Jana Kmiťová: Každá skladba zachycuje určitý moment mého života, který se neztratí, ale v hudbě přetrvá

„Po vladařích zůstávají dobytá území a počty mrtvých, po skladatelích zůstává hudba, která utěšuje lidi ještě tisíciletí později,“ říká hudební skladatelka Jana Kmiťová, jejíž hudba zní po celém světě a můžeme se s ní setkat na komorních i orchestrálních koncertech, v síních i v kostelech. Kromě kompozice se věnuje také psaní básní a malování.

Jako malá jste se věnovala hodně malování. „V dětství bylo všechno jen hrou a nikdo se nezaobíral tím, že moje školní sešity jsou prošpikované kresbami. Ani když mi v jedenácti letech uveřejnili první básničku, nestalo se nic světoborného.“ Kromě malo-vání jste také hrála na klavír. Co jste ráda malovala a o čem byly vaše básničky a co vás přivedlo ke klavíru?

Na klavír jsem začala hrát, když mi byly tři roky. Moje starší sestra hrála na housle a někdo poradil mému otci, aby děti nehrály na tentýž nástroj, ale aby mi raději koupil klavír. Přesně si pamatuji na den, kdy se otevřely dveře našeho bytu a vstoupil ON. Ihned jsem věděla, že to není věc nebo nástroj, ale že přišel přítel a hned jsem si u jeho pedálů udělala „domeček“, protože jsem chtěla spát při něm. Byla jsem velmi zklamaná, když mi rodiče řekli, že bohu-žel musím dál spát ve své posteli. Toto zklamání bylo vykompenzováno, když jsem začala hrát. Otevřel se mi svět nekonečné krásy a fantazie, který mě doprovází dodnes. Přední deska klavíru byla vyrobena z nádherného dřeva plného meandrů, které připomínaly tváře, krajiny, zázračné bytosti, či úžasné oblaky a během hraní jsem se dívala na tyto tvary a tak neslyšně, že moje hra velmi rychle přerostla do nekonečných improvizací. Můj táta, který se těšil, že tak dlouho dokážu cvičit, až po čase zjistil, že vůbec nehraju to, co je v notách. A moje první básnička byla samozřejmě o hudbě a moje kresby, z velké míry abstraktního charakteru, připomínaly v podstatě grafické partitury. Umění bylo součástí mých dětských her, něčím, co od dětství bylo mou přirozeností a už tehdy bylo jasné, že toto dítě půjde uměleckým směrem. Naštěstí jsem já sama ani po ničem jiném netoužila.

Po ZUŠce, kde vás učila Klára Ganzerová, která vám doporučila, abyste si své hudební nápady zapisovala. „Díky ní mám dodnes kufřík, ve kterém jsou všechny moje nápady z dětských let, po kterých často sahám dodnes.“ Kromě hry na klavír (ve třídě Melanie Hermanové) jste na Košické konzervatoři studovala i kompozici u Jozefa Podprockého. Ve studiu pokračovala v Bratislavě na VŠMU u Dušana Martinčeka a ve Vídni na Hudební akademii u Michaela Jarrella. Co vám studium pod vedením těchto mistrů svého oboru dalo? Jak vás profesně posunulo dále?

Pedagogové jsou pro mladého umělce nesmírně důležití. Já jsem měla od začátku do konce studií mimořádné štěstí na vynikající pedagogy, kteří byli nejen mistry v jejich oboru, ale zároveň vzácnými a srdečnými lidmi, což je téměř stejně důležité jako profesní kompetentnost. Ať už vzpomínám na paní Ganzerovou nebo Hermanovou, které byly jako moje druhé mámy, pana profesora Podprockého, který mi dal základy kompozice na celý život a bez jehož přípravy bych nebyla přijata do Vídně, na Dušana Martinčeka, který mi otevřel dveře atonální skladby, Michaela Jarrella, který byl jakousi třešničkou na vrchu a vyprecizoval to podstatné, co ještě chybělo. Všechno následovalo za sebou přesně tak, jak mělo, všechno přišlo v ten správný čas. Nesmíme zapomenout ani na to, že během mého studia padla železná opona a jako mladý člověk jsem vyrazila do světa a sbírala zkušenosti na kompozičních kurzech ve Švýcarsku, Francii, Kanadě, Japonsku a u mnoha jiných kapacit jako Brian Ferneyhough či Toshio Hosokawa. To mi dalo přinejmenším tolik jako samotné studium.

