najednou to bylo úplně jiné. Právě tahle schopnost říct pár slovy to podstatné pro mě byla nesmírně cenná. Naučil mě nejen spoustu věcí o klavíru a interpretaci, ale hlavně přemýšlet o hudbě jednoduše, konkrétně a hledat v ní to opravdu důležité.
Za svou hru na klavír jste obdržel různá ocenění a vítězství ze soutěží. Jak vás to coby studenta posouvalo dále?
Myslím, že soutěže můžou takhle malému dítěti někdy spíš uškodit než pomoct. I když jsem jich hodně vyhrál, neměl jsem pocit, že by mi to nějak zásadně zvedalo sebevědomí nebo mě motivovalo dál. Spíš jsem začal cítit, že se ode mě očekává vítězství – a ono samozřejmě pokaždé nepřišlo. Postupně na mě byl čím dál větší tlak. Před každou další soutěží jsem měl pocit, že prostě musím vyhrát, protože se to ode mě čeká. A to není pro dítě úplně jednoduché. Dnes si myslím, že mnohem důležitější než sbírat ceny je naučit dítě hudbu opravdu milovat a mít z ní radost. Každé dítě je navíc jiné – někdo je extrovert, někdo introvert, což byl právě můj případ už odmala. Někdo zvládá soutěžní prostředí dobře a jiného může podobný tlak úplně zablokovat. Hudba by podle mě měla být v první řadě něco, k čemu se člověk chce vracet, ne něco, z čeho má strach. Když se podaří zachovat tu radost a zvědavost, všechno ostatní může přijít postupně samo.
Ale soutěže měly samozřejmě i svoje pozitiva. Pamatuju si například, že jsem si za jednu finanční výhru koupil toustovač. A ten máme doma dodnes. Takže minimálně jedna výhra měla opravdu dlouhodobý efekt.

Spolupracoval jste s různými dirigenty – Johnem Fiorem, Václavem Luksem, Carlem Davisem, Johnem Drummondem nebo Janem Chalupeckým – a také se svou manželkou Michaelou Rózsa Růžičkovou, s níž spolupracujete na různých projektech. Také jste spolu hrávali koncerty, kdy ona zpívala a vy jste ji doprovázel na klavír. A co váš nejnovější společný projekt, můžete prozradit, na čem právě spolu pracujete?
S manželkou jsme spolu hráli opravdu mnohokrát a pro mě to byl vždycky výjimečný moment. Jsme spolu od šestnácti let, takže se známe opravdu dlouho, a při společném hraní to byla obrovská výhoda. Člověk je na toho druhého úplně napojený. Přesně víte, co přijde, jak ten druhý zareaguje, kde si nechá víc času nebo kam vás hudebně posune. Při jiných spolu-pracích jsem musel spoustu těchto věcí nejdřív vyzkoušet a najít, zatímco mezi námi fungo-valy přirozeně a téměř automaticky. Často jsme ani nemuseli nic říkat a oba jsme přesně věděli, co ten druhý udělá. A vlastně spolupracujeme pořád, jen dnes už možná trochu jiným způsobem. Paralelně máme rozdělaných několik společných projektů. Připravujeme hudbu k novému filmu, o kterém zatím bohužel nesmím prozradit víc – ani název. Hodně spolupracujeme také na aranžmá pro Salónní orchestr v Hradci Králové. A teď nejnověji dokončuji hudbu k divadelní hře O myších a lidech, kde mi Michaela velmi pomáhá svým úžasným vokálem. Takže i když už spolu třeba nestojíme na koncertním pódiu tak často jako dřív, hudebně jsme vlastně pořád spolu.
Jako koncertní sólista jste interpretoval hudbu Mozarta, Chopina… Jako klavírní sólista jste se představil na albu Live in Studio (2023) nebo v autorském singlu Fantasia. Podílel jste se na významném projektu Symfonie Země. A jakou máte hudbu rád jako posluchač? Čím je pro vás hudba dnes?
Klasickou hudbu mám pořád velmi rád a asi nejblíž je mi Mozart. Zároveň mám ale rád i elektroniku – Jean-Michel Jarre, Vangelis – a často se vracím ke kapelám jako The Beatles, Queen nebo Emerson, Lake & Palmer. Mám to vlastně tak, že pro každou situaci mám svůj osobní soundtrack. Podle nálady, podle toho, co zrovna dělám nebo co potřebuji. Někdy je to klasika, jindy elektronika, rock nebo něco úplně jiného.
Hudbu pořád miluju stejně. Je pro mě něco jako každodenní chléb. Samozřejmě je to moje práce a trávím s ní obrovskou část dne, ale zároveň pro mě pořád zůstává i způsobem, jak si odpočinout, vypnout nebo si něco srovnat v hlavě. A to je pro mě strašně důležité – aby se z hudby ani po tolika letech nestala jen práce. Pořád mě dokáže překvapit, nadchnout nebo úplně změnit náladu. Někdy celý den skládám nebo aranžuju a večer si stejně pustím hudbu jen tak pro radost. Takže je vidět, že jí mám pořád ještě málo.

