Přeskočit na obsah
Rozhovory

„Z české detektivky jsem chtěl udělat Niagarské vodopády.“ Spisovatel Antonín Mazáč o České lupě a psaní

Antonín Mazáč před dvanácti lety založil literární soutěž Česká lupa, aby do české detektivky přinesl více napětí a nových autorských hlasů. Po deseti ročnících ji chtěl ukončit, nakonec se ale k projektu vrátil a dnes mluví o další desetiletce. Jak se soutěž proměnila, co prozrazuje o současné české detektivce a jak se do literatury promítá umělá inteligence? Se
spisovatelem jsme hovořili také o jeho vlastních knihách, literárních začátcích a postavách, které si někdy žijí vlastním životem.

Česká lupa letos slaví dvanáctý ročník. Vzpomínáte si ještě na okamžik, kdy vás napadlo založit vlastní literární soutěž? Co vám tehdy na české detektivní scéně chybělo? Když se ohlédnete na začátek, napadlo vás tehdy, že se z vašeho nápadu stane tak dlouhodobý projekt?

To už je skoro stejně dlouho jako vydání mé první knihy Nočního tepu, takže nějakých třináct let. Tehdy jsem byl fanatickým čtenářem různých krimi thrillerů – ne že by tahle vášeň s roky nějak ochabla – a detektivek, ve kterých vám autor zamotá hlavu tak moc, že pořádně nevíte, na které stránce jste. Takže pokud se ptáte, co mi tu chybělo, tak právě tohle. Česká detektivka je (nebo alespoň v té době z majoritní části byla) taková laskavá, poklidná, tichá jako říčka protékající vesnicí. A já z ní chtěl udělat Niagarské vodopády. Takže jsem se rozhodl hledat nové tváře. Neměl jsem ani trochu tušení, jak se to bude vyvíjet. Bral jsem to spíš jako svůj osobní koníček. A po pár letech už to není ani tolik o hledání, protože do České lupy posílají povídky i zavedení autoři, jako spíš o spojování české detektivní komunity.

Vaše vlastní literární cesta začínala také účastí v literárních soutěžích, v nichž jste získal první ocenění a zkušenosti. Vzpomínáte si na své úplné začátky, na první texty, které jste poslal do soutěže, a na pocity, když jste zjistil, že mohou zaujmout porotu? Co vám tehdejší soutěžní zkušenosti daly a jak se promítly do vašeho dalšího autorského vývoje?

Kdybych se vrátil úplně na začátek, prolézali bychom společně můj archiv a povídky, které jsem jako student posílal do literárních soutěží. Ale tak hluboko do minulosti asi jít nechceme. Myslím, že se psal rok 2010, kdy jsem poslal povídku Návštěva do soutěže Prvotiny, kterou pořádala olomoucká knihovna. Umístil jsem se a připadal si jako král. Ale to určitě zná každý, kdo někdy držel v ruce diplom se svým jménem. Ocenění vás vždycky povznese do výšin, tím spíš, když je za něco, o čem víte, že se tomu chcete v budoucnu věnovat. Já nikdy s chválou neuměl nakládat a těžit z ní. Většinou jsem ji přetavil do nejapných sebe shazujících poznámek a pak se doma diplomem kochal.

Co pro vás bylo během těch dvanácti let nejtěžší? Byly chvíle, kdy jste uvažoval o tom, že soutěž ukončíte?

Ta chvíle ale opravdu přišla! V průběhu desátého ročníku jsem nabyl dojmu, že se Česká lupa nikam neposouvá. Každý, kdo podobné akce pořádá – tedy pokud je soukromou osobou a ne institucí – ví, kolik to sebere času a energie. Navíc, když sami chcete psát a máte pocit, že jste v nejplodnějším věku. Oznámil jsem konec a vlastně se mi ulevilo, protože jsem věděl, že jsem těch deset let dělal naplno a objevil spoustu zajímavých detektivních tváří. Jenže člověk míní a život mění. Do cesty mi vstoupilo audioknižní nakladatelství Kanopa a přesvědčilo mě, abych to společně s nimi zkusil oprášit. A tím začala novodobá historie a možná i celá další desetiletka.

