Rozhovor s Evou Hnudovou, autorkou vítězného románu Mýtina. Skutečnou mýtinu v bučinách objevila při procházce v Jizerských horách

Eva Hnudová vydala pod nakladatelstvím MOBA svůj první román Mýtina. Dobré zmínit, že šlo o výhru v literární soutěži nakladatelství MOBA a velkou životní šanci, kterou Eva dle svých slov vůbec nečekala. Pokud si knížku přečtete, sami zjistíte, že autorka píše skvěle a oslovit může zejména čtenáře, kteří milují ženské romány s odvážnými a silnými hrdinkami, prolínající se časové linie, historické venkovské prostředí i tématiku čarodějnictví. Jak se jí kniha psala a co nového pro své čtenáře připravuje?

Evi, kdy jste vlastně začala psát? Byl to vždycky váš sen? Měla jste třeba něco dlouho takzvaně v šuplíku?

Psát byl vždycky můj sen. Psala jsem jako dítě i jako mladá, ale nikdy z toho nic nebylo a já psaní opustila. Až nedávno, v době covidu a distanční výuky, jsem v naší škole zorganizovala psaní „knížky na střídačku“, kterou psali naši žáci, učitelky i rodiče a kterou jsme vydali s pomocí Českého svazu spisovatelů pod názvem Sedmý skřítek. Od té doby jsem hledala téma, které bych zpracovala samostatně. Pořád jsem měla pocit, že je někde schované, čeká na mě a jen ho musím vynést na světlo. Ostatně, když jsem se před deseti lety seznámila se svým současným partnerem, od první chvíle jsem měla pocit, že spolu máme něco vytvořit.

Co vás přimělo k tomu zúčastnit se literární soutěže nakladatelství MOBA?

Když jsem knížku dopsala, nabídla jsem ji několika nakladatelstvím, ale nikdo o její vydání neměl zájem. Kamarádka, majitelka malého českobudějovického knihkupectví, mi poradila, abych Mýtinu poslala do literární soutěže pro začínající spisovatele nakladatelství Moba. A ke svému velkému překvapení jsem soutěž vyhrála.

Aha, takže Mýtina existovala už před soutěží a ta teprve byla příležitostí k jejímu vydání. Odkud se tedy vzal ten námět?

Můj muž je, na rozdíl ode mne Jihočešky, ze severních Čech. Míst, která já osobně velmi miluju. Oba máme rádi turistiku a na jednom z našich výletů jsme se v Jizerskohorských bučinách dostali na zvláštní paseku s velmi negativní atmosférou. Stála na ní ruina starého stavení a stařičký pokroucený strom, který na nás působil velmi děsivě a depresivně. Ale odstartoval určitý myšlenkový pochod, přemýšleli jsme, kdo na takovém nevlídném místě mohl žít a jakým způsobem. A tím vlastně začala má spisovatelská kariéra, protože se mi najednou v hlavě spojila jedna má dávná, nikdy nepublikovaná, povídka a téma těžkého života obyvatel mýtiny v bučinách.

Čím je vám hlavní postava Apoleny blízká?

Apolena původně neměla být pozitivní postava. Domnívala jsem se, že na mýtině v bučinách stávala formanská hospoda, kterou vedla vdova se třemi dcerami, která byla zároveň léčitelkou a porodní bábou. A tato žena, jak se v těchto dobách stávalo, občas nalákala do svého hostince kupce a poutníky, které nikdo v kraji neznal, a tyto muže okradla a zabila. Můj muž mi ale tuhle vizi rozmluvil, takže se z Apoleny stala normální, obyčejná žena, která pouze kvůli velmi těžkému životu poruší léčitelská pravidla. Jednou je to kvůli nenaplněné touze, jindy v sebeobraně, toto provinění však má dalekosáhlé následky. Když jsem si Apolenu jako životem zkoušenou a chybující ženu představila, vybavila se mi má prababička, kterou jsem sice neznala, ale o jejímž životě mi vyprávěla babička. Prababička měla vztah se synem bohatých sedláků, otěhotněla, ale rodina jejího milého nedala souhlas ke svatbě, takže babička porodila nemanželskou dcerku, která pak měla poměrně těžký život. Do Apoleny jsem také promítla i své vlastní životní zkušenosti s věcmi mezi nebem a zemí.

Překvapilo vás, že váš rukopis zvítězil? Jaká byla cesta k jeho vydání a jak dlouho to trvalo?

Že Mýtina v soutěži zvítězí, jsem vůbec nečekala. A když jsem se dozvěděla, že se soutěže zúčastnilo 30 dalších autorů, překvapilo mě to ještě víc. Samozřejmě jsem měla obrovskou radost, protože se mi tím splnil životní sen. Rukopis jsem do soutěže poslala hned po jejím vyhlášení, takže jsem musela čekat asi 4 měsíce než byly vyhlášeny výsledky. Potom následovalo zhruba půlroční období úprav a přípravy na vydání. Spolupráce s paní korektorkou byla velice zajímavá, protože mě naučila, co je v knize důležité a co je naopak zbytečné. Celkem „těhotenské“ období od prvního slova po vydání trvalo zhruba rok a půl.

Jak se zpětně díváte na svou knihu a jaký to je pocit být spisovatelkou? Udělala byste něco jinak?

Určitě bych několik věcí změnila, některé části vypustila a ještě upravila, některé pasáže se mi z dnešního pohledu zdají zbytečné nebo příliš zdlouhavé a opakující se. Jako spisovatelka se pořád necítím a stále mi připadá, že se mi všechno jenom zdá.

A co bude dál? Máte v plánu dále psát? Víte už o čem bude váš nový román? A máte u nakladatelství MOBA záruku, že vám knihu vydají?

Mám napsanou druhou knihu, kterou jsem už do Moby poslala k posouzení, ale netuším, jestli se bude líbit a k vydání ji doporučí. Knížka se pracovně jmenuje Tichý Brod a jejím tématem je genetická paměť. Odehrává se opět ve dvou časových plánech – v době husitství, kde se odehraje tragédie a v současnosti, do níž se právě díky genetické paměti přenesou vzpomínky a vina hlavního hrdiny. Nyní pracuju na třetí knize, která vychází z mých vlastních zkušeností ředitelky školy a týká se Münchhausenova syndromu v zastoupení, kdy rodič, většinou matka, záměrně poškozuje zdraví dítěte, aby získal pozornost. Tato kniha by se měla jmenovat Horizont událostí, protože bude vypravovat o navenek dobrých rodinách, které skrývají nepříjemná tajemství. V hlavě už mám připravené další dvě knížky, které ještě více vycházejí ze skutečných událostí.

Přeji hodně štěstí a těším se na vaše další knihy!

Zdroj foto: archiv Evy Hnudové

Odkaz na recenzi nového románu Mýtina Evy Hnudové: https://kultura21.cz/literatura/82810-mytina-silne-zenske-pribehy-carodejnictvi-a-prolinajici-se-casove-linie/