Křídla ze sádry

„Pusť to, povídám! Nemáš právo odtud nic vyhazovat!“ Hlas starého muže se odrazil od vysokého stropu pavlače žižkovského paneláku a zanikl v mračnu zvířeného prachu. Daniel leknutím upustil těžký zvětšovák, který s třesknutím dopadl na betonovou podlahu. Ve dveřích pavlačového ateliéru stál soused z vedlejšího bytu Hubáček a byl rudý vzteky. V kostnaté ruce plné stařeckých flíčků svíral ošoupanou rádiovku a oči mu planuly. Zhluboka oddechoval a bylo na něm vidět, že je velice rozčilený Právě s velkou námahou vybelhal schody z přízemí a sotva popadal dech.

„Dědeček je mrtvý, pane Hubáčku,“ chtěl mu to vysvětlit Daniel a unaveně si otřel do rukávu zpocené čelo. „Někdo to tady vyklidit musí, nemyslíte? Domácí mě už uhání téměř měsíc.“ A pak ještě smířlivě dodal: „Nedá se nic dělat. Nezlobte se.“
„Josef Kraus, chlapče, nebyl jen nějaký obyčejný nájemník,“ dodal už klidněji stařec, ale pak se k němu nahnul a zašeptal: „Ty kluku jeden nevděčný.“ Poslední slova procedil mezi zuby, vkročil bez vyzvání do místnosti a vztyčil třesoucí se ukazovák k haldě černých plastových pytlů.
„V těch pytlích, chlapče, je ukrytý kus velký historie.“ Starý Hubáček se uklidnil a Daniel ho začal více vnímat. „Tys v devětaosmdesátým nepolykal slzný plyn, viď? Tys vlastně ještě ani možná nebyl na světě, jak tě tak pozoruju.“ Stařec se opět rozohnil: „Ty totiž ani nemůžeš vědět, co ukrýval tvůj děda za falešnou stěnou v temné komoře.“
Daniel s překvapením udělal krok směrem ke starci. „Co jste to říkal?“ zeptal se zvědavě. „V temné komoře je falešná stěna? To si děláte legraci, že?“
Pohled mu ale přesto sklouzl k zadní stěně místnosti, kde pod nánosem starých velkých zarámovaných fotografií, podivného harampádí a vrstvy prachu prosvítaly obrysy masivní dubové skříně. „Jaká falešná stěna?“ zeptal se znovu. „Pane Hubáčku…“
Ale ten ho nenechal domluvit: „ No, jenom se podívej, mladíku.“ Hubáček mu přímo neodpověděl, ale šátravými kroky se těžce došoural k omlácené staré rozpadající se skříni. „Jen za ni pořádně vezmi a odsuň ji, uvidíš sám.“
Daniel se opřel do jejího boku a s hlasitým zaskřípěním ji odsunul stranou. Otevřel se mu pohled na zaprášený výklenek ve zdi, ve kterém stály opřené o zeď veliké lepenkové desky potažené černým papírem a převázané tkaničkou, a na zemi ležela větší ohmataná krabice od bot omotaná zpuchřelou gumou.
„Tohle jsi měl hledat, hrdino,“ zamumlal starý soused a otočil se na patě. Pak se ještě ohlédl a zamumlal si pro sebe: „Teď čum, co děda uměl, chlapče.“ A nechal překvapeného Daniela v ateliéru samotného.
Mladík se chvíli díval do prázdných futer dveří, ve kterých stařec před chvílí stál, a pak se jeho pohled stočil k právě objevenému výklenku. Prsty se mu lehce chvěly, když zvedl ze země starou krabici a vzal za letitou gumu, aby ji z ní odstranil. Rozpadla se při prvním doteku. Když nadzvedl víko, ucítil ostrý kovový závan ustalovače. Pach staré tmavé komory, který se v krabici střádal roky, nešlo nevnímat. Uvnitř nalezl desítky černobílých negativů pečlivě zabalených v matném pergamenovém papíru.
Zvedl lepenkové desky a rozevřel je. Nevěřícně zíral na obraz mladé dívky, která stála na korbě stařičké Pragovky uprostřed vřavy demonstrace. Kolem ramen měla narychlo přivázaná obrovská křídla ze sádry a peří. V jejím pohledu ale nebylo vítězství, plál v něm jakýsi posvátný a divoký vzdor. Na rubu snímku stálo dědečkovým pevným rukopisem: Marta, náš Anděl. Den, kdy začala svoboda!
Daniel se posadil na okraj stolu. Vůně starého ustalovače a zatuchlého papíru ho najednou dusila. Kdo byla Marta? Proč dědeček právě tento konkrétní snímek nikdy nikomu neukázal, když jeho ostatní revoluční fotky znala celá země?
+++
„Hledáš přízraky, kamaráde,“ ozval se z telefonu o dva dny později unavený hlas publicisty Aleše Váni, kterého Daniel kontaktoval přes známé z redakce. „Marta Černá bývala studentská vůdkyně z DAMU. V devadesátém roce ji semlela mašinérie nových pořádků, protože nechtěla jít do politiky, odmítla tleskat těm, co bleskově převlékli kabáty, všem těm kariéristům od nejvyšších po města. Když se začaly porcovat předlistopadové majetky, prostě ji vymazali z historie. Zmizela ze světa.“
„Ale někde žije, ne?“ naléhal Daniel a prsty přejížděl po digitální tváři mobilu.
„Podle mých informací dožívá v hospici svaté Alžběty. Už prý ani nemluví s lidmi zvenčí. Nech to být, Danieli. Staré křivdy nikomu slávu ani dech nevrátí.“
Jenže myšlenky na Martu Anděla Danielovi nedovolily přestat. Cítil podivný dluh k muži, který ho naučil dívat se na svět přes objektiv fotoaparátu.

