Kateřina Sobička: Lidská tvář mě pořád fascinuje
„Na focení mě nejvíc baví hledání estetična. Miluju fotit lidi,“ přiznává fotografka Kateřina Sobička, která se specializuje na brandovou a portrétní fotografii.
Jak jste se k fotografování dostala? Čím vás fotografování oslovilo, že jste se nakonec stala profesionální fotografkou? Pamatuje si ještě, co bylo první, co jste zvěčnila svým fotoaparátem?
Když mi bylo šestnáct, zdědila jsem po bráchovi foťák, takovou šunku, ale úplně to stačilo, abych se zabavila. K fotce jsem se při studiu designu vždy vracela, rozhodně to bylo médi-um, skrze které se mi vždy dobře komunikovalo. O rok později jsem začala s kamarádkou cestovat, byly jsme v Londýně a Paříži. Ona v mapě (tehdy papírové) hledala kudy jít a já jí slepě následovala, protože jsem hledala kompozici a nastavovala clonu.
Vystudovala jste grafický design na Vyšší odborné škole a střední umělecké škole Václava Hollara. A pak Univerzitu Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Proč jste si vybrala design?
Tenkrát byly přijímačky na střední výtvarné školy všechny v jeden den. Takže jste si museli vybrat jednu školu, na kterou to risknete. Vzhledem k tomu, že výtvarka byla odjakživa mou nejsilnější dovedností, nedokázala jsem si představit, že bych šla na jinou než výtvarnou školu. Chtěla jsem na Hollarku, byla to jedna z nejlepších škol, ale dodnes si pamatuji, jak mi naši řekli, že na to nemám. Můj talent není tak velký, aby mě vzali, a co pak? Byl jen jeden pokus. Tak jsem to zkusila na méně prestižní výtvarnou školu, kde jsem byla s plnými body první přijatá. Učitelé za mnou během roku chodili, ať jdu jinam, že tam nepatřím. Tak jsem šla o rok později na vysněnou Hollarku… A do ateliéru Vizuální design Pavla Beneše jsem šla proto, že to byl nově otevřený experimentální obor. Po roce a půl jsem ale odešla a začala pracovat jako grafička v PR agentuře.

Od roku 2011 se fotografování věnujete na profesionální úrovni. A od té doby jste to-ho stihla hodně. Jaké byly vaše profesionální začátky?
V té PR agentuře, kde jsem pracovala, jsem byla přizvaná k focení s profesionálním fotografem. Byl to fotograf se studiem za milióny, i když měl focení vlastně spíš jako koníček. Fotil hlavně ženy… nicméně pro agenturu fotil klávesnice a myši Logitech (myslím, že ho to moc nebavilo (smích) Technicky to bylo dokonalé, nicméně jsem byla přizvána na Artdirek-ci. Po nějaké době ale přestal fotit a agentura mě přesvědčila, že to zvládnu fotit sama. Klient změnu fotografa naštěstí nepoznal, a tak jsem pro Logitech fotila dalších sedm let lifestylové fotografie.
„Specializuji se na brandovou a portrétní fotografii. Spolupracovala jsem s významnými světovými značkami.“ Proč právě brandovou fotografii, která pomáhá podnikatelům, firmám, značkám budovat vizuální identitu?
Mě obor brandové fotografie velmi baví, protože je to spojení estetiky s něčím, co má smy-sl. Opravdu jsem kolem sebe zažila spoustu lidí, kteří měli skvělé dovednosti, ale jejich web a celková prezentace online tomu neodpovídala. Jejich potenciální klienty pak nedostatečná prezentace odradí, nemají dost zakázek, a nakonec jdou pracovat někam, kde zdaleka nevyužívají svůj potenciál. Takže po letech focení pro velké značky, jsem se začala soustředit na jednotlivce a tvořit fotografie i pro ně.
Máte vlastní ateliér v historickém centru Prahy na Malé Straně. A děláte také portrétní a umělecké fotografie. Jaké známé osobnosti stály před vaším objektivem?
Moje studio je moje oáza klidu v centru Prahy. Léta jsem si ateliéry pronajímala za hodinovou sazbu, ale pro mou tvorbu to nemělo smysl, protože jsem potřebovala hodně času. Komerční studia jsou „přednastavené“ někým jiným, a fotografové musí pracovat s tím, co tam je a mají na to omezený čas. Já jsem si dlouho přála sama si rozhodovat o tom, co za věc, barvu či atmosféru do ateliéru vpustím. Koncerty běžně nefotím, ale před dvěma lety mě oslovil festival v Českém Krumlově, abych nafotila vizuály ke třem hlavním představením. Tehdy se fotilo s Janem Budařem, Václavem Koptou, Ester Pavlů, polskou tanečnicí Ida Nowakowska Herndon. A před pár týdny jsem fotila vizuály pro vydavatelství Supraphon, konkrétně pro chystané album tenoristy Pavla Černocha a sopranistky Vidy Miknevičiūtė. Všechny fotografie vznikly v ateliéru.

