Kultura21.cz

Druhý den jsme naplánovali výlet na Mys Raz. Nemělo to být z našeho ubytování příliš daleko, jen 45 minut, řídil syn, muž navigoval. Po půl hodině, když jsme se začali ptát, za jak dlouho tam budeme, navigace ukazovala stále 45 minut a za dalších deset minut zas. Nakonec nám cesta trvala skoro dvě hodiny, vůbec netušíme, proč. Syn je řidič začátečník, nejezdí rychle, ale stejně to byla záhada. Možná to byla magie místa, na které jsme se vypravili, protože Mys Raz býval kdysi koncem světa. Staří Bretonci věřili, že duše zemřelých putují po smrti z tohoto mysu na blízký ostrůvek Sein. Došli jsme z parkoviště až na konec pobřeží a opravdu jsme měli pocit, že jsme na konci světa.

Já jsem pak zažívala i jiné pocity, protože mám dost velký strach z výšek a vadí mi, když ostatní lidé, zejména děti, lezou příliš na okraj různých srázů. Ale to nebylo nic proti tomu, když se syn rozhodl, že se vydá až na úplný, ale opravdu úplný konec pobřeží, aby ze sebe setřásl stres z řízení. Tím však na mě přivolal stres jiného druhu, nemohla jsem se na to vůbec dívat, šly jsme s dcerou raději k nedalekému keltskému kříži. Syn se naštěstí vrátil úplně v pořádku a mohli jsme se přesunout do městečka Locronan. Vůbec nevypadalo jako reálné místo, spíš jako kulisy k natáčení nějakého fantasy nebo historického filmu, bylo opravdu kouzelné. Všechny místní obchůdky prodávají jen řemeslné nebo ručně vyráběné zboží a na náměstí navíc vystupovali nějací artisté, iluze starých časů byla tedy úplně dokonalá.

Poslední večer na prvním ubytování jsme si uspořádali večeři po nákupu v místním supermarketu. Procházeli jsme uličkami v úžasu, nabídka jídla se prostě absolutně nedá srovnat s tou v našich obchodech, rozmanitost a kvalita jsou bohužel neporovnatelné. Jenom český chleba nemá konkurenci, ten mi chybí v každé zemi, možná jen německý se mu trochu podobá…

Další den jsme se přesouvali do jiného ubytování, cestu jsme využili k návštěvě tzv. Farních dvorců. Jsou to unikáty, nikde jinde než v západní Bretani se nevyskytují. Jedná se o zdmi obehnané areály kolem kostelů, které místní vesničtí umělci zdobili, aby se navzájem triumfovali, kdo bude mít hezčí výzdobu. Začali s tím už v 15. století a pokračovali až do století osmnáctého. Sochy a obrazy se liší od obvykle vysoce profesionálních v katedrálách větších měst, tady jsou neumělé, ale zpracované s láskou a pýchou na svoji vesnici, tudíž dojemné.

Další zastávkou na cestě byl mys Fréhel s obřím majákem. Když jsme přijeli na parkoviště, bylo na místní poměry horko (teplota se většinou držela kolem 23 stupňů), kolem všude kvetl vřes v krásném kontrastu s nějakými žlutými květinami a my se vypravili prozkoumat další kus úžasného pobřeží. Když spadly první kapky, moc jsme se nevzrušovali, ale nebyli jsme vůbec připraveni na to, že v zemích u moře prší trochu jinak než u nás, a po prvních nesmělých kapkách se strhla hotová průtrž mračen, takže jsme vmžiku byli mokří skrz naskrz.

Dobře, že se nám to stalo zrovna v den, kdy jsme měli kufry v autě, protože jsme se mohli převléknout, strávit další dvě hodiny v autě v mokrém oblečení by nebylo nic příjemného. Nové ubytování bylo o několik levelů lepší než to předchozí, i když bylo levnější, ručníků tu například bylo habaděj.

Foto: archiv Lucie Hlavinkové

https://www.lucie-hlavinkova.cz/