Na zemi jsou místa, která připomínají ráj. Ale jsou zde také místa ne nepodobná peklu.  A v jednom takovém pekle, nebo spíše předpeklí, se sešli Markétka Fischerová a Ludvíček Adler. Ona dvanáctiletá židovka, která přišla do terezínského ghetta s rodiči a mladším bratříčkem Ramonem. On vierteljude, čtrnáctiletý sirotek, nosič kufrů, který je příležitostně vykrádá. A co mají společného? Oba chtějí přežít. A žít, ne jen přežívat.

Kniha je psána jedním dechem a jedním dechem se i čte. Čtenář si připadá jako na horské dráze. Chvílemi se pohybuje při zemi, to když autor popisuje život v ghettu, nastiňuje čtenáři průběh běžného dne. Setkání Markétky s Ludvíčkem. “Itálii” ve vztahu řezníka Josefa Reinische a jeho milé Gabriely Lágusové. Vyslechnutý dialog rozcházejících se milenců, jejich rozloučení, když je ona zařazena do transportu na východ. Pomatené výkřiky stoleté stařeny, která opakuje dokola stále totéž. Stoupání na vrchol horské dráhy se podobají “filosofující” pasáže, kdy Ludvíček a Markétka diskutují o morálních hodnotách, o tom, zda je ospravedlnitelné vykrádání kufrů. Autor v těchto pasážích nehodnotí, nemoralizuje, jen navádí čtenáře k zamyšlení nad tím, jak může prostředí a doba ovlivnit “žitou etiku”. Pro přežití v Terezíně byla nutná “situační morálka” jak ji nazval sám autor. Snaha přežít ospravedlňuje činy, které by byly na jiném místě a za jiných okolností nepřípustné a odsouzeníhodné.  A sešup, kdy se vozík horské dráhy řítí z vrcholu kopce dolů, připomínají pasáže, které se zmiňují o transportech na východ. Východ, jenž se jeví jako bájný kontinent, o němž není nic známo, nikdo s určitostí neví, jen tuší, zda je synonymem ráje nebo pekla.

Kniha nežaluje, nesnaží se obviňovat, neodsuzuje. Příběh je syrový jako maso, které porcuje a zpracovává Josef Reinisch. Tato syrovost však není odpuzující, spíš nutí čtenáře přemýšlet a přehodnocovat. Mráz, který při čtení chvílemi běhá čtenáři po zádech, střídá hřejivý paprsek, že i na zdánlivě odpudivých místech se nachází něco, co hřeje u srdce, co dává naději, díky čemuž se člověk raduje z každého nového rána.

Slabinou knihy je její rozsah. Přesto že se příběh nijak překotně neodvíjí, na mnoha stránkách “zůstává stát na místě”, pouze se opakuje, tak nějak kopíruje život v terezínském ghettu. Vždyť co musely být jednotlivé dny pro vězněné Židy? Co jiného než rozvláčný, do nekonečna se opakující sled událostí. Vždyť co jsou jednotlivé dny našich životů i dnes? Takto si však může čtenář rozvláčnost knihy omlouvat jen do určitého bodu. Pak nastoupí pocit, že rozhodně platí otřepané “méně je někdy více”.

Není pochyb o tom, že Terezín nebyl v letech druhé světové války nejlepším místem k životu. Jak je, sakra, možné, že člověk, který hrůzy koncentračního tábora prožil, dokáže zmínit převážně to hezké?  Že by opravdu fungovala selektivní paměť a člověk to špatné zapomínal? Ať je to, jak chce, každopádně díky Arnoštu Lustigovi za exkurs do terezínského předpeklí.

Od smrti Arnošta Lustiga uplyne 26. února 2012 jeden rok. Jeho životní osudy, prošel koncentračními tábory Terezín, Osvětim a Buchenwald, ovlivnily jeho dílo. Dílo, které netřeba představovat. Téma utrpení židů během druhé světové války je tématem takřka nevyčerpatelným. Téma, které by nemělo skončit v propadlišti dějin. Proto můžeme jen litovat, že Arnošt Lustig už žádnou další knihu nenapíše. Lidská paměť má totiž tendenci to zlé zapomínat. A to je škoda.

Zdroj foto: knizniweb.cz