Letní zátah

Poklidné ráno, v sedm hodin teploměr varuje: dvacet tři stupňů. Sakra, to se zase dneska zapotím!
Jo, bílkoviny jsou potřeba, dávám na sporák kastrólek. Obvykle nesnídám, ale dneska mi něco říká, abych se najedl, abych si dopřál. Šup tam s vajíčkem, když mám manželku na Tenerife s kamarádkou.

Určitě se teď ládují u švédského stolu a já bych měl sušit hubu? Rozpálené tělo by radši zmrzlinu, ale ono na ni zajisté dojde. Přihodím ještě jedno vejce, ať se mám dobře. Na měkko, nebo na tvrdo? Nejspíš o tom rozhodne moje paměť – na zapnutý sporák po ránu nejsem zvyklý. Snad z toho nebudou vajíčka po uhlířsku. Budu si muset dát studenou sprchu, abych přežil.

Okno v ložnici bylo celou noc dokořán, ale byt se moc neochladil. Otevírám dveře na balkon, doufaje, že přijde osvěžující vánek, abych nemusel umřít usmažen ve čtvrtém patře přímo pod střechou. Kouknu mimoděk ven, něco se mi nezdá. Stojí tam policajt, rozhlíží se, jako by v oknech nebo po balkonech někoho hledal.

Zvoní mi mobil. Táta. To se mu muselo něco stát, asi zase odjel nakoupit zrní pro papouška Břetislava a zůstal někde trčet. Doprčic, a to jsem měl mít den sám pro sebe.

„Tak copak jsi zase provedl?“ ptám se tónem, který by mi mohl závidět ten nejvtipnější komik na planetě.
„Já? Tebe hledají policajti,“ maskuje táta smíchem svůj strach.
Odkládám telefon, zpocené ucho otírám do trika a ani nevím, jestli jsem zavěsil. Ty vole, co ten fízl pod balkonem? Jdu zkontrolovat, jestli tam ještě oxiduje. Nedojdu ani do předsíně. Zvonek. Co kdo takhle po ránu může chtít? V hlavě mi zarezonují tátova slova: Tebe hledají po… Naléhavý zvonek se rozdrnčí ještě intenzivněji.
Zvedám kecafón: „Prosím?“ Na ledově klidné haló už nedostávám šanci od druhé strany ani od své rozpálené kůže.
„Tady Policie České republiky, jste pan Miloš Beneš?“
Koktám: „A… ano, jo… jasně… jsem.“
„Musím vás požádat, abyste neopouštěl byt a pustil mě nahoru.“

Nemám jinou možnost, než otevřít dveře… jasně, ten pod balkonem hlídá, abych nezdrhnul. To jsem musel udělat něco hodně závažného. Stojím ve dveřích a doufám, že návštěvník vytáhne fotku z kapsy, podívá se na ni, na mě,
omluví se a já s úlevou hupsnu do sprchy, kde nepoužiju červený kohoutek.
Příslušník vyfuněl po schodech, zastaví se, otírá pot z čela a překvapeně na mě zírá. „Pane Beneši, to má být provokace?“
Nerozumím mu a mám dojem, že se teplota vzduchu vyšplhala na třicítku. Otírám si krůpěje potu, jsem tedy jeho zrcadlem, a tvářím se jako blboun nejapný.
„Nejapný žert,“ odpoví úsečně policista a ve mně hrkne – čte mi myšlenky! Pak ukáže rukou: „To triko si prosím převlečte.“
Co mám na sobě? Kdybych se tolik nebál zákona (Proč se nejvíc bojí ti, co mají čisté svědomí?), rozchechtal bych se na celé kolo. Místo toho cítím, jak mi stoupá červeň do obličeje, dokonce mi rudnou i čelní kouty… Pot se mi řine po páteři až za gumu trenýrek, nejen od vedra.
„To je… to… od kamaráda… já… já… místo… pyžama… jako…“ koktám, jako bych si právě uvědomil, že jsem před měsícem vyloupil tři benzínky a pumpaře schovávám ve sklepě. Přitom tady stojím v černém triku se žlutým nápisem POLICIE. V duchu se omlouvám kamarádovi, kterého určitě budu muset prásknout, a jeho potrestají za to, že rozdává oficiální oděvní kolekci PČR kámošům.
„No, pane Beneši, vy se teď rychle převléknete, vezmete si i nějaké kalhoty a půjdete se mnou,“ prohlásí policajt suše.
„Ježíš! To jako kvůli tomu triku?“ divím se.
„Ne, to triko jsem vůbec neviděl,“ odvětí odměřeně.
„Tak co jsem provedl?“
„Předvedu vás na služebnu, tam se všechno dozvíte,“ uzavírá uniforma dialog čpící potem.
„A… ano… tak…“ přemýšlím, jestli si musím brát oblek, když jdu k výslechu… Jak to u takového výslechu chodí?

