Do českého knižního prostředí přichází kniha Sociální pouto v éře virtuality. Gérard Dubey působí jako profesor sociologie na speciální katedře telekomunikací už od roku 1986. Tato kniha je jeho uceleným pohledem na problematiku chytrých technologií z perspektivy sociologie a antropologie.

 

Skryté hrozby ve stínu technooptimismu

Už nějakou dobu se diskutuje o tzv. digitální demenci, která nejvíce postihuje generaci Z, první generaci, která zcela vyrůstá v digitální éře. Dlouho se o chytrých technologiích mluvilo jako o spásném prostředku, který má vyřešit spoustu problémů – od sociálních rozdílů až po dezinformační bubliny. Nicméně v posledních několika dekádách se víc a víc ukazuje, že jsme na informační toky hleděli s technokratickým optimismem a zapomněli se ptát na důsledky společenské a sociologické.

Kniha Sociální pouto v éře virtuality zkouší promýšlet aspekty, které se tak nějak ve vizi technologické společnosti upozadily, ne-li přímo zapomněly. Dubey navíc tyto myšlenky propojuje s jinými polemikami, které na úskalí virtuality upozorňovaly již v 80. letech minulého století. Obnovuje třeba myšlenky slavné filosofky Hannah Arendt, dává je do souvislosti s proměnou chápání humanity a varuje tak před odlidštěním sociálního chování a redukcí samotných lidí v obyčejné jedničky a nuly.

Dubey také částečně navazuje na desítky let starou heideggerovskou kritiku technologické společnosti, s tím rozdílem, že oproti Heiddegerovi se na chytrou technologii nedívá se strachem ze ztráty poetiky v životě, jako spíše kvůli radikální proměně vnímání společenských procesů. Je si vědom pozitiv těchto technologií, ale varuje spíše před tím, co máme tendenci potlačovat na úkor oněch pozitiv. Jsou však tato pozitiva dostatečně silná, abychom je mohli upřednostnit před vším ostatním? A je ostatně vůbec něco čistě pozitivního, abychom to mohli prosazovat bez jakékoliv kompenzace?

Sociální bublifu(c)k

Jedním z našich hlavních očekávání od virtuality je přístup k autentickým informacím. Jak se však ukazuje, nemusí to nutně znamenat, že máme přístup k pravdě, ke smyslu, nebo k poznání. Skvělou ukázkou je například Facebook se svými přesně mířenými algoritmy, které mají za cíl šířit přesně ty informace, které nás zajímají a které podporují náš pohled na svět. Takový princip nám nenabídne odlišný názor, abychom znali i jiné polohy na jeden problém, ale uzavírá nás do sociálních bublin.

Ve virtuálním světě zcela chybí onen lidský kontakt, který buduje a rozvíjí sociální vztahy. Dává nám však pocit, že jsme ve spojení s celým světem naprosto autenticky, kvůli čemuž ztrácíme pojem o realitě a ochuzujeme se o něco tak důležitého, jako jsou zkušenosti, osobní přístup a individualizace. Virtualita ve skutečnosti jen simuluje reálný svět. To má naprosto dalekosáhlé důsledky, které jsme doposud měli tendenci potlačovat, jelikož jsme si užívali pozitiv, které chytré technologie nabízí.

Technická utopie totiž nabízí svět, který bude lepším místem, kde již nebudou války, jelikož se uskuteční demokratické principy i tam, kde dosud nefungují. Zruší se přírodní, sociální i ekonomické limity. Nicméně technická racionalita spíše způsobila formu všudypřítomnosti, na kterou jsme si až příliš rychle a jednoduše zvykli.

Asi nejčastější obavou je riziko „zobecnělé kontroly“ nad lidmi a jejich názory, které zapadají do různých mocenských praktik a ideologií tíhnoucích k totalitám.

Život jako letadlo, nikoliv simulátor letectví

Dubey originálně využívá svůj pohled na virtuální technologii a dává příklad na leteckých simulátorech, na nichž se piloti učí létat. Zvláštní? Ne tak úplně. Tímto modelovým příkladem chce ukázat, že stejně jako letecké simulace, ani virtuální prostor neodráží zakoušenou skutečnost. Řízení letadla je o komplexních podmínkách, sociálních interakcích pilota a celé posádky, kterou sebedokonalejší letecká simulace sotva dokáže nahradit – ta jen napodobuje reálné situace, nebo také simuluje i případy, které v realitě nikdy nenastanou. Svou teorii dokazuje na reálném případu z letectví (simulace zoe 98 od Eurocontrol). Simulací se potlačuje sociohistorická dimenze skutečnosti a redukuje se na racionální efektivnost. Technologie nejsou schopny podat zprávu o sociálních spojitostech a okolnostech. Je to totiž právě okolní prostředí, co vytváří skutečnost.

Od reprezentace skutečnosti k reprezentaci umenšené reality

V reálném prostředí tak virtualitou simulujeme vlastní život a vymazáváme existenci smrti. Ochuzujeme jedince o vnitřní dimenzi a redukujeme život na logicko-matematicko-technickou formu. A co je horší, vytváříme novou banalitu zla. Války se dnes bojují spíše virtuálně. Je mnohem jednodušší navigovat střelu, když nepřítel nemá tvář a stává se pouze číselným údajem na navigaci. Dochází tím tak k definitivní banalizaci smrti druhého člověka a lidé (i celé společnosti) ztrácí možnost solidarity, pochopení a sympatie. Dochází ke krizi empatie a krizi samotné humanity. Zapomínáme na bližního a docházíme k banalitě zla.

*
Kniha Gerárda Dubeyeho je jedinečná v tom, že je v českém prostředí jednou z mála publikací, které zkoumají dopady chytrých technologií a virtuálního prostoru nejen na jedince, ale i na celospolečenské procesy z hlediska antropologie. A v tom je jeho největší přínos.

Sociální pouto v éře virtuality
Autor: Gérárd Dubey
Překlad: Ladislav Šerý
Nakladatelství: Fra
Rok vydání: 2020
Počet stran: 256
Hodnocení: 100%

https://www.fra.cz/nove-v-prodeji

< Předchozí		Další >