Proč podlézáním ztrácíme sami sebe a jak s tím seknout? 

Každý na konflikty a mezilidský stres reaguje po svém. Někdo se s tím nepáře a vybouchne, jiný se pakuje, jiný si neví rady. Ale pak tu máme ještě jednu speciální skupinu, která by možná sama sebe nazvala diplomaty, ovšem můžeme jim přímočařeji říkat podlézači. Mistři v tom, jak ze všeho vyklouznout a ještě být s ostatními neustále zadobře. Zní to fajn, viďte. Jenže pod povrchem tohoto triku to už tak dobře nevypadá. Takovou snahou totiž ztrácíme sami sebe. Je čas se tomu podívat zpříma do očí, přiznat si, jaký vliv podlézavost má na náš život a hned při jednom se zamyslet, jak z toho ven. A přesně na to je tady kniha Sami proti sobě od Nakladatelství Mimochodem. 

Zdál se vám můj úvod moc přímočarý? Můžu si to dovolit. Sama jsem se v tom totiž ihned našla a po čtyřiceti letech „diplomatické“ snahy zavděčit se všem vím dobře, jaká fuška to je a že kromě krátkodobého klidu toho moc nezískám, kladu totiž nejvíce tlaku a požadavků sama na sebe. Stojí tenhle věčný boj vážně za to? Mně teda ne a po přečtení této knihy snad dojdete ke stejnému výsledku. 

Aby nedošlo k omylu, nebavíme se tu o patolízalství a o účelovém lichocení, jehož výsledek je čistě o zisku a vypočítavosti. 

„Ještě nedávno, když někdo použil slovo podlézání, mohlo člověku přijít na mysl, jak zaměstnanec lichotí šéfovi, aby dostal přidáno, nebo jak dívka lichotí chlapci, aby se mu zalíbila. Slovníková definice podlézání je: „Získat si přízeň vtíravým nebo podbízivým chováním.“ Definice se však nedostává k jádru toho, co je podlézání v kontextu traumatu.“

„Ti, kteří podlézají, se přizpůsobují přáním či očekáváním někoho jiného, aby konflikt zmírnili, místo toho, aby se mu přímo postavili. Je to totiž jejich nejlepší šance, jak zůstat v bezpečí. Alespoň prozatím.“…

„Ačkoli má podlézání za cíl neutralizovat nebezpečí (a to také dělá), má jednu nevýhodu. Převzít touhy druhých znamená vzdát se svých vlastních… Když podlézáme, v podstatě se vzdáváme sami sebe – svých potřeb, hodnot a názorů – a to posiluje naši zranitelnost.“

Autorka pojala látku z hlediska praktických informací, díky kterým můžete zjistit, co to podlézání vlastně doopravdy je a jaké má znaky, jestli se vás náhodou také netýká, jak dochází ke vzniku této strategie a proč se jí v naší společnosti tak daří. Máme na ní totiž tak trošku postavenou společenskou hierarchii. Na dobrém místě a v dobrý čas pronesené lichotky, vědět, kdy a komu ustoupit, to jsou vlastnosti, které se přímo očekávají, pokud chcete, aby se vám dařilo. 

Není to však jen o tom. Kniha vznikla hlavně kvůli hlubším problémům, a proto popisuje kolotoč podlézání v cyklech traumatických vazeb. Uchylujeme se k němu totiž nejen pro bezpečí, ale i při řešení rozporuplných situací. Když zažíváme stresovou situaci s pečující osobou, člověkem, kterého máme rádi, je autorita či nadřízený nebo prostě mnohem silnější. 

Vydáte se ale i na cestu opouštění vzorců. Čeká vás nemilosrdné sundání klapek z očí a hledání vlastní sebedůvěry, která vám pomůže změnit navyklé reakce a více stát za sebou. Být sám sobě milujícím a laskavým rodičem. 

No jo, ale co když v těch nezdravých vztazích vězíme až po uši. Jde je vůbec jen tak najednou začít měnit? Přestat ustupovat a být ten hodný a chápavý, co nikdy nic nechce a nepotřebuje? Nechat konečně zaznít svůj hlas?

Ano! Dostanete praktické tipy přesně k těmto situacím. Naučíte se, jak při změně vzorců pracovat ve vztazích.

Kromě povídání o tématu vás ale každou kapitolou provede dohromady sedm příběhů klientů z autorčiny praxe, kteří zažívají rozdílné životy, avšak používají stejnou strategií společenského přežití. V poslední části nechybí rejstřík pojmů a zdroje k uvedeným studiím či jevům.

Co říci na závěr? Pro mnohé bude toto čtení možná překvapivé, někdo už zase trochu ví, že má problém s hranicemi a stránky mu pomohou, aby s tím něco udělal v praxi. Vnímám však za velmi důležité tento jev, jeho kořeny i důsledky pojmenovat a vpustit tak do vztahů zase trochu více bezpečí a respektu. 

Autorka Ingrid Clayton:

Klinická psycholožka, terapeutka traumatu a přeživší komplexního traumatu. Pomáhá lidem pochopit vzorce přežití, které je formovaly, a jak znovu získat svůj hlas.

Anotace:

Většina z nás zná tři základní slova pojící se s traumatem – boj, útěk nebo zmrazení. Psychologové však identifikovali čtvrtou, velmi četnou, ale málo chápanou reakci: podlézavost. Ta se často spojuje se „spoluzávislostí“ nebo „snažením se zalíbit lidem“. Nastává, když se nevysvětlitelně přiblížíme k osobě nebo vztahu, který nám způsobuje bolest, místo abychom se od nich odloučili. Vlastní cesta prožitků a zkoumání přivedla autorku k pochopení nezdravých vzorců chování, které v traumatu přijmeme a složitě se jich zbavujeme. 

Název knihy: Sami proti sobě

Autor: Ingrid Clayton

Překladatel: Jan Čermák

Nakladatel: Mimochodem

Počet stran: 352

Rok vydání: 2026

Hodnocení: 90 %

Recenzentka Ludmila Bakonyi Selingerová alias Pohádková Lída je autorka mnoha knih, maminka a pedagožka.