Policajt mi už podruhé čte myšlenky a trochu nervózně mě popohání. „Jdete podat vysvětlení, tak na sebe hoďte něco… normálního,“ káže.
Připadám si jako ženská, nemám co na sebe. Triko s Patem a Matem by si taky mohli vzít osobně, vytahuji tedy obyčejné bez potisku, natáhnu si šortky a můžeme jít. Stejně brzy dostanu pruhovaný mundúr, tak co tady vůbec řeším? Beru klíče z věšáku, nohy vklouznou do sandálů, zamykám (aby mě ještě neobvinili z toho, že si nedostatečně chráním svůj majetek) a v doprovodu uniformy klesáme do přízemí.
„Dobrý den, pane Beneši,“ slyším z otevřených dveří v prvním patře.
„Dobrý den,“ odpovídám a doufám, že jsem neviditelný.
Zrovna stará Vejražková… babo jedna! Myslíš si, že ti uvěřím, že zrovna teď uklízíš boty a luxuješ rohožku? Aby ti něco neuteklo… a je mi jasný, že než dole zaklapnou dveře, bude celé sídliště vědět, že Beneše zatkla policie.
„To je hrozný vedro, pane Beneši, taky se tak potíte už od rána?“ vypouští za mnou Vejražková litry jedu.

Musím se kouknout do Vejražkovic okna, záclona se klepe jako sulc. Tak aspoň baba ví, že vím… ale stejně mi to nepomůže. V autě už sedí ten podbalkóňák, možná je to třetí z eskorty. Můj osobní doprovod za mnou
bouchne dveřmi. Jedeme.
Když projdeme krátkou chodbou, nabídnou mi židli a sklenici vody. Kdybych neměl strach z neznámého, sáhl bych si na pomyslný šos a přemýšlel, jestli jsem se nestal vodníkem.
„Můžu se zeptat, co se stalo?“ šeptám nejistě.
Pán za stolem odvětí: „To vám sdělí kolega z kriminálky z Ústí nad Orlicí, vydržte, přijede za chvilku.“
Za chvilku… a já dostávám hlad.
„Ježišmarjá!“ vyskočím ze židle a můj osobní hlídač zpozorní a sahá po obušku. Asi si myslí, že chci zdrhnout nebo aspoň dát někomu nakladačku.