Nakonec jste se našel ve skládání a aranžování hudby. Jak jste se k tomu dostal, co o tom rozhodlo?
V určité chvíli jsem už nechtěl dál pracovat jen jako klavírista a korepetitor. Tu práci jsem měl rád, ale při tehdejším tempu mě začala opravdu vyčerpávat. Zlom přišel kolem narození našeho prvního syna. Byli jsme na všechno v podstatě sami a já jsem si uvědomil, že takhle už dál fungovat nechci. Chtěl jsem být víc s rodinou a zároveň si najít cestu k práci, která mi bude dávat větší smysl. Skládání hudby ale nebyl úplně skok do neznáma. Dělal jsem ho vlastně od dětství. Pamatuju si, že už ve školce jsem si podle sluchu zapisoval melodie, tak-že ten základ tam byl vždycky. V době, kdy se to začalo lámat, jsem zároveň nahrával hudbu do počítačové hry pro čínskou společnost. Uměl jsem aranžovat a dobře pracovat s notovým zápisem, takže jsem začal upravovat různé materiály i pro kolegy. Postupně přišla další práce a potom i první větší filmový projekt, na kterém jsem dělal orchestraci. To mě hodně chytlo a začalo mi být jasné, že právě tímhle směrem se chci vydat. Bavilo mě, že můžu být u hudby od prvního nápadu až po hotový výsledek.
Jste všestranný hudebník. Tvoříte hudbu pro film, vaše hudba zní také v reklamách. Jste autorem hudby k divadelní pohádce Arabela pro Klicperovo divadlo v Hradci Králové, která měla premiéru v roce 2025. Jak se vám spolupracovalo s jejím režisérem Pavlem Khekem?
Pavel je pro mě velmi inspirativní člověk. Už od začátku přesně ví, co chce, a pro mě je to při práci obrovská výhoda. Právě proto si ho moc vážím a velmi rád s ním spolupracuju. Máme navíc dost podobný hudební vkus, takže je pro mě ta práce o to příjemnější a inspirativnější. Často stačí pár slov a člověk ví, jakým směrem se vydat. Baví mě celý proces od prvního nápadu až po chvíli, kdy hudba začne fungovat přímo na jevišti. V Klicperově diva-dle je skvělá parta lidí a Hradec Králové mám moc rád. Arabela měla krásný ohlas a mám radost, že na ni diváci pořád rádi chodí. Za tu dobu mi Hradec i Klicperovo divadlo opravdu přirostly k srdci.
V roce 2024 vyšlo vaše autorské album Aurora s jedenácti skladbami a tvořil jste ho deset let. Co vás inspirovalo při jeho tvorbě? A začal jste už připravovat další album?
Aurora vznikala skoro deset let, takže to vlastně není album, ke kterému bych si jednoho dne sedl a řekl si: teď napíšu jedenáct skladeb. Jednotlivé věci vznikaly postupně a každá je ně-jak spojená s konkrétním obdobím mého života. Nejstarší skladba Angel vznikla v době, kdy se nám narodil první syn, a jedna z posledních, Lullaby for the Soul, naopak ve velmi těžkém období po odchodu mého táty. Ta hudba pro mě byla často takovým útočištěm. Když byl kolem mě stres nebo toho bylo jednoduše moc, sedl jsem si k pianu nebo do studia a tam jsem si vytvořil svůj vlastní svět. Hodně důležitá byla samozřejmě i Michaela a její hlas, který se na albu objevuje. Její vokál je pro mě dodnes jeden z nejkrásnějších nástrojů, se kterými můžu pracovat. Takže těch deset let je na Auroře vlastně slyšet – jsou tam různá období, nálady i věci, které jsem za tu dobu prožil.
Na další album už mám připravenou řadu nahrávek, ale ven s ním chci jít až příští rok. Je to něco, do čeho se vůbec nechci hnát a raději to nechávám přirozeně plynout. Nechci vydat něco jen proto, aby něco vyšlo, nebo narychlo skládat věci, které by neměly hloubku. Myslím, že právě tohle pomohlo i Auroře – nikam jsem se s ní nehnal a nechal jsem ji dozrát.

Je pro vás vaše profese také koníčkem? A jak rád trávíte volný čas?
Do určité míry je pro mě hudba pořád i koníčkem. I když při některých deadlinech si tím člověk není úplně jistý. Ale myslím, že takovou práci ani nejde dělat dlouhodobě, pokud ji opravdu nemilujete.
Ve volném čase jsem nejradši s rodinou, rád si dám kávu s kamarády, chodíme na houby, mám rád počítačové hry a filmy. A hodně rád chodím i s rýčem na zahradu. Říkám tomu relax, i když většinou skončím úplně zničený. (smích)
Juraj Růžička:
Narodil se v roce 1986 a pochází z Malacek.
Klavírista, hudební skladatel a producent.
Hudbu tvoří ve studiu Sound Rose Studio.
Ocenění – vítěz Hummelovy klavírní soutěže v Bratislavě (1998), vítěz Soutěže Jana Cikke-ra v Banské Bystrici (1999), Zvláštní uznání poroty Mezinárodní klavírní soutěže Petra To-perczera v Košicích (1999), laureát Mezinárodní klavírní soutěže v Ústí na Labem, absolutní vítěz soutěže Konzervatoří Slovensko (2006), finalista prestižního stipendia Yamaha, Praha (2012), prestižní ocenění Track of the Month za poutavou skladbou Fairy Tale.
Jeho manželkou je dirigentka Michaela Rózsa Růžičková a vychovávají dva syny.
Info na: www.jurajruzickamusic.com.
Zdroj foto: archiv Juraj Růžička
Čtěte také
IZRAELSKÁ CHOREOGRAFKA, TANEČNICE A ZPĚVAČKA SMADAR EMOR POVEDE DÍLNU PRO VEŘEJNOST VE SLAVONICÍCH – BUDEME OBJEVOVAT MELODICKÉ TĚLO
Dnešní hektická doba nás nutí zapomínat na přirozené potřeby jak např. vyjádřit radost a smutek. Během tradiční týdenní dílny Hlasohledu v malebných Slavonicích, určené jak profesionálům, tak široké veřejnosti, budeme společně se Smadar Emor hledat…