Jste autorkou řady skladeb, jako jsou např. Február (klavír a kytara), Dějiny pokory (akordeon), Biely most (klavír), Skladba Anklang pro 17 nástrojů měla světovou premiéru v roce 2023 ve Victoria Hall v Ženevě pod vedením Emilia Pomàrica. V roce 2023 mělo také premiéru vaše dílo Sie führ in die Nacht pod vedením Petera Burwika, ve vídeňském Konzerthaousu. A vaše díla znějí po celém světě. Kde nacházíte při skládání hudby inspiraci?

Je dobré, že mluvíte o inspiraci, protože současná hudba se často spojuje s představou vytváření struktur a sledováním určitých pravidel. Přitom sám Arnold Schönberg jednou řekl, že bez inspirace nedokáže napsat ani harmonický příklad. Já to cítím velmi podobně. Inspirace je velmi krásná a velmi důležitá a já osobně ji nacházím ve všem kolem mě. Skrývá se ve všem, co mě obklopuje, i v tom, co se nachází v mém nitru, musím jen pozorně naslouchat a vnímat. Část mých nápadů vychází také z interakcí výtvarného, hudebního a literárního, kterými se zabývám už od dětství. Jiná část nápadů vychází bezprostředně z událostí, které právě prožívám. Zase další část je sledováním nových cest, které se nastínily při komponování předchozích skladeb, které jsem ale nemohla uskutečnit, jelikož se při jedné skladbě člověk musí rozhodnout vždy pro jednu cestu. Někdy mě hudba napadne zvláštním způsobem i během koncertu, kdy najednou cítím – tento proces by mohl jít i úplně jiným směrem. A jindy slyším hudbu ve snu. I to se stává. Mám tak neustále dost velký arzenál neuskutečněných nápadů, který nosím neustále s sebou a ze kterého můžu čerpat, když přijde objednávka.

„Na poli komponování se cítím mimořádně svobodně a nebojím se riskovat či zkoušet nové nápady.“ Co vás na komponování neboli skládání hudby baví? Pamatuje si, o čem byla vaše první hudební skladba?

Moje první skladba, na kterou si pamatuji, byla o dešti. Jmenovala se Dáždik. Patřila k těm mým několikataktovým kufříkovým nápadům z dětství. Později na Konzervatoři jsem ji zpracovala na klavírní skladbu, která je součástí cyklu 12 klavírních skladeb a dodnes se hodně hraje. Vždy je to pro mě silný emocionální moment, když ji slyším. Téma deště mě od té doby neopustilo. Zvuk deště obecně dodnes považuji za nejkrásnější hudbu. Později vzniklo několik skladeb s touto tématikou, například Regen in Ravenna (Déšť v Ravenně), ve kterých jsem zpracovala můj osobní zážitek, když jsem s manželem navštívila Ravennu. Při jedné procházce jsem uviděla krásnou starobylou ravennskou zvonici, vytáhla jsem svůj skicář a začala ji kreslit. Během mého kreslení ale začalo pršet a můj manžel si tehdy svlékl košili a držel mi ji nad hlavou, abych mohla moji skicu dokončit. Právě to mě na komponování baví. Každá skladba zachycuje určitý moment mého života, který se neztratí, ale v hudbě přetrvá. Po vladařích zůstávají dobytá území a počty mrtvých, po skladatelích zůstává hudba, která utěšuje lidi ještě tisíciletí později.

„Netvořit by pro mě bylo stejné, jako koukat se do zrcadla a nevidět vlastní tvář. Do-dnes mi nic jiné nezpůsobuje takovou dětskou radost jako vymýšlet a komponovat. Bylo to ve mně, odkdy si pamatuji.“ Čím je pro vás hudba? A kde se můžeme s vaší hudbou všude setkat?

