Výhra

„Já jí taky jednu pokropim, mrše naplaveninový!“ zazní naštvaně z vedlejší místnosti.

Bára vyprskne smíchy a zasáhne displej zánovního laptopu vanilkovým rooibosem. Už zhruba čtvrt hodiny poslouchá bábino lamentování nad uhnívajícími motýlími keři, které zdobí do posledního centimetru využité místo před vstupní brankou.

„Vlastně to ale myslí dobře, ne? Prostě když zalévá trávník, vezme i tvoje keře, abys to nemusela dělat,“ odvětí stále ještě se širokým úsměvem. Slyší šramocení, jak se babi nejspíš přehrabuje v jedné z kuchyňských skříněk.

„Ale prdlajs, závidí mi je, neni blbá, moc dobře ví, že motýlák potřebuje sucho!“

Bára pochopila, že dnes moc stránek ke své rigorózní práci nepřidá. Posledních pár týdnů se psaním doslova bojuje, slova ze sebe mačká jako zbytek zubní pasty a pořádný flow už nezažila, ani nepamatuje. Právě tento bezútěšný stav byl jedním z hlavních důvodů, proč se z hektické Prahy rozhodla vyrazit za babičkou na nefalšovanou severočeskou vesnici – na jednu stranu plnou lidí, co ji znali už jako batole, zároveň ale v pracovní dny natolik klidnou, že projíždějící auto způsobuje pozdvižení. Škoda ale, že si předem neuvědomila, že se blíží 13. červenec.

„Babi, k čemu se, prosím tě, právě chystáš?“ položí Bára na jídelní stůl prázdný hrnek od čaje a podezřívavě sleduje, jak babi na lince rozkládá něco, co až moc připomíná rozpadlý švýcarský nůž. Že se se sousedkou, která začala svou celoroční přítomností oblažovat babiččinu ulici před pár lety, zrovna nemusejí, to pro Báru není žádná novinka. Ale že by to došlo až tak daleko, aby se babi uchýlila k sousedkovraždě?

„Přitančí si sem na těch svejch jehlách a myslí si, že tu z ní moje krásný keře padnou na zadek. To tak. Počkej… musím to to… ale no tak… krucipísek.“

Bára vzdá svoji snahu rozklíčovat, o co se babi snaží, a odebere se ven na zahradu. Přemýšlí, že by si vzala deku a zalezla si dozadu pod jabloně, tam je krásný stín, a navíc je odtamtud výhled na babiččinu famózní skalku. Máma vždycky říkala, že se babi minula povoláním. Se svým talentem a péčí měla dělat zahradnici minimálně v Schönbrunnu. Je tu krásně. Ruch velkoměsta nikdy nevykompenzuje zvuky hmyzu, cvrlikání ptáků nebo šumění potoka, který babi za zahradou protéká. Jak Bára očima hltá tohle bohem políbené místo, zarazí se u bazénu. Bude to asi znít zvláštně, ale ona byla od začátku proti. Na co by babi potřebovala bazén? Vždyť má ráno co dělat, aby se vysoukala z vyvýšené postele, jak by asi tak vlezla po vachrlatých schůdcích do nadzemního bazénu? Ale babi se rozhodla a nikdo si netroufl jí odporovat. Bára by se vsadila, že v něm letos ještě nebyla, na druhou stranu se jí musí nechat, že ho starostlivě udržuje – pravidelně měří pH, čistí ho a pouští filtraci. Když dorazila, okamžitě pochopila, proč na vlastnictví bazénu babi tolik trvala – sousedi si pořídili také jeden, ve velikosti menšího fotbalového hřiště. Tyhle žabomyší války Bára nikdy moc nechápala, ale není divu, vždyť v Praze ani netuší, kdo vedle ní bydlí, a když jí chování sousedů začne lézt na nervy, prostě vezme topení párkrát násadou od koštěte. Zatím to vždycky zabralo. Jednou sice na rohožce přede dveřmi našla lísteček se vzkazem v nějakém asijském jazyce, ale protože chtěla věřit tomu, že jde o upřímnou omluvu, jednoduše se jím dále nezabývala.

Možná bych si mohla vlézt do bazénu a trochu se zchladit. Aspoň pak budu moct vypovědět, že jsem neměla nejmenší tušení, k čemu se babi chystá, napadne ji a z hrdla jí vyjde přidušený smích. A pak si TOHO všimne. A ví, že to má jistojistě na svědomí bábina dlouholetá kamarádka Jaruna.

„Babi?“ houkne směrem za sebe, kde vzhledem k pokračujícímu šramotu stále předpokládá její přítomnost. Vnitřek domu utichne a Bára jen dále stojí a očima hypnotizuje tu hrůzu, která by se hodila tak maximálně do nějakého lunaparku.

„Tak! Mám to. Ta bude čumět.“ Babi se vedle Báry zjeví zcela nečekaně, což má za následek okamžité přerušení očního kontaktu, který s TÍM udržovala.

