Přečetla jsem si tentokrát severské krimi – ale značně odlehčené. Novela Joachima Schmidta Kalmann se nazývá po hlavní postavě žijící v islandské vesnici Raufarhöfn, kde tak trochu zastává roli obecního blbce. Má však dost pod čepicí (kovbojským kloboukem!), aby mohl pomáhat s vyšetřením vraždy. Kromě toho, jak to celé bylo, se čtenář postupně dozvídá o životě a psychologii Kalmanna, který svůj příběh vypráví z vlastního pohledu.

Róbert MacKenzie je v Raufarhöfnu nejbohatší osoba – podnikatel a držitel ryboloveckých kvót. Najednou je pryč. Kalmann, který zde žije sám, vybaven loveckým náčiním i know-how po dědečkovi, vyráží často na loďce na žraloky, z kterých tvoří nevábně znějící islandskou specialitu hákarl. Je to tedy právě on, kdo objeví v pustině obrovskou kaluž krve. Má tedy policii o čem vykládat! Netrvá dlouho a z Kalmanna, který moc rád nosí kovbojský klobouk a pistoli, je věhlasný „šerif“ s titulem, o němž si ani neuvědomuje, že mu jej dali spíš posměšně.

Kniha se čte jako po másle a člověka prostě baví. Není to přímo humoristická próza, a obzvlášť ne taková, která by si z prosťáčka utahovala. A také to není temné a napínavé severské krimi. Je to dohromady prostě zajímavý a úsměvný psychologický obraz netypické hlavní postavy, a zároveň příběh se spádem a četnými událostmi či odhaleními.

Každou chvíli něco, jednoduchý jazyk, ale krásně deskriptivní. Kalmann přemýšlí, poslouchá prosté vesnické lidi, zaznívají tu politické a ekonomické názory i spekulace místních ohledně vraždy. Schmidt nevykresluje jen uvažování podivínského ale milého outsidera, dává nám také obraz Islandu, obraz mentality zapadákova a spoustu dojetí, napětí i zábavy. Dozvídáme se o Kalmannově dědečkovi, který je v domově důchodců, o matce, kterou potřebuje i nepotřebuje, o Litevcích pracujících v hotelu, Kalmannově spolužačce ze základky i o devatenáctiletém klukovi Nóim, Kalmannově online kamarádovi. Hlavní postava na každého z nich má své náhledy, stejně jako mají místní své náhledy na ni.

Taková otázka, kterou bych řešila jako recenzent, je právě Nói. To, co se s ním stane, vyčítají autorovi mnozí, a já jsem si tu otázku kladla také. Kdy se k tomu vrátíme a dostaneme vysvětlení? Nic? Aspoň je to realistické – Kalmann prostě neví. Stejně si nejsem jistá, jestli se to nedalo vymyslet nějak líp.

A závěrem (pro někoho možná bezpředmětné dva odstavce, ale) – autismus. Během čtení mi připadalo, že Schmidt postupně a nenuceně ukazuje různé Kalmannovy vlastnosti, které jsou učebnicovými symptomy diagnóz autistického spektra, a velmi se mi líbilo, že to není další podoba Knihy O Autismu™ snažící se explicitně poukazovat na klišé vymodelované z klišé vyprdnutých těmi samými klišé. Kalmann by byl sice další z řad autistických postav, na kterých to je jasně patrné a které opravdu berou všechno doslova, takže reprezentace opomíjené ale důležité podmnožiny nás netypických autistů, do kterých by to nikdo neřekl, dokud se necítí tak přetížení, že se svým chováním přestanou maskovat, se sice nedočkáme, ale jak píšu, líbí se mi, že Kalmann nám svůj způsob uvažování ukazuje sám, postupně a přirozeně.

Autor v rozhovoru pro web iLiteratura.cz kupodivu inspiraci konkrétně autismem popírá, zato zmiňuje svou zkušenost s různými neurodivergentními nebo handicapovanými lidmi. Velkou inspirací mu pro nesnadné vžití se do postavy komplikované a zároveň prosté bylo i jeho vlastní já z dětství. Pokusil jsem se smíchat dětskou naivitu a životní zkušenosti je také velmi důležitá věc, která je udělaná dobře – Kalmann je sice, jaký je, ale spoustu toho ví a umí, rozhodně není jenom jednorozměrnou postavou hloupého Honzy, kterého by definovala jedna vlastnost.

Byla to jízda. Jsem ráda, že se mi tahle knížka dostala pod ruku!

Ukázka z knihy:

„Kde jsi byl?“ zajímala se Elínborg. Pracovala v Íslandsbanki, dokud pobočku nezavřeli, a protože její manžel měl rakovinu, odešla do předčasného důchodu.
„Byl jsem ve škole,“ odpověděl jsem po pravdě.
„U policie?“
Přikývl jsem. „Pomáhám Birně v pátrání po pohřešované osobě.“
„Birna je ta komisařka? Ale jdi. Už jsi jí ukázal tu krvavou kaluž?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Všiml sis tam nahoře ještě něčeho? Možná tam byl nůž nebo kus nějakého oblečení? Nábojnice?“
„Všechno pokryl sníh,“ řekl jsem.
„To měl vrah zase jednou štěstí,“ poznamenala Elínborg.
„Nemyslím si, že by tam nahoře Róberta zavraždili,“ namítl jsem.
„Aha? Proč ne?“
„Mohla by to být zvířecí krev.“
„A copak by to bylo za zvíře, Kalli minn?“
Pokrčil jsem rameny.
„Možná někdo skolil soba.“
„Nesmysl! Bylo by to prvně, co by se tady nahoře potuloval sob.“
„Mohla to být třeba ovce. Nebo lední medvěd.“
„Lední medvěd? To jako vážně? Myslíš snad, že Róberta sežral lední medvěd?“
Pokrčil jsem rameny a Elínborg chvíli zírala do sněhu. Možná si představovala, jak lední medvěd trhá Róberta na kusy. Usmívala se? Nakonec řekla:
„Byla by to spravedlnost přírody.“ Odhrnovala sníh, znovu se zastavila a zavrtěla hlavou: „Přitom lední medvěd je poslední, čeho by se ten padouch měl bát.“

O autorovi:

Joachim B. Schmidt (*1981) pochází ze Švýcarska, ale již léta žije na Islandu. Nakolik možná není Islanďanem, zcela jistě je islandským novinářem a spisovatelem. Tamní krajina a příroda se objevují v jeho díle často, stejně jako jeho smysl pro humor, a to například v knize U pobřeží (2013) a Šepot mechu (2017).

Název: Kalmann
Autor: Joachim B. Schmidt
Překlad: Marta Eich
Žánr: krimi
Nakladatelství: Prostor
Rok vydání: 2023
Počet stran: 256
ISBN: 978-80-7260-537-8
Hodnocení: 83 %

https://eprostor.com/kniha/kalmann

< Předchozí		Další >