O několik čtvrtí dál za zdmi hospicového pokoje číslo dvanáct se čas měřil kapkami infuze. Když Daniel opatrně pootevřel dveře, nervózně se nadechl. Necítil však žádný chlór ani žádný nemocniční pach. Místnost byla prosycena příjemnou kořeněnou vůní divočiny. Celý parapet byl posetý fialovými a růžovými kvítky.
Na lůžku odpočívala křehká žena. Bílé vlasy měla ostříhané nakrátko a kůže na rukou připomínala průsvitný pergamen. Její kalný zrak se však nečekaně rychle otevřel.
„Josefovy oči,“ zašeptala suchými rty dřív, než stihl promluvit. „To není možné! Ty jsi Krausův kluk.“
„Daniel,“ představil se tiše a přitáhl si židli. „Jak jste to poznala?“
Marta se slabě pohnula na polštáři a rty vyloudily téměř neznatelný úsměv. „Tvůj dědeček měl přesně tenhle udivený, pátravý pohled, když zaostřil svoje oči.“ Opět se nepatrně pousmála. „Co ode mě potřebuješ? Vidíš sám, že už ze mě moc nezbylo.“
Daniel vytáhl z tašky zvětšeninu a položil ji beze slova před ni na deku. Marta ztuhla překvapením. Prsty s modravými nehty opatrně přejely po sádrových křídlech na fotografii. „Kde jsi to našel, hochu?“
„Za skříní v tajné schránce. Pan Hubáček mi o ní řekl.“
„Standa Hubáček?“ vydechla a do očí se jí vlila nějaká dávná vzpomínka. „Schovali jsme je tam v prosinci devětaosmdesátého. Začali nás sledovat lidi, o kterých jsme si mysleli, že jsou na naší straně. Josef tehdy říkal: ‚Marto, tyhle fotky nikdy nesmí ven. Udělali by z tebe mučednici a sami by si na tom postavili kariéru. Jsou to parchanti!‘ A měl bohužel pravdu. Myšlenka o lidské svobodě se rozplynula během pár měsíců v bojích o funkce.“
„Vy jste kvůli tomu rezignovala?“ zeptal se Daniel a hltal každé její slovo.
„Nerezignovala jsem, chlapče. To ne, ale zachovala jsem si čistou hlavu,“ odmlčela se a slabě si odkašlala. Křehkou rukou ukázala k oknu. „Vidíš ty byliny? To je dobromysl. Sestřička mi ji nosí z luk za městem. Když ji piju, zapomínám na nemoc, na zklamání a na lži. Člověk nepotřebuje zaplněná náměstí, aby byl svobodný. Stačí mít klid a mír v duši.“
„Lidé na vás ale zapomněli,“ namítl Daniel s lehkou hořkostí v hlase. „Považují vás za mýtus.“
„Ať,“ zavřela unaveně oči. „Mýty neumírají v bolestech.“
Daniel ten večer nemohl usnout. V hlavě mu stále zněla její slova a před očima se mu míhaly tváře z dědečkových fotek. Pochopil, že vyklízení ateliéru skončilo a začíná jeho rekonstrukce…
+++
Během následujících dvou týdnů žižkovská pavlač nespala. Daniel strhal staré tapety, vymaloval stěny vápnem a do stropních trámů navrtal moderní bodové reflektory. Přes den pracoval na zakázkách, aby měl na tisk, a v noci čistil a zvětšoval snímky. Starý Standa Hubáček mu nosil kafe v termosce a mlčky pozoroval, jak pod mladíkovýma rukama ožívá zapomenutý příběh.
V pokoji svítilo jen tlumené světlo stolní lampy otočené ke zdi, aby se na lesklé emulzi filmu netvořily odlesky. Na stole stál masivní kopírovací stojan, na který byl namířený digitální fotoaparát.
Daniel si nasadil bílé bavlněné rukavice a opatrně vzal široký svitek filmu z roku 1989. Proti světlu se objevil čtvercový záběr šest na šest centimetrů a na tmavém políčku byly obličeje lidí jako přízračné světlé masky a vlasy zářily bíle. Vložil negativ do držáku, který film narovnal. Ofoukl povrch gumovým balónkem, aby odstranil i to nejmenší smítko prachu, a propojil foťák s počítačem. Na monitoru se objevil hnědošedý čtverec a nakonec tisíce drobných stříbrných bodů.
Stiskl spoušť a místností tlumeně klaplo. Data protekla a z negativu se vytvořil pozitiv. Temné stíny v rozích snímku se propadly do hluboké, sametové černi. Na obrazovce se objevil pohled do roku 1989 s detaily tak ostrými, že Daniel mohl na šatech postav spočítat jednotlivé nitě a v očích Anděla se zřetelně odráželo tehdejší světlo. Bylo to, jako by se po šestatřiceti letech otevřelo okno do minulosti.
Daniel strávil v dědečkově temné komoře více než týden, kdy si k němu převezl veškeré potřebné přístroje, aby byly fotky dokonalé i ve velkém rozlišení. Už se těšil, až fotky odnese do laboratoře, která je převede do papírové podoby.

