Druhý týden s kámoškami „tyčinkami“ začal neuvěřitelnou chutí na knedlíky – odolala jsem. Po sobotě a neděli, kdy jsem si smlsla na mase k obědu a za přílohu zvolila grilovanou zeleninu jeden den a rýži druhý, není divu. Knedlíky tak nějak byly součástí víkendových obědů. Nebudou! Manželovi jsem to oznámila, neprotestoval – zase moje výmluva, že to vyžaduje (jak se mi to hodilo).

 

Takže dodržuji pravidelnost stravování během dne – díky tomu mám pocit, že jsem nikdy nejedla tolik, jako teď. Nesmysl. Dříve jsem vskutku jedla jednou denně, ovšem to jedno jídlo bylo za dva! Dokázala jsem do sebe natláskat za večer to, co ostatní za dva dny a vlčí hlad mne pronásledoval, jako kdybych nevzala do úst ani sousto. Vím a věděla jsem, že se to nemá, ale člověk si nemůže pomoct.

Co je potřeba odbourat v hlavě?
Stereotypy, které jsem si vytvořila: Když mne nikdo nevidí, nemůže mi vyčítat, že se cpu (a přibírám). Ochutnávání není jídlo (když vařím). Čipsy, mandličky, oříšky a jiné pochutiny se nepočítají (možná ne, ale asi to neplatí o skoro čtvrtkilovém pytli). Čokoláda nevadí, když sním kostičku denně (určitě, ale musí to být čokoláda, ne její náhražka, a nesmí ta kostička se přibližovat velikosti výkladní skříně)… A takhle můžu pokračovat – výmluvy, výmluvy, výmluvy.

Co je potřeba nastavit?
Pravidelnost – snídat, svačit, obědvat, svačit, večeřet, po večeři nemlsat a pravidelně pít. To ví každý, kdo čte ženské časopisy a má polici knížek o dietách všemožného zaměření.

Můj jídelníček:
k snídani bílý jogurt (miluju jogurty, takže žádný stres) – někdy jen tak natur, jindy s nastrouhaným jablkem, mrkví, hruškou, nakrájeným pomerančem; svačina – tyčinka (fakt mi pořád chutnají, skoro jako perník) – krájím si ji na malé kousky, abych ji nezhltla; oběd – během týdne v práci většinou vítězí šunka nebo sýr s rajčaty a paprikou (zatím jsem nenašla odvahu si ohřívat v práci oběd v mikrovlnce a debužírovat v kanceláři, to budu muset ještě zlomit); svačina – tyčinka (jsem zvědavá, kdy se mi přejí); večeře – maso a zelenina (vařím pro manžela, chutná mu změna jídelníčku, ztrácí kila rychleji než já – nespravedlivé)

.
Pitný režim:
čaj – káva – voda – musím se zeptat, smím-li mléko, zatím jsem volila kefír.

Jsem na sebe pyšná:
byli jsme v ZOO se sestrou a synovcem (podívat se na hrochy a slony, abych viděla, jak nechci vypadat!). K takové návštěvě vždy patřila pěkně opečená klobása. Takový náš rituál. Odolala jsem! Nedala si!

Druhý týden je za mnou, kila pomalu klesají (jsem spokojená, nechci rychlý pokles, chci pravidelