O dějinách české literatury (ale také divadla, hudby, výtvarnictví…) vycházejí více či méně objemné svazky po více než dvě staletí. Jedině nejmladší filmové umění dosud na své souhrnné zpracování dosud čeká, ačkoli první snahy, pěstované v tehdejším Československém filmovém ústavu (nyní Národní filmový archiv), lze vypozorovat už před šesti desetiletími. Bádání o minulosti tuzemské literatuře a dramatu (coby slovesné předloze divadla) má tedy velké štěstí, že tradici založila plejáda předních znalců: Josef Dobrovský, Karel Sabina, Jan Jakubec, Jaroslav Vlček, Arne Novák, přidat lze kolektivní práci v podobě rozsáhlého Lexikonu české literatury, který vycházel přes dvě desetiletí.

Objem zpracovávané látky si záhy vynutil účast vícera odborníků, tak byl už před bezmála stoletím pojednán VII. díl Československé vlastivědy, věnovaný „písemnictví“ nejen českému a slovenskému, ale rovněž německému maďarskému, polskému, rusínskému a židovskému, pokud souviselo s územím republiky. Jako sebechvála zaznělo tvrzení, že poprvé bude literatura hodnocena výhradně z uměleckého hlediska, aniž by se přihlíželo k hlediskům národně historickým, politickým apod. Do jisté míry je takto pojednáno i nejnovější (třetí) vydání literárně-historické příručky ČESKÁ LITERATURA OD POČÁTKŮ K DNEŠKU, také nachystané kolektivem na slovo vzatých specialistů (Jan Lehár, Alexandr Stich, Jaroslava Janáčková, Jiří Holý).

Jak vše začalo
Ve (staro)českém jazyce začínají první památky vznikat až kolem roku 1300, avšak na zdejším území vznikaly už přinejmenším čtyři staletí písemnosti ve staroslověnštině, latině, němčině… Takže začátky se pojí s Velkou Moravou, příchodem slovanských věrozvěstů Cyrila (pod svým původním jménem Konstatin je uctíván třeba i v Bulharsku) a Metoděje, kteří sestavili i odpovídající písmo (hlaholici), než se pustili do vlastní tvorby. Autoři zmiňují všechny důležité milníky i spory – třeba o takzvanou Kristiánovu legendu, u níž není jisté, zda skutečně vznikla již na sklonku 10. století, kam se sama zařazuje. A popisují, jak posléze nad národním jazykem zvítězila latina jako modloslužebný a písemný prostředek. Ostatně i proslulá Kosmova kronika byla napsána latinsky. Jen pozvolna vznikaly předpoklady i pro české písemnictví…

Již v těchto pasážích autoři uplatňují svůj obvyklý postup: nejprve přibližují dějinný kontext, zasazení do příslušných uměleckých slohů a poté rozebírají jednotlivá díla, vysvětlují jejich význam a připojují stručné odkazy k dalším pojednáním o nich, pokud by zvídavého čtenáře zajímaly. Tak zkoumají všechna období: středověk, renesanci i baroko. Tyto „úvodní“ kapitoly sahají až do 18. století, kdy se začalo rozvíjet rané národní obrození – a pokrývají zhruba 150 stránek. Zbývající prostor – řekněme 80 % knihy - zabírá novodobá česká literatura, jak přibývala ve století předminulém i minulém.

Zajímavá je šíře poznatků, nikoli jejich hloubka
Oceníme šíři zachycených jevů: prozkoumány jsou nejrůznější druhy tištěných textů, a to od vědy (třeba od monumentálního Jungmannova Slovníku česko-německého) přes beletrii a její hodnotitele, přes texty dramat až ke kuchařkám nebo lidovému čtení, připomínky se dočkají proměny čtenářské obce a jejího vkusu. Bliknou podvržené Rukopisy i ohlasová poezie (Čelakovského písně ruské i české). A pak již následují dodnes ve škole povinní velikáni – Mácha a jeho Máj (čili Mág v původní podobě, neboť písmeno „g“ se četlo jako „j“), práce Tylovy a Havlíčka Borovského, Erbenova Kytice a samozřejmě Božena Němcová. Všichni – snad jedině s výjimkou „lidově psaných“ satirických skladeb Havlíčkových – jsou dnes pro nezkušené žáčky obtížně čitatelní.

