Česká kulturní krajina, toť mozaika polí, luk, lesů, sadů, protkána sítěmi polních cest, stezek, po kterých v dobách dávno minulých kráčeli zemědělci na svá políčka, ale i poutníci. Stín jim během jejich putování poskytovaly nejen aleje, ale i solitérní stromy, jimž nezřídka dělal společnost nějaký ten svatý na kříži, boží muka či kaplička. Co s českou krajinou udělala kolektivizace a intenzifikace zemědělství, netřeba rozvádět. O to víc je třeba si opečovávat nadšence, kteří s vervou a úsilím snaží ať již přírodní, nebo kulturní prvky do krajiny navracet a pečují o ně.

Nadšenci, kteří investují svou energii do zvelebování krajiny v katastrech obcí Šarovy, Lhota, Salaš a Bohuslavice u Zlína, vytvořili občanské sdružení Jiná krajina, jmenovitě to jsou Jan Ambrůz, jeho syn Kryštof Ambrůz a studentka Jana Ambrůze Pavla Kačírková. V neděli 2. září představili ve foyer zlínského Městského divadla prostřednictvím fotografií svůj dlouhodobý projekt KŘÍŽE CESTY SOCHY KRAJINA LIDÉ, v jehož rámci se snaží realizovat aktivity vedoucí ke zvelebování krajiny. Jak již název projektu a profesní zaměření členů sdružení napovídá, jedná se  především o umísťování soch a dřevěných objektů do extravilánu obcí. Nejen fotografie, ale také dřevěné objekty Jana Ambrůze a Pavly Kačírkové oživily horní foyer zlínského divadla.

Drobné sakrální stavby byly dříve běžnou součástí české krajiny. Proto na mě fotografie křížové cesty Pavly Kačírkové dýchly vůni časů dávno zašlých. Nic křížům na jejich nepodbízivé kráse neubralo ani relativně moderní provedení.  Taktéž kaple zaujme svou jednoduchostí, ač právě tato jednoduchost, náznakovost, nemusí být staromilci vítána. Kapličky však bývaly vždy místem zastavení, rozjímání o věcech nadpozemských, jednoduchost staveb tak neodvádí pozornost, která může být plně upnuta k duchovním věcem. Také ostatní umělecko-krajinotvorné prvky nepostrádají nápaditost a  hravost. Troufám si tvrdit, že umístěny ve volné krajině spoluvytvářejí genia loci místa. Jako materiál bylo zvoleno převážně dřevo a kámen, tudíž něco, co není v krajině cizí, nepřirozené.

Vysazování stromů je další aktivitou občanského sdružení. Budiž jejím členům připočteno k chvále, že se jedná o druhy v naší krajině původní, i když ne už zcela běžné, a to hrušně, jeřáby, třešně nebo lípy. Stejně tak i fakt, že se nejedná o bezmyšlenkovité, náhodné sázení, ale o znovuvytvoření součásti cest a pěšin tak, jak je znali naši předkové.

Největší radost mi ovšem udělal fakt, že se vyskytují lidé, kteří mají cit pro krajinu, není jim lhostejná, váží si jí. A především mají sílu na věčný boj s lidskou pohodlností, individualismem, nezájmem většiny lidí o okolí a především lidskou hloupostí. Nevzdávají se po prvním, druhém a klidně i třetím neúspěchu. Co lze jiného cítit, než pocit zmaru, když přijde úřední lejstro s pokynem vytahat již zasazené lípy?

Až do 22. září mají zájemci možnost se seznámit s aktivitami občanského sdružení JINÁKRAJINA. Přestože je foyer divadla s výhledem na rušnou městskou ulici prostředím ne příliš inspirativním a vhodným k rozjímání o krásách venkovské krajiny, tak vystavené fotografie touhu se do krajiny vydat určitě podnítí.

JINÁKRAJINA - Pavla Kačírková, Jan Ambrůz, Kryštof Ambrůz
Datum a místo konání: 2. – 22. září 2012, foyer Městského divadla ve Zlíně
Pořadatel: občanské sdružení JINÁKRAJINA
Hodnocení: 99 %

Zdroj foto: Petr Jurča