Noc před vernisáží stál Daniel uprostřed hotové expozice. Padesát velikých portrétů obyčejných lidí i záběrů z akcí z roku 1989 viselo po stěnách ateliéru. Do čela pod přímý kužel teplého světla umístil Daniel obraz Anděla.
„Bude to velký, kluku,“ zamumlal Hubáček, který se objevil ve dveřích s lahví tuzemáku.
„Ona nepřijde, pane Hubáčku,“ hlesl Daniel. „Volali z hospice. Její stav se prudce zhoršil a nepřeveze ji ani sanitka.“
„Tak musíš ty za ní,“ položil mu stařec ruku na rameno. „Výstava tu zůstane, ale ona už ne!“
Vernisáž příštího večera praskala ve švech. Dorazili novináři, pamětníci i zvědaví studenti. Místností se mísil šum desítek hlasů, cinkání skleniček s vínem a tlumené ozvěny kroků. Na hlavní bělostné zdi ateliéru visela ona. Veliký černobílý obraz, který ještě před časem odpočíval jako zapomenutý jako svinutý negativ v obyčejné škatuli od bot.
Díky matnému bavlněnému papíru obraz neodrážel žádné odlesky z okolí, takže divák měl pocit, že se nedívá na plochu, ale skrz okno přímo do minulosti. Černobílé provedení dodávalo scéně syrovou osudovou naléhavost.
Lidé před obrazem Anděla bezděčně zpomalovali. Někteří přistupovali na centimetry blízko, aby prozkoumali neuvěřitelné detaily v obličeji mladé dívky, jiní poodstoupili a jen tiše, s vážným výrazem, sledovali svědectví, které mělo zůstat navždy ztracené. Mladík stál opodál v polostínu, sledoval jejich reakce a v ruce držel prázdnou rozpadající se krabici od bot.
Daniel se však nezdržel ani na přípitky. Jakmile tisk dokončil první rozhovory, sbalil do batohu přenosný dataprojektor a notebook a z vázy vzal čerstvě natrhanou dobromysl.

