Dovolená se blížila ke konci, všechno se stihnout nedá, ale nemohli jsme si nechat ujít opět téměř pohádkově kouzelná městečka: Dinan a Vitre. Celá Bretaň byla navíc plná rozkvetlých hortenzií, ze kterých tu byly celé živé ploty, a šedých domků s různobarevnými okenicemi (nejvíc bylo modrých). Po putování venkovem byl čas navštívit velké město, Rennes. Tentokrát už jsme si dali opravdu velký pozor, kde parkujeme a vyrazili podívat se na katedrálu a na ulici plnou modrozelených fáborků.

 

Bloumali jsme ulicemi až do večera, nahlíželi do výkladů a domlouvali se, že poslední den před odjezdem zkusíme koupit nějaké suvenýry v Nantes, odkud jsme měli odlétat. Dcera byla nedávno v Rakousku, proto ji cosi napadlo, chvíli googlila a najednou k našemu překvapení zjistila, že v neděli jsou ve Francii také všechny obchody zavřené! Byla sobota za pět minut šest, kdy se mělo všechno zavřít a muž si opravdu hodně přál koupit námořnické tričko, což je nezbytný bretaňský suvenýr, nosí ho tu úplně všichni domorodci, i turisté. Byli jsme už na cestě na parkoviště, když jsme se obrátili a klusem běželi k obchodu. Doběhli jsme za minutu šest a tričko se podařilo koupit, všichni jsme si oddechli, ten den byla v autě poněkud napjatá atmosféra, přece jenom, jak už jsem psala, dovolená se blížila ke konci.

Poslední den jsme byli v Nantes. Je to město, kde se narodil Jules Verne a na jeho počest tu mají podivuhodné muzeum plné mechanických zvířat v nadživotní velikosti. Největší atrakcí (doslova) je 12 metrů vysoký kráčející slon, na němž se lze projet, a který skrápí nadšením vřískající děti docela silným proudem vody. V expozici jsou i další pohybující se obrovská zvířata, mně se nejvíc líbil kolibřík, nasávající nektar z květiny.

Ten den byly narozeniny mého muže, takže jsme šli na večeři do „lepší“ restaurace, protože palačinek a galetek (to jsou slané palačinky z pohankové mouky) jsme už měli dost. Mysleli jsme, že se ještě večer projdeme, ale zřejmě jsme zvolili špatnou část města, bylo tu plno nejrůznějších obejdů, kteří měli už docela popito a také žebráků. Když nás jeden oslovil, myslela jsem, že se ho rafinovaně zbavím tím, že řeknu, že neumím francouzsky, ale k našemu velkému překvapení byl zrovna tenhle žebrák jediný, kdo byl v celé Bretani mocen angličtiny, ovšem pouze vzhledem k tomu, že to byl rodilý Angličan.

V noci jsme moc dobře nespali, bála jsem se, že zaspíme náš odlet a muž zase nespal proto, že mu ústřice ze slavnostní večeře neudělaly dobře, už se nepovažoval za takového fanouška jako při ochutnání na trhu.

Dobrá zpráva je, že jsme byli na letišti kvůli mé panice o dvě hodiny dříve, než jsme potřebovali, letadlo nám neuletělo a šťastně jsme se shledali s naším psem, fenou československého vlčáka Miou. Ta se ode mě v následujících dnech ani nehnula, bedlivě si mě hlídala, abych zase někam nezmizela.

Bretaň je překrásná, určitě její návštěvu můžu vřele doporučit. Na své si přijdou všichni, kteří mají rádi přírodu, památky i dobré jídlo. Jen doporučuji nastudovat alespoň pár francouzských slovíček, budou se vám opravdu hodit…

Text a foto: Lucie Hlavinková

https://www.lucie-hlavinkova.cz/

< Předchozí		Další >