Válka na Ukrajině očima žen

Co se stane, když vám do vašeho normálního moderního živote vtrhne válka a surrealisticky převrátí všechno vzhůru nohama? Takovou výpověď vám nabízí kniha od tragicky zesnulé Viktoriji Ameliny, kterou vydalo nakladatelství Paseka.
Viktorija Amelina byla před napadením Ukrajiny Ruskem oceňovaná autorka. Psala romány i knihy pro děti, navštěvovala akce v zahraničí, založila literární festival.

Pak ale její zemi pohltily plameny bojů a ona se rozhodla svůj literární talent propůjčit válečnému zpravodajství a sbírala svědectví mnoha žen, které zažily válečné hrůzy. Její dílo zůstalo nedokončeno. Zanechala po sobě ovšem koncept a rozepsaný válečný deník o těchto zážitcích a editoři je poskládali s co nejmenšími zásahy do podoby, která je přítomná, emotivní a umožní vám nejen vidět, ale i cítit. Nedokončené pasáže nebo ty, které zůstaly v syrové podobě, jsou v textu přehledně graficky vyznačeny.

„Válka není statická, ale tekutá. Valí se, ničí, smete všechno, co jí stojí v cestě, mnozí se v ní utopí. Není předem jasné, jak dopadne a co všechno uvede do pohybu.„

Celé vyprávění působí bezprostředně, je v něm mnoho kulturních a lidských odkazů, s nimiž se běžně setkáváme. Dává přičichnout k tomu, jak zdrcující je takto prudká a brutální změna reality. Když v jednu chvíli řešíte psaní příběhů a v další najednou poprvé v životě držíte v ruce zbraň a víte, že ji nejspíš budete muset použít. Když knihovny a školky kolem vás proděraví granáty.

Kapitoly postupně servírují příběhy několika žen a jejich zkušenosti. Seznámíte se například s advokátkou Jevhenijí Zakrevskou, advokátkou andělů, která zastupovala rodiny demonstrantů, zastřelených během revoluce v Kyjevě roku 2014. Mohla by za sebe nechat bojovat jiné, ale přesto se po ruské invazi rozhodla vstoupit do armády.

Další hrdinka má krycí jméno Casanova. Zapojila se do zpravodajské činnosti už při okupaci Krymu. Sedm let vyšetřovala válečné zločiny, když se chtěla stáhnout, pořídit si domek a ovocný sad se svým manželem, prostě žít, studovat. Tyto plány jí překazila ruská invaze, kvůli níž se vrátila k dokumentování válečných zločinů.

Iryna Dovhan svůj domek má. Je poblíž Kyjeva, kam uprchli v roce 2014 z okupované Doněcké oblasti, kde na vlastní kůži poznala, co je ruská náruč zač. Život ji zachránila titulní fotografie z New York Times, kde ji fotograf zachytil zbitou na náměstí. Na základě toho snímku došlo k jejímu zázračnému propuštění.

Všechno s manželem prodali a odešli žít do bezpečí. I tam ale nyní sahá ruská hrozba. Iryna se vyškolila na zdravotnici a pomáhá v zasažených oblastech. Ve sklepě má zásoby jídla a úkryt pro rodinu. Brzy už podruhé zamíří k mezinárodnímu soudu do Haagu, aby mluvila o vraždění a znásilňování, tentokrát o tom přítomném.

Osudy se linou jeden za druhým, proložené zápisky s postřehy a příhodami autorky. Odkrývají před námi ne dvě válčící země, titulky v článcích, ani šokující momentky sutin. Něco mnohem děsivějšího. Normální lidské životy, které mohly být klidně i naše, kdyby si osud zahrál s kostkami na trochu jiné ploše mapy. Ony si to nevybraly. Ony to tak nechtěly. Jsou to holky a ženy jako já, vaše ségra a máma, nebo autorka knihy, co teď čtete. Právě těm do života vstoupilo bezpráví a násilí. Není odosobněné. Děje se lidem, manželkám, přátelům a jejich dětem. Bez jejich viny a možnosti volby. A i když je pro nás těžké to vnímat v té palčivosti, nesahejme po zjednodušení ve formě dehumanizace. Protože tím ta bolest nezmizí, jenom jí umožníme, aby se šířila neviděná dál. Možná i naším směrem.

Viktorija Amelina už svou knihu nedopsala. Zemřela po ruském raketovém útoku na město Kramatorsk. My ostatní tu ale ještě zůstáváme a máme mnoho způsobů, jak dát jejímu poselství význam.

I přes tu závažnost se kniha čte dobře a necítím z ní snahu o šokování nebo manipulaci. Je lidská a je dobře že vyšla. Bylo by fajn, kdyby se k ní dostalo co nejvíce lidí, aby alespoň touto cestou pochopili, jaká je na Ukrajině situace a jakou má ten konflikt podobu v reálných situacích i životech.

Anotace:

Když Rusko 27. června 2023 vystřelilo raketu na Kramatorsk, večeřela Viktorija Amelina se svými přáteli v restauraci. Při útoku utrpěla těžká zranění hlavy a ztratila vědomí. Zemřela v nemocnici o čtyři dny později, bylo jí 37 let. Zanechala po sobě výjimečný záznam o válečné zkáze a ceně odporu.

Oceňovaná ukrajinská spisovatelka a básnířka byla zrovna se synem na dovolené, když Rusko napadlo Ukrajinu. Rozhodla se okamžitě vrátit domů a celý následující rok objížděla zemi a pomáhala, kde bylo potřeba – a protože próza ani poezie jí v tu chvíli nestačily, vzala do ruky deník a začala zapisovat, co vidí.

Tato kniha je kronikou války – rozbombardovaných měst, výpovědí přeživších, a především příběhů žen, které se stejně jako autorka rozhodly zůstat. Jevheniji, jež opustila kariéru právničky a vstoupila do armády. Oleksandry, která za dokumentování zločinů proti lidskosti získala Nobelovu cenu míru. Nebo knihovnice Juliji, jež odmítla utéct ze zničeného města.
Vychází s předmluvou Margaret Atwoodové.

Název knihy: Dívám se na válku očima žen
Autor: Viktorija Amelina
Překladatel:z angličtiny přeložila Lenka Sobotová
Nakladatel: Paseka
Počet stran: 352
Rok vydání: 2026
Hodnocení: 90 %

Recenzentka Ludmila Bakonyi Selingerová je autorka mnoha knih pro děti, maminka a pedagožka.