„Co to má proboha být?“ stále ještě konsternovaná ukáže na bazén.

„No to je ten. Mič Bjůkenen,“ odvětí babi, jako by si lidé běžně do bazénu pořizovali nafukovačku s podobiznou oblíbených seriálových postav z devadesátek.

„Kdes to sebrala?“

„Jaruna ho objednala. Na tom… na Tému.“ To vysvětluje, proč jeho obličej vypadá jako po přejetí traktorem a břišní svaly mu začínají hned pod krkem. Až teď si Bára všimne, že babi drží v pravé ruce složený švýcarák a v levé tři čínské hůlky a ruličku izolepy. Nebude se ptát. Nechce to vědět.

„Myslela jsem, že se ti bude líbit. Je mu i docela podobnej, to zas jó. Označila jsem ti ho, aby ti ho ta nádhera od vedle nechtěla šlohnout,“ zvýší ke konci své promluvy babi hlas, jako by snad sousedka stála přímo za betonovým plotem. I když Bára by za její nevinnost ruku do ohně nedala.

„Mně? Když dávali Pobřežní hlídku, ještě jsem ani nebyla na světě.“ A nejspíš by hlavního hrdinu ani neznala, kdyby na ten seriál babi nekoukala každé léto pořád dokola.

„To mu na sexepílu ale ani trochu neubírá,“ pokrčí babi rameny a vydá se kolem domu směrem ke vstupní brance. „A nezapomeň, zítra je třináctýho, musíme vymyslet nějakou originální dekoraci!“ dodá zpoza rohu a Bára frustrovaně vydechne. Měla přijet až příští týden.

…

Když Bára procitne ze spánku, teplota v pokojíku už začíná příjemný odpočinek měnit na saunovou seanci. Večer strávily s babi několik hodin nad skleničkou vína a snažily se vymyslet, jakou dekorací letos všem vytřít zrak. A o čem že je řeč? Tomu by nikdo nevěřil. Každý rok se totiž ve vesnici 13. července koná akce s názvem „Ozdobíš? Nezaplatíš!“, jejímž cílem je zkrášlit náves, aby prý lákala více turistů. Kdo vyhraje, nemusí v daném roce celý zbytek léta platit za návštěvu místního přírodního koupaliště. (Což znamená, že se obvyklý počet návštěvníků zvedne z 5 na 6.) Tradici začala už dávno partička místních hospodských štamgastů, kterým se jednou večer nechtělo domů. Zdobí se v noci nebo nad ránem a člověk musí doufat, že jeho dekorace za tu chvíli do svítání nikdo nezkonfiskuje.

Bára otevře oči a protáhne se. Dneska cítí v kostech, že by jí psaní mohlo jít od ruky. Nakonec s babi ozdobily jednu vrbu na břehu rybníčka, i když babi měla původně v plánu vyzdobit dveře kostela. Jenže její dekorace se každoročně nesou v docela jiném než svatém duchu, takže to Báru stálo chvíli přemlouvání. Místní farář už prodělal dvě srdeční příhody; babiččiny flitry, růžová disko koule a plakát mladé Pamely Anderson v bikinách by ho dozajista zabily. Nakonec ta vrba obalená polystyrenovými motýly a korunovaná sádrovou veverkou (u které Bára doteď nechápe, proč by na ni měla chtít lézt) nevypadá vůbec špatně. Babi na to má jednoduše oko, ta by i z lejna bič upletla.

„Baruško, už seš vzhůru? Musíme vyrazit!“ Teprve teď se Bára podívá na čas. 9:45, no to už mají opravdu nejvyšší čas, vyhlášení je v 10:30. Naštěstí nemusí v babihotelu řešit, co si dá k snídani, protože z postele neomylně rozezná vůni čerstvě usmažených koblih. Že by se sem rovnou přestěhovala?

V rychlosti si odbude ranní hygienu, obleče si puntíkaté lněné šaty nad kolena a se slunečními brýlemi na obličeji se přidá k babi, která už netrpělivě přešlapuje u dveří.

„Pojď, koblihy si dáš cestou. Nějak tě to soutěžení znavilo, ne? Už jsem na tebe chtěla vzít hadici,“ zavěsí se babi do Báry a společně vyrazí nejkratší cestou na náves. Když projdou brankou, spatří Bára, co před ní předchozí noc milostivě skryla. Kolem motýlích keřů, nutno podotknout, že značně povadlých, je v zemi napíchaných několik neonově žlutých cedulek, na kterých stojí: Od tebe zalít nechceme! a Hleď si svýho!

„Teď už to ta nádhera snad pochopí,“ pronese babi triumfálním tónem a zvedne bradu. Bára by přísahala, že v sousedovic okně se pohnula záclona.