S mojí hudbou se můžete setkat na komorních i orchestrálních koncertech, v síních i v kostelech. Napsala jsem také hudbu k několika filmům, ale to byla spíše výjimka, resp. přátelská služba, nepovažuji se za filmovou skladatelku. Velkou část mé tvorby tvoří skladby pro děti. Srdečně zvu na slovenský festival současné hudby Melos Ethos 2026 v Bratislavě, kde se v listopadu budou hrát dvě mé premiéry, jedna z toho nová orchestrální kompozice. Příští rok zazní moje nová skladba na Pražském hudebním jaru.

Hudba je pro mě esencí mého života a mé bytosti. Je tím nejkrásnějším, co po jednom člověku na zemi může zůstat. Hudba je pro mě plynoucím zastavením se v čase a z tohoto po-hledu je schopna nejen znovuvytvořit zaniklé, ale zároveň zviditelnit ještě nepřítomné.

Někdy myslím na to, že když tady už nebudu a mé děti uslyší některou z mých skladeb, budu při nich přítomna tím nejpodstatnějším a nejhlubším, čím jsem se v celém mém životě vyznačovala.

Nadále se také věnujete psaní. A vaše báseň So langsam wie ein haar wächst (Tak pomalu, jako roste vlas) byla zařazena do antologie 100 nejlepších básní za rok 2011 v celé německy mluvící oblasti a byla vydána po básnické soutěži Jokers Lyrik Press 2011. Věnujete se psaní básní i dnes?

Ano, píšu dodnes. V dubnu letošního roku mi vyšlo 21 básní v literárním časopise Romboid. Jsou to básně z připravované básnické sbírky Kým ma vdýchne sneh (Než mě vdechne sníh). Zároveň neustále používám mou vlastní poezii v mých kompozicích, přibližně od roku 2006 používám ve svých skladbách výlučně vlastní texty. Naposledy jsem vytvořila cyklus skladeb s názvem TexTy, ve kterém jsem se pokusila o fúzi poezie a hudby. Hudba a text tohoto cyklu vznikaly současně, jedná se o můj koncept takzvaného kompsaní, komponování a psaní zároveň.

Ani malování jste neopustila a v roce 2018 jste měla výstavu v rodném Prešově. A co další výstava, rýsuje se něco?

To byla velmi krásná akce. První, na které se prezentovaly všechny tři druhy umění, kterými se zabývám – hudba, literatura i výtvarné umění. Tehdy docestoval do Prešova dokonce můj bývalý profesor kompozice Jozef Podprocký. Viděli jsme se tam naposledy, asi to už tušil.

Momentálně jsem dokončila cyklus 69 kreseb na hudební motivy s názvem 69 Greetings Für Arne. Doufám, že se brzy najde příležitost je vystavit.

Pocházíte z východního Slovenska, ale řadu let žijete v Rakousku ve Vídni. Co pro vás znamená domov? Je ten váš již ve Vídni nebo stále je také kousek na východě Slovenska?

Slovensko, a speciální východní Slovensko samozřejmě navždy zůstane mým domovem, i když už dlouhá léta žiji v zahraničí. Jsou to kořeny, které zůstávají pevné, jakýmkoli směrem už strom roste.

A jak ráda trávíte volný čas, tedy pokud jej máte? Co vám říká slůvko relax?

Mám to štěstí, že mé povolání je pro mě prací a zároveň i odpočinkem. Je námahou, ale i jakousi terapií na všechno, co mě v životě potká. Proto i když se od komponování nakrátko vzdálím, vždy mě to hned táhne zpět. Asi jediným časem, kdy nepíšu, je můj každoroční letní pobyt u moře. Ale i odtud se vracím s hlavou plnou nových nápadů.

Jana Kmiťová:

Narodila se 4. 9. 1976 v Prešově.
1990 – 1996 – Konzervatoř Košice.
1996 – 2001 – VŠMU Bratislava.
1999 – 2004 – Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni.

Ceny:
2003 – mezinárodní kompoziční cena v japonském Takefu.
2008 – Cenu Jána Levoslava Bellu za vokálnoinstrumentální skladbu Ravensbrück II a in-strumentální skladbu Stille Macht.
2008 – Ivan Laucik Preis für Poesie.
2018 – Cena Jána Levoslava Bellu za dílo Gesichtsstudien.
2009 a 2014 – Staatsstipendium rakouské republiky.
2025 – ročné stipendium města Vídeň.

Žije ve Vídni v Rakousku.

Zdroj foto: archiv Jany Kmiťové