Zlatým hřebem celé dovolené byla návštěva opatství Mont St. Michel na ostrůvku poblíž pobřeží. Technicky už není v Bretani, ale v Normandii, ale reálně bylo hned poblíž. Před lety jsem o tomto místě viděla dokument a hodně jsem si přála ho vidět, prý je po Eiffelově věži druhým nejvíce navštěvovaným turistickým místem ve Francii. Vypadá jako zámek z pohádky a skutečně prý byl inspirací pro disneyovku Na vlásku.

Nemyslela jsem si, že se podaří ho někdy vidět, davy lidí mě dost odrazovaly, ale v dnešní době lze koupit lístky dopředu on-line a to zásadně mění situaci. Na turisty jsou zde dobře připraveni, auto necháte na obřím parkovišti a dopravíte se buď malým autobusem, nebo pěšky. My jsme zvolili tříkilometrovou cestu pěšky, abychom si vychutnali postupné přibližování se k tomuto místu (a taky abychom zvýšili počet kroků za den, můj telefon mě totiž pohoršeně napomíná, když nedosáhnu alespoň průměru). Dříve byl ostrůvek od pevniny úplně oddělený a dalo se k němu dostat jen za odlivu, nyní ho spojuje s pobřežím most a místo moře zůstalo bahno. Prý se to bude muset nějak řešit, způsobilo to menší ekologickou pohromu. Menší pohromou byly i davy v úzkých uličkách, dost jsme se jimi prodírali, ale nahoře v opatství už jsme měli díky předem zakoupeným lístkům přednost, vůbec jsme nestáli ve frontě a šli hned dovnitř. Rozloha opatství je nesmírná!

Procházeli jsme z jedné obří místnosti do druhé, zdálo se, že nikdy nedojdeme na konec. Krásné klenuté stropy, rajský dvůr, hospodářské a obytné budovy, všechno působilo monumentálním dojmem. Byla tu i spousta drzých racků kradoucích turistům jídlo. Pro zpáteční cestu jsme zvolili autobus, zaplatili parkovné s tím, že máme 15 minut na opuštění parkoviště, a šli pro auto. Nebo jsme si mysleli, že jdeme, ukázalo se, že si nikdo nepamatujeme, kde jsme ho zanechali a rozloha parkoviště byla také obrovská, v Mont St. Michel prostě nejsou žádní troškaři. Dvanáct minut jsme se věnovali detektivní postupné rekonstrukci toho, jak jsme se sem s autem dostali a tři minuty jsme měli na odjezd, poté, co se nám ho podařilo najít. Podobalo se to únikové hře, ale bez nápovědy.

Další zastávkou bylo městečko Cancale, proslulé svými ústřicovými farmami. Je to dost neobvyklá podívaná, když po mořském dnu vidíte za odlivu jezdit traktory mezi nádobami na pěstování ústřic. Na břehu byl trh, kde jednotlivé rodinné farmy prodávaly svoji sklizeň, jedna ústřice vyšla ani ne na dvacet korun. Já a dcera jsme ochutnávku s díky odmítly, manžel jich snědl pět a tvrdil, že je to ohromná pochoutka. Syn snědl jednu a jeho výraz byl velmi výmluvný, další už si nedal.

Nepiju kávu, ale jsem dost závislá na pití zeleného čaje, za den vypiju minimálně čtyři velké hrnky, tady ve Francii jsem se pokoušela tyto svoje zvyky dodržet, ale všude měli zelený čaj jen s mátovou příchutí, který nepatří zrovna k mým oblíbeným. Zbytek rodiny kávu pije, ale moc spokojeni také nebyli, dokonce jednou, když si dcera objednala kapučíno, obdržela něco, co vypadalo, že už je druhá voda po použití kapsle v kávovaru. Pokud tomu tak nebylo, tak mají milovníci kávy ve Francii opravdu těžký život.

Samostatnou kapitolou pak byla naše snaha o dorozumění. S angličtinou tady člověk vůbec nepochodí. Dokonce v půjčovně aut u letiště, kde lze předpokládat, že se většina zákazníků rekrutuje z cizích zemí, nám slečna ukázala na telefonu přeloženou větu Nemluvím anglicky! Pokaždé, když jsme spustili tím barbarským jazykem, odměnou nám byly opovržlivé pohledy, kroucení očí a další projevy pohrdání. V psané podobě jsou si angličtina a francouzština dost podobné, ale výslovnost je naprosto odlišná. Nezbývalo, než používat svých pět francouzských slovíček a postupně si rozšiřovat slovní zásobu, člověk musí být vynalézavý, slovo ručník si například budu pamatovat už napořád…

Foto a text: Lucie Hlavinková

https://www.lucie-hlavinkova.cz/

< Předchozí		Další >