Na návsi už je plno. Vřískající děti pobíhají kolem ozdobených stromů, laviček, ptačího krmítka, soch, květinových záhonků a taky… starostova auta?

„To se smí?“ nadhodí Bára udiveně. Loni dle babičky zvítězil „ten největší kýč jak bič“ v podobě do léta laděného Betlému. Josef měl na hlavě kšilt a Marie na nohou žabky. O miminkovskou pleť malého Ježíška se každopádně nikdo nepostaral, takže by na takovém slunci „shořel jak papír“, jak se babi s mírným opovržením v hlase vyjádřila, když celou událost popisovala Báře do telefonu.

„To beztak udělali jeho vlastní. Vnoučata rozmazluje víc jak sám sebe. To má za to.“ I když měla Bára v noci pocit, že většího nesmyslu by se snad už zúčastnit nemohla, v ranním slunci jí nakonec přijde, že to vlastně vůbec nevypadá tak špatně. Jejich vrba přežila bez úhony, ale jak se tak rozhlíží, adeptů na první místo je kolem víc než dost. Ona sama bude jednoznačně hlasovat pro starostovo auto. Nápis „NEJLEPŠÍ BJEŽEC VE VSY!“ totiž naprosto přesně vystihuje její vlastní momentální mozkovou kapacitu. Tajně doufá, že kromě sportovních aktivit svých vnoučat investuje starosta i do doučování.

„To musíš vidět, než to sundaj! Je to top, rozhodně vítěz. Jsem fakt zvědavá, čí práce to je,“ zaslechne Bára rozhovor dvou teenagerek a začne se rozhlížet. Možná není starostovo auto tím nejlepším, co letošní rok nabízí. Přejede pohledem své okolí, ale nedokáže najít nic, co by dle jejího názoru mohlo zaujmout pubertální obyvatelstvo obce. Snad se babi ráno nevydala ještě na druhé kolo!

„Barunko, podívej!“ zatahá ji babi prudce za ruku. Bára stočí pohled směrem, kam babi ukazuje. Pane. Bože. Na jedné z postranních věžiček kostela se tyčí nafukovačka. JEJICH nafukovačka. TA nafukovačka. Mitch Buchannon v celé své kráse. Včera si Bára ani nevšimla, že se ve skutečnosti nejedná o lehátko, nýbrž o kruh. Ale jak se proboha dostal na místní kostel?

„Babi, nechceš mi něco říct?“

„No… v noci dost foukalo.“ Nepodívá se jí do očí a Báře je rázem všechno jasné – druhé kolo bezesporu proběhlo. Ale jak?!

Pozornost ostatních se začne taktéž upírat k plastovému exempláři, dohadují se, kdo to má být, kdo ho na kostel dal, co na to pan farář. Báře začne po zádech stékat čůrek potu. Všimne si, že starosta shání dlouhý žebřík a zaslechne slova jako „neznaboh“ a „rouhání“.

„Mamííí, tam se něco píše!“ vykřikne malý chlapec s dalekohledem v ruce, který stojí se svou rodinou poblíž. Babi vyprskne smíchy a Bára si vzpomene, co jí včera říkala:

Označila jsem ti ho, aby ti ho ta nádhera od vedle nechtěla šlohnout.

Přemýšlí, jak by dítěti tu věc zabavila, ale nenapadá ji nic jiného, než mu ji sprostě vytrhnout z ruky a dát se na útěk. Bylo by to lepší řešení než potupně čekat, až přečte cokoli, co se na Mitchovi píše?

„Ba-r… Ba-ru…“ Jeho máma nejspíš ztratí trpělivost a dalekohled mu vezme. V tu chvíli už Bára ví, že je ztracená. Bude si to muset vyžrat až do úplného konce.

„Barunka Konopkovic,“ přečte žena nahlas a snad tisíc pohledů se upře na babi a Báru. Ta se stydí. Nechce být středem pozornosti. Proč tam babi nenapsala svoje jméno? Starosta se kvapně vydá jejich směrem a dle výrazu jeho tváře se nejspíš nebude jednat o úplně příjemný rozhovor. Celou náves pohltí ticho. Čeká se od ní, že k tomu něco řekne? Nad tím naštěstí nemusí dlouze přemítat, protože se přímo vedle ozve babiččin pyšný hlas:

„Landová pukne závistí.“

„Myslím, že se s motýláky můžeš nadobro rozloučit,“ šeptne Bára bábiným směrem a snaží se nasadit co nejsebevědomější úsměv. Dneska zase nenapíše ani řádek.

Markéta Kolací Mašková

Je mi 35 let, jsem vystudovaná překladatelka, t. č. učitelka angličtiny, do šuplíku píšu už od puberty, hodně čtu a zbožňuju situační humor. Trávím hodně času venku – běháním a procházkami s aktivním psem. Jsem máma, manželka a ne moc dobrá (zato hodně nadšená!) zahradnice.