„Uklidněte se!“ zakřičí zostra, až mě vyděsí.
„Víte, já jsem si vzpomněl, že mám na sporáku vajíčka…“ říkám a v duchu vidím titulek na Novinkách: Vaječný žhář maskoval požárem stopy.
„Vajíčka?“ ptá se nevěřícně uniforma.
„No, já si dělal snídani… a nevypnul jsem to.“
„Ano?“ očividně mi nevěří.
„Ale já fakt potřebuju ten sporák vypnout, aby nezačlo hořet, víte?“ snažím se znít klidně a vyrovnaně.
„Vypnout, říkáte? Sporák?“ přispívá policajt nevědomky k brzké katastrofě.
„Jo, s vajíčkama!“ mám pocit, že když zařvu, bude to znít věrohodněji. Jestli začne hořet, v tomhle vyprahlém létě to bude průser. Vždyť já můžu… teda oni můžou zničit celý město!
Úředník za stolem si vymění několik pohledů s tím, kdo mě přivedl, hlídá a nakonec informuje o dalším postupu.
„Tak pojďte.“
Stojím a nechápu.
„No, domů, vypnout ten sporák.“
„Jo, děkuju.“
Dnes podruhé už nasedám do policejního auta, které dnes podruhé parkuje před naším domem. Automaticky hodím rychlý pohled do okna staré Vejražkové. Ta fízlice tam snad musí mít kamery, záclona se zase (nebo ještě pořád?) klepe a určitě to nebude průvanem. Vím moc dobře, že v těchhle letních vedrech můžeme mít otevřena všechna okna v bytě a nepohne se ani lísteček, ani pavučinka.
Stoupáme domem bez jediného slova, odemknu, zuju se a čekám, že policajt půjde se mnou.
„Běžte, věřím vám,“ pohodí hlavou. Možná si uvědomil, že mu z ponožky čouhá palec, nebo se mu prostě jen nechce zouvat. A kvůli tomu riskuje, že mezinárodně hledaný zločinec skočí z balkonu ve čtvrtém patře.

Jasný, já si lehce zul sandály, ale on musí ty svoje kanady mít přilepený k nohám vrstvou soli. Nebo je ten podbalkóňák furt na místě? Radši se nejdu dívat. V kuchyni otočím knoflíkem, voda v kastrůlku už téměř zmizela, poslušně se vracím k eskortě.

„To bylo vo fous, už tam nebyla skoro žádná voda,“ říkám. Když spatřím v policejních očích netečný výraz, odpouštím si i vtip o tom, že bych si mohl ta vajíčka vzít s sebou a sníst je na služebně. Škoda, že TipSport neumožnil vsadit si na to, jestli Vejražková bude znovu pucovat rohožku, až půjdu s policejním doprovodem tichou chodbou dolů… Vsadil bych všechno, co mám, a vyhrál bych.
Ještěže jsem si nevzal ta vajíčka! Když jsem opětovně přiveden na svou židli v úřední místnosti, čeká na mě už zástupce ústeckoorlické kriminálky.
„Dobrý den, pane Beneši.“
„Dobrej,“ zavrčím, protože mi dobrý nepřipadá ani v nejmenším.
„Posaďte se prosím, potřebuji, abyste podal vysvětlení.“
„Musel jsem domů, měl jsem tam vajíčka,“ opakuju. Čím vyšší venkovní teplota, tím nižší musí být kapacita paměťových buněk příslušníků.
Netečný policajt s domnělou dírou na ponožce se široce usměje…
Usměje se i ten přespolní: „To mě nezajímá, potřebuju vědět, jaký vztah máte ke Znojmu.“
Tak sakra, Ústí, nebo Znojmo?
„Znojmo… no, moje manželka pochází ze Znojma.“ Teď mi to docvaklo! Ani nevím, koho jsem si bral! Ona tam něco provedla, ale teď se to řeší se mnou, protože ona je mimo republiku! Určitě nějaký dluhy nebo vloupačka! Zabít by snad nebyla schopná… i když, co já vím.
„Aha, a jak byste definoval svůj… řekněme… úřední vztah ke Znojmu?“
„Tím myslíte co? Třeba… že jsem se tam ženil?“ nenapadá mě nic jiného.