V knize, která vedle seznamů literatury a podrobného rejstříku obsahuje rovněž početné portréty, plakáty, ukázky rukopisu, obálky knih, ale také bytové interiéry apod., nalezneme vše, co měl člověk zajímající se o dějiny národní literatury vědět. Čím více se probíraná látka blíží současnosti, tím je výklad podrobnější. Éru samostatné republiky (československé i české) pokrývá asi polovina svazku. Význačným literátům, dramatikům, literárním vědcům a kritikům, od nichž jsou vybírána jen ta nejdůležitější díla, autoři věnují samostatné kapitolky. Tak si můžeme třeba počíst o odkazu Fráni Šrámka, bratří Čapků, Jaroslava Haška, Vladislava Vančury, Jaroslava Durycha nebo Ivana Olbrachta, také F.X.Šaldy a strukturalistů. Zjistíme, že třeba takový Stanislav Kostka Neumann psal i jinou poezii nežli komunistickou. V poválečném období se již autoři vyhýbají jednotlivým umělcům, shrnují je do nejrůznějších „proměn“, kterými snad v každém desetiletí procházeli, ať již věnovali psaní beletrie, poezie nebo dramat, dokonce místo získali i písničkáři. Úplně poslední zmínka, kterou se kniha uzavírá, patří Urbanově knize Hastrman, která vyšla v roce 2001. Možná by bylo vhodné, kdyby Česká literatura byla aktualizována skutečně až k dnešku.

Co se nepovedlo
Česká literatura od počátků k dnešku nijak nezastírá, že je zamýšlena hlavně pro studenty jako příručka, shrnující všechny potřebné informace. Samozřejmě nemůže postihnout šíři zkoumaného předmětu, zpravidla si vybírá to, co je pro danou dobu nebo umělce příznačné. Ale lituji, že stejná pozornost, jaká je věnována dramatickým textům a divadelnímu snažení, nepatří také kinematografii a filmovým scénářům (ostatně právě literaturu filmaři využívali a stále využívají jako důležitý námětový zdroj). Jenže: kdo by tyto kapitoly sepsal? Ostatně chybějí i některé osobnosti literární, třeba zapomenutý židovský německo-český básník Sígfríd (Siegfried) Kapper, jehož sbírku veršů České listy odmítl Havlíček s tím, že vzkázal: kdo se chce stát Čechem, musí přestat být Židem. Básně nalezneme ZDE, Havlíčkovu kritiku, na pokračování tištěnou v časopisu Česká wčela (1846, č.89, 92 a 93), objevíme po zadání příslušného ročníku a čísla ZDE.

Druhou poznámku vztáhnu k občas nadměrnému zestručnění: třeba u básníka Josefa Svatopluka Machara se dočteme, že na konci života se sblížil s krajně pravicovými kruhy. Bližší objasnění chybí a nalezneme je až v Toulkách českou minulostí: do „reakčních“ novin se Machar rozhodl své veršované jedovatosti, v nichž posměchem stíhal korupci, politické přemety i snahu každého, kdo nesouhlasí s oficiálně vnucovaným názorem, označovat rovnou za fašistu, psát až poté, co je „demokratický“ tisk – neboť se obával cenzurních zásahů - odmítl zveřejňovat. Prostě leccos je daleko složitější, než jak se na první pohled jeví a jak to ve stručnosti od počátků k dnešku načrtává Česká literatura.

Jan Lehár, Alexandr Stich, Jaroslava Janáčková, Jiří Holý: Česká literatura od počátků k dnešku
Vydalo Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2021 – třetí vydání. 1082 strany
NLN, s.r.o. – Nakladatelství lidové noviny
Foto: kniha, Josef Svatopluk Machar ~ Česká literatura (jecool.net), Stříbrná mince 200 Kč Karel Havlíček Borovský 200. výročí narození 2021 Standard | Zlataky ®

Hodnocení: 80 %

www.nln.cz/knihy/ceska-literatura-od-pocatku-k-dnesku

< Předchozí		Další >