V pokoji dvanáct U svaté Alžběty panovalo hrobové ticho přerušované jen syčením kyslíkového přístroje. Marta ležela se zavřenýma očima, dýchala mělce a těžce.
„Marto,“ oslovil ji Daniel jemně a dobromysl položil na noční stolek. Vůně čerstvých bylin okamžitě prorazila těžký vzduch v místnosti. Žena slabě pohnula víčky. Její pohled byl matný, ale když spatřila Daniela, rty se jí neznatelně zvlnily do jemného úsměvu.
„Přinesl jsem vám tu výstavu sem, Marto,“ zašeptal a současně otočil projektor proti prázdné protější stěně a zhasnul hlavní světlo. Na bílé omítce se objevil první snímek, na kterém se zubil Standa Hubáček jako třicetiletý mladík s trikolorou na klopě. A potom v pomalém sledu následovaly naděje, slzy, stisky rukou a pravda a láska na dalších obrázcích. Světlo z projekce v pokoji vykreslovalo na Martině tváři hru stínů.
Vernisáž v hospici končila. Daniel stiskl ovladač, který přepnul na poslední snímek, na portrét dívky s křídly ze sádry a peří, který se díval přímo do očí umírající ženy ležící nehybně na lůžku.
Marta zvedla ruku a její tenoučké prsty se snažily ve vzduchu zachytit dávný okamžik z korby náklaďáku. Z koutku oka jí skanula jediná veliká slza, která zůstala na tváři.
„Děkuji,“ vydechla s neuvěřitelnou lehkostí. „Už se… už se ničeho nebojím. Ta holka tam… ta holka tehdy měla pravdu.“
Přístroje dál tichým rytmem odpočítávaly vteřiny, ale v pokoji poprvé po dlouhé době zavládl klid. Marta zavřela oči a s posledním výdechem z ní opadl všechen prach zapomnění.

O měsíc později seděl Daniel v tichu žižkovského ateliéru. Výstava skončila obrovským úspěchem, obrazy odpočívaly v tajném výklenku a on se po očku díval na fotografie kolem sebe, kde na stěnách visela dílka mladých dokumentaristů. Daniel se ateliér rozhodl neprodat, ale naopak z něj udělal výstavní síň pro mladé.
Venku bubnoval podzimní déšť. Na masivním stole pod kuželem reflektoru stál portrét Marty a vedle něho malá obálka z hospice. Daniel ji opatrně otevřel a vysypal hrst sušených fialových lístků do staré hliněné misky po dědečkovi, kterou položil pod portrét.
Škrtl zápalkou a k vysokému stropu začal stoupat tenký modravý pramínek dýmu. Všude se rozlila kořeněná vůně dobromysli. Slabý proužek kouře zahalil fotografii a Danielovi se zdálo, že se křídla na snímku lehce pohnula.
Přestal být klukem, co vyklízí cizí minulost. Vzal ze stolu dědečkův starý aparát a zavěsil si ho na krk. V ruce držel klíče, aby zamkl, a odešel do ulic fotit opravdový svět.
Odhodlal se ale ještě rozevřít papírek, který ukrýval měsíc v kapse, a přečetl si roztřesenou rukou umírajícího napsaná poslední slova, která mu odkázala:
„Danieli, svoboda není cíl, je to pouhý způsob chůze. Je to cesta, na které nesmíš ztratit sám sebe. Děkuji, že jsi mě nenechal zemřít v zapomnění. Tvůj Anděl.“

Karel Kubišta

Dnes důchodce (70 let), dříve učitel ČjL a ZSV, poté opuštění práce učitele – dokumentarista, režisér, scenárista a kameraman dokumentů a videoklipů, fotograf, regionální vydavatel, občasný autor povídek a básní. Celoživotní vedoucí táborů pro děti, mládež i dospělé, hlavní vedoucí více než 70 táborů, autor více než 40 celotáborových her a asi 500 her, hříček a programů.