Jak je těžké zachytit ten správný okamžik?
No, víte, já si zakládám na důkladné přípravě. To, že vezmu do ruky foťák a začnu hledat momenty je ta úplně poslední věc, kterou řeším. Navíc konkrétně při focení vizuálů, mám celkem jasnou představu, co chci, protože dopředu s klientem řešíme, co chceme komunikovat nebo jaké emoce chceme v divácích vzbudit. Takže když fotografovaný dobře spolupra-cuje, správný okamžik už pak není tak těžké zachytit.
Fotografování je vlastně malba, ale světlem. Jaký vztah máte k výtvarnému umění?
Bez umění se nedá žít. Při studiích jsem měla nejradši kresbu tužkou a velkoformátovou malbu. Měla jsem ale vždy problém, že jsem vše zvětšovala. Neuměla jsem se trefit do reál-né velikosti modelu, natož ho zmenšit, aby se vešel na papír (bavíme se o A0). Mé obrazy většinou obsahovali lidi bez chodidel nebo bez hlavy. Profesor říkával, že maluju holt rame-nem, ne zápěstím.
Co vás na fotografování stále baví a co nejraději fotíte? A kde všude se můžete s vašimi fotografiemi setkat?
Na focení mě nejvíc baví hledání estetična. Miluju fotit lidi. Lidská tvář mě pořád fascinuje. V poslední době jsem se věnovala budování své nové značky Sobicka Brand Visuals (www.sobicka.com), tak to společně s výchovou mých dcer zabralo většinu mého času. Na vlastní tvorbu nebyl čas, pracuji každý den ve studiu na brandových zakázkách. Podnikání zabere překvapivě hodně času… Mám také rozdělaný jeden výtvarný projekt se švédskou designérkou Hanna Tonek Bonnett, ale je to logisticky náročné skloubit to s našimi rodina-mi, protože se musíme potkávat střídavě v Česku i Švédsku. Myslím, že co se týče mých fotek, tak s těmi se setkáte momentálně jedině v online prostoru. Doufám ale, že jakmile se usadí má nová značka, kterou v těchto týdnech spouštíme, budu pokračovat v mé sérii autorských barevných portrétů a mým snem je mít jednou výstavu.

A co děláte, když zrovna nefotíte? Jak ráda trávíte volný čas?
Na zkouškách s kapelou (zpívám), silovým tréninkem v posilovně (focení je fyzicky náročná disciplína), na procházkách s francouzským buldočkem Ozzy a cestováním. Nejvíc času ale věnuji společným chvílím s manželem a dcerami Laurou a Elsou.
Info na: www.katerinaphotography.cz (k vidění umělecké portréty) a www.sobicka.com (brandové focení).
Instagram: sobicka_brand_visuals
Facebook: Katerina Sobicka Photography
LINKED IN – Kateřina Sobička
Zdroj foto: archiv Kateřiny Sobička
Čtěte také
Katarzia připravuje dva výjimečné koncerty v Brně a v Praze a představuje na novém albu hudbu pro Cirk La Putyka
Katarzia, písničkářka, skladatelka a producentka, připravuje se svou kapelou dva výjimečné koncerty. Uskuteční se v Brně v klubu Fléda 19. listopadu a v Praze v Lucerna Music Baru 23. ledna. Obě vystoupení budou charakteristická…
