Kultura21.cz

Jiří Hájíček patří ke špičce současných českých prozaiků. Zloději zelených koní sice nesklidili taková ocenění jako jeho vrchol Rybí krev, ale kvalit Rybí krve dosahují. Svědčí o tom i fakt, že se nakladatelství Host rozhodlo v letošním roce vydat podruhé tento román. To první se konalo v roce 2001.

Každý máme nějakou tu vášeň, někdy až obsesi. Vášní Pavla jsou kameny, proto studuje geologii. V této životní etapě však kameny ještě formují jeho život a jeho budoucnost pozitivně. Vášeň k přítelkyni Karolíně jej spaluje prozatím nejvíce. Postupné vzdalování se bezstarostnému studentskému životu nastává v okamžiku, kdy Pavlovi a jeho kamarádům – hledačům vltavínů zkříží cestu Kačmar. Pro Pavla osoba vskutku osudová, dalo by se říci, že více než jeho milovaná přítelkyně. „Největší míru osudovosti“ však Pavlovi přinášejí vltavíny, které v jeho životě fungují jako návěstidla a dopravní značení, podle kterých Pavel „jede“. Tyto kameny ho zavádějí na životní cesty rozkopané, a to kolikrát doslova, protože Pavel si v zápalu lovecké vášně rozrývá půdu pod nohama motyčkami, krumpáči a polními lopatkami. Že dokáže být rozrytá půda pod nohama zrádná, ať už v reálu nebo v přeneseném slova smyslu, dokazuje závěr knihy.

Na první pohled působí Zloději zelených koní jako kronika života pár bláznů, pro které je nelegální sběr těchto vzácných kamenů nejen způsobem přivýdělku, ale i posedlostí, příčinou, proč tráví noci mimo domovy, mimo vyhřáté postele, mimo objetí svých partnerek. Čtenáři Hájíčka znalí však ví, že v jeho knihách se nevyskytují zjednodušené skicy osudů. Autor dokázal svému románu vtisknout mnohovrstevnatost. Zpočátku se může zdát, že zde kráčí o epický příběh. S přibývajícími přečtenými stránkami však čtenáři dochází, že Jiří Hájíček podniká cestu do hlubin Pavlovy duše. Umně a s citem vykresluje jeho vášeň pro kameny, touhu nezapadnout do šedivého marastu všedních dnů, do životního stereotypu, který začíná ovládat jeho ženu Karolínu. Pavel se zasekl ve studentských letech, kdy neplánovat a dělat si věci po svém a ne tak, jak od nás všichni okolo vyžadují, jsou hlavním znakem mnoha mladých lidí. Jiří Hájíček však tuto charakteristiku Pavla zvládl pojmout tak, že čtenář jej primárně necítí jako nezodpovědného floutka, ale jako toho, kdo je prostě svůj. Žádné obviňování, žádné moralizování. „Milý čtenáři, Pavel prostě takový je. Já nesoudím, já o něm prostě jen píšu“. A to je na autorovi více než sympatické, a to nejen ve Zlodějích zelených koní, ale i v ostatních jeho dílech.
Jižní Čechy jsou pro Jiřího Hájíčka nevyčerpatelným zdrojem inspirace. Ať už sáhne po jakémkoli námětu, dokáže z něj vytěžit maximum, dokáže jej navrstvit tak, že se nikdy nekoná klouzání po povrchu. Čtenář se dostane až na dřeň postav, důkladně pronikne do prostředí, kde se děj odehrává.
Lze očekávat, že si bude Jiří Hájíček svoje výsadní postavení mezi současnými českými autory jen upevňovat, protože v každém svém románu potvrzuje, že se jedná o autora osobitého, s darem psát lehce, že dokáže čtenářům nabídnout kvalitu.

Název: Zloději zelených koní
Autor: Jiří Hájíček
Žánr: román
Nakladatelství: Host
Rok vydání: 2. vydání, 2015
Počet stran: 176
Hodnocení: 95 %