Navštívit Bretaň jsme se chystali už dlouho, naše rodina si obvykle vybírá dovolené na severu Evropy, nikdo z nás nemáme rádi vedro a všichni jsme bledé tváře nezpůsobilé k opalování. Mysleli jsme, že pojedeme už jen můj muž a já, ale k našemu překvapení se nakonec rozhodly přidat i dvě dospělé děti, dcera a syn. Máme za sebou takových poznávacích dovolených už hodně a víme, co to obnáší, když jsou čtyři poměrně silné osobnosti se svými různými zvláštnostmi zavřené spolu týden v autě. Za ty zážitky to rozhodně stojí!

Letěli jsme letadlem do Rennes, kde jsme si půjčili auto a vyrazili na první ubytování, domek pronajatý přes Booking. Můj muž má diagnostikovanou fobii z vysokých dálničních mostů (gefyrofobie – ano, tak se to opravdu jmenuje a opravdu to existuje) a většinou má trasu velmi pečlivě prohlédnutou dopředu na mapě, tentokrát ho to však nenapadlo a nebylo možné vystřídat se v řízení, most se před námi zjevil zčistajasna. Za vydatného řvaní sprostých slov a našeho povzbuzování ho nakonec přejel. Na naše dotazy, zda je lepší, abychom mlčeli nebo ho naopak máme slovně doprovázet, odpověděl, že vůbec neví, a že je to asi úplně jedno. Naše první večeře ve Francii, zemi gastronomických pokladů, a hlavně v den našeho kulatého výročí svatby, se odehrála v McDonalds u dálnice, protože jsme měli už opravdu velký hlad a žádnou zbývající sílu, přejezd mostu nás všechny dost vyčerpal.

Po příjezdu do domku v pozdních večerních hodinách jsme zjistili, že přestože nebyl zrovna levný, nejsou tu vůbec ručníky. Něco takového jsme ještě nezažili, ručníky zatím byly úplně všude, i v těch nejlevnějších hostelech. Našla jsem si tedy přes internet, jak se řekne ručník francouzsky, protože majitel domku nebyl mocný jiného jazyka než svého rodného, a důrazně jsem do telefonu opakovala „serviette de toilette“ způsobem, o kterém jsem doufala, že alespoň připomíná francouzskou výslovnost, tak dlouho, až se opravdu za hodinu zjevil pán s náručí ručníků (poměrně dost starých a ještě vlhkých). Něco k tomu říkal, ale to už nám nebylo souzeno vědět.

První den jsme navštívili Carnac, magické místo plné neolitických menhirových řad z doby 4000 až 2000 před naším letopočtem. Je jich tu téměř 3000, a na první pohled jsou sice pozoruhodné, ale až na ten druhý, kdy uvidíte, že jsou uspořádané v řadách, pocítíte opravdový úžas. Na takových místech se mě vždy zmocňuje zvědavost, dala bych nevím co za to, abych se dozvěděla, proč lidé v dávné minulosti, trávící každý den na hranici přežití, vložili tolik času a namáhavé práce pro vybudování něčeho takového. Strávili jsme tam dost dlouhou dobu, abychom si prohlédli i největší stojící menhir a dali si palačinku s Nutellou, opravdu vynikající.

Pak jsme se přesunuli na Divoké pobřeží poloostrova Quiberon, plné dechberoucích scenérií. Slovo dechberoucí se objevuje často v různých průvodcích a většinou je použito nadneseně, ale tady to byla pravda. Za každou zatáčkou se vynořilo jiné úžasné místo, vlny narážely na skaliska, lidí tu bylo málo a podvečer dostal mystickou atmosféru.

Tentokrát jsme večeřeli v opravdové francouzské restauraci, kde jsem si dala mušle, ty se tu prodávají na každém rohu s různými omáčkami. Syn si dal Croque-Monsieur, což je velmi vznešený název pro zapečený sendvič z toustového chleba. Muž si po dlouhém přemýšlení nakonec objednal lososa, kterého vůbec nechtěl, ale podlehl panice z přílišného výběru. Tím jsme zakončili první den.

Foto a text: Lucie Hlavinková

https://www.lucie-hlavinkova.cz/

< Předchozí		Další >