„No… co máte společného se znojemskou policií?“ zeptal se ústeckoorlický policajt.
Tak jestli budeme ještě čekat na kriminálku ze Znojma, tak definitivně umřu hlady.
„Nevím… řekl bych… že… nic…“ pátrám v paměti. Jistý si ovšem nejsem ničím, nikým, ani sám sebou. V ústech mi vyprahlo, sahám po sklenici a klopím ji do sebe na ex.
„Děkuju,“ zašeptám jako slušně vychovaný.
„Takže jste nehlásil vykradení auta?“
„Jo, jasně, Škoda 125, zmizelo mi autorádio a repráky!“ vybavuji si to přesně, jen nevím, zda je to už deset let, nebo jen osm.
„Dobře, děkuji,“ říká kriminalista a tváří se konečně jako člověk.
Toho využívám a pokládám tu nejpalčivější otázku: „Proč jsem tady?“
„Pane Beneši, v roce 2019 jste v Ústí nad Orlicí prodal jistému panu XY automobil značky Avia.“
„Ne, to určitě ne, nikdy jsem žádnou Avii neměl, tak jsem ji nemohl prodat,“ spustím sebevědomě.
„Ale mohl, pane Beneši, ta Avie pocházela z trestné činnosti.“
A je to venku! Tak já kšeftoval v nedávné minulosti s kradenýma aviema. Tý jo, tomu bych sám nevěřil.
„Znáte tuto smlouvu?“ přistrčí mi kriminalista secvaknuté papíry přímo pod nos.
„Ne, tohle jsem v životě neviděl ani nedržel v ruce,“ bráním se.
„A tady,“ listuje papíry a ukazuje mi poslední stránku, „tady je váš podpis.“
Teď už se chechtám regulérně: „Tohle není můj podpis, takhle se nepodepisuju, já mám jen takovej klikyhák, už ve škole mi za to učitelka nadávala…“
„Prosím…“ přistrčí přede mě uniforma bílý list papíru, „podepište se tedy.“

Váhám… podepisovat prázdný papír v dnešní době… co když to není kriminálka, ale nějaký mafián a teprve mě do nějakého megaprůseru zatáhne?
Kriminalista vidí mé zaváhání a možná si ho vysvětluje jako přiznání viny. „Potřebujeme jen vidět, jak se podepisujete, pro srovnání.“
Podepisuju se jako obvykle, po pravé ruce zbyla čmáranice vypadající jako B s háčkem, dnes roztřesenější než obvykle.
„Prosím, ještě jednou vedle…“
Podepsáno.
„A pro jistotu, ještě levou rukou.“
Splnil jsem pokyny a kriminalista se tváří, jako by definitivně uznal, že jsem v prodeji kradené Avie nevinný.
„Ani ta občanka nesedí,“ prohodí místní policista ke kriminalistovi z Ústí.
Toho se chytám: „No, ještě za svobodna jsem ve Znojmě na hokeji přišel o občanku… tam bylo starý bydli… a proto jste mě nejdřív hledali u táty?“
Moje otázka musela vypadat jako řečnická, nikdo mi už nehodlá odpovědět.
„Pane Beneši, děkujeme, odvezu vás domů,“ podal mi můj osobní strážce doklady.
„Ne, to je dobrý, to by starou Vejražkovou snad trefilo!“ vystřelil jsem a po salvě smíchu jsem se vydal domů, abych si dal k obědu snídaňová vajíčka. A hned po nich studenou sprchu.
A příští léto poletím s manželkou kamkoliv, jen abych nemusel doma řešit další policejní zátah.
Sotva vyjdu z vyšetřovny, pípne mi SMS. Manželka.
MILOŠI, CO SE STALO, PREJ TĚ ZABÁSLI?!
Zaťukám odhodlaně na dveře služebny. Ozve se ‚dále‘. Zmáčknu kliku, strčím hlavu dovnitř:
„Pánové, přece jen, mohli byste mě hodit domů? Jen si něco vyřídím v prvním patře a pak se s váma zase vrátím. Mohl bych dostat ještě sklenici vody? Myslím, že mi bude zatraceně vedro.“

Pavla Jaklová, 46 let

„Miluju život s nadsázkou, za nejúčinnější lék na všechno považuju humor a toulání přírodou.
Rozčiluje mě lidská zabedněnost a vážím si Okamžiků s velkým O.“