Jak se Česká lupa za tu dobu proměnila? Změnila se především kvalita zasílaných povídek, počet autorů, nebo třeba jejich přístup k detektivnímu žánru? Jsou dnešní autoři odvážnější a experimentálnější?

Zasílané povídky mají odjakživa různou kvalitu a je to tak v pořádku. V každém odvětví jsou zručnější řemeslníci a ti, kteří se teprve zaučují. Tohle zůstalo. A ano, mezi autory – především mezi těmi dosud nepublikujícími – je spousta experimentátorů. Ne každý experiment vyjde. Ale zrovna letos se na druhém schůdku pomyslného žebříčku umístila Dobromila Duchoňová s povídkou Arrietty Harvard. To je dílko, které nás všechny hodně překvapilo svou jedinečností. Nakladatelství Kanopa mu dá brzy audiopodobu, takže se budete moci přesvědčit sami.

A určitě se proměnilo složení poroty. Za poslední roky jsem poznal spoustu autorů nebo osobností, které mají k literatuře blízko, a tihle lidé dávají soutěži nový rozměr. Spisovatelé Jiří Klečka, Kateřina Dubská nebo Lenka Pastorčáková, moderátorka Kristina Kloubková nebo herec Václav Knop… o těchhle lidech se mi nikdy ani nesnilo. A nejspíš ani jim o mně. V tom je život krásný, stačí jedno rozhodnutí a otevřou se před vámi nové obzory.

Je podle vás detektivní žánr vhodnou vstupní branou pro začínající autory? V čem může být jeho psaní jednodušší, a v čem naopak náročnější než jiné žánry?

Tohle je hrozně složitá otázka. Především proto, že napsat funkční detektivku je hrozně těžké. A paradoxně je ještě těžší napsat funkční detektivní povídku. V ní musíte všechno nakousnout, rozvést, vysvětlit a máte velmi málo prostoru na představení hlavního hrdiny nebo padoucha. Proto spousta současných autorů nerada povídky píše. Vezme vám to relativně málo času, ale na konci vám může zpod rukou vylézt nelogický patvar. Jestli ovšem sníte o tom, že je detektivní žánr to, v čem se chcete prosadit, rozhodně byste na povídky neměli zanevřít. Jen vás nesmí odradit, že na napsání jedné kvalitní povídky může padnout deset nefungujících děl.

Letos jste do pravidel výslovně zařadili možnost vyřadit povídky prokazatelně vytvořené umělou inteligencí. Je to reakce na konkrétní zkušenosti z minulých ročníků, nebo spíše preventivní opatření?

Co se týče AI, obě varianty jsou správné. Loni se objevilo pár podezřelých prací. Letos jsme tam tohle pravidlo zařadili a přišlo o patnáct povídek méně. Možná to je náhoda, možná si to díky tomu nějaký šikula rozmyslel.

Jak vůbec poznat, že je text skutečně autorský? Považujete AI za hrozbu pro literární tvorbu, nebo spíše za novou výzvu?

Doba, kdy už AI šílenosti ani my nerozeznáme, je za rohem. Musíme jen doufat, že stále budou převažovat lidé, kteří to myslí s psaním vážně a nechtějí vítězství nebo výdělek za každou cenu. Je hrozně těžké odhadovat, co AI s literaturou vyvede a jak ji promění. Ještě pořád je v plínkách. Po celém světě je spousta lidí, kteří by upřednostnili produkt jí vytvořený a za pár korun než poctivou práci za několik stovek. Koneckonců přesně kvůli těmhle berličkám umělou inteligenci člověk stvořil. Já za sebe můžu říct, že budu dál tvořit. Jsem grafoman a kdybych měl přenechat psaní někomu (nebo něčemu) jinému, něco uvnitř mě by odumřelo.

Naučila vás organizace České lupy něco, co jste následně využil při psaní vlastních knih?

Naučila mě pít víc kafe a chodit na delší procházky. Především v časech porotcování a dohadování se. Já osobně jsem nevyužil nic, ale třeba David Urban, jeden z nejlepších a nejprodávanějších současných autorů detektivek, napsal o České lupě povídku. Vyšla v jeho sbírce Tři opice. Měli byste si ji najít a přečíst, stojí za to a jasně to ukazuje na to, jak se dokážu lidem dostat do hlavy.

Vaše literární cesta vedla od povídek přes detektivní novely až k rozsáhlejším románům. Vaše knihy spojuje vyšetřovatelská dvojice Andrea Šimečková a Saša Kraus. Andrea Šimečková je výrazná ženská postava v prostředí, které bývá tradičně spojováno spíše s mužskými hrdiny. Jak vznikala? Měl jste od začátku jasnou představu o její povaze?

Andrea byla psaná od začátku jako vedlejší postava. Jenže postupem času se mi začala v hlavě usazovat a promlouvat ke mně a prosit, ať jí dám víc prostoru, a najednou je venku její čtvrtá kniha. Asi nemusím říkat, že jsem se do ní tak trochu zamiloval a jestli jednou odejde z mého literárního světa, budu trpět jako zvíře. Jen si schválně přečtěte Holly od Stephena Kinga. Tam pochopíte, proč nedokážeme některé postavy nechat odejít. Je to zkrátka tím, že ony nenechají nás.

V roce 2026 vám vyšlo Skryté místo. Můžete čtenářům přiblížit, čím je tato kniha výjimečná a kam jste se v ní jako autor posunul?

Nemyslím si, že by bylo Skryté místo v něčem výjimečné. Pořád to je Mazáč a pořád se čtenářům snažím nabulíkovat, že vědí, kdo je pachatel. Od předchozích knížek se možná liší jen tím, že její druhá polovina – alespoň v mých očích – slušná akční jízda a místy divočina. Ale ten příběh si o to vysloveně říkal.

V čem se jako spisovatel cítíte dnes nejsilnější a v čem se naopak stále hledáte?

Víte, během psaní mám pocit, že mi pod rukama vzniká skvostné dílo. A pak si přečtu pár detektivek, klidně těch českých, a zase se vrátím zpět na zem. Hledám se pořád ve všem, jsem k sobě strašně kritický. A jestli se cítím v něčem silný? Možná v humorných pasážích knihy. Jen tomu neříkám humor, říkám tomu „moje blbý kecy“.

Máte pocit, že česká detektivní literatura má dostatek mediální pozornosti a podpory? Co jí podle vás v současnosti nejvíce chybí?

Tohle by bylo povídání na hodně dlouhou dobu. Skončila Cena Jiřího Marka (nebo si dává nezdravě dlouhou přestávku) a jediná knižní soutěž, která může ocenit detektivkáře, je v tuhle chvíli Magnesia Litera. Jenže Litera je spíš televizní slávou než komunitou pro detektivní nadšence. V ní se dostane pozornosti pěti knihám, a to je ukrutně málo. A co české detektivce chybí? Organizace, která by to dělala s láskou k tomuhle žánru a nezištně. Ale to je spíš zbožné přání…

Co chystáte do budoucna – ať už jako organizátor České lupy, nebo jako spisovatel?

V tuhle chvíli se připravuju na vydání dvou knih – třetího příběhu ze série Kapek a pátého případu Saši a Andrey. A dál… o moc dál většinou nekoukám, píšu a vyprávím příběhy tak, jak ke mně přicházejí. V hlavě jich je spousta, ale vznikají pokoutně někde mimo moji pozornost a uzrají, až přijde čas. Jako ostatně každý správný příběh…

Zdroj foto: archiv Antonína Mazáče

Čtěte také

0 0 hlasy
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Nejvíce hlasů
0
Budu rád za vaše názory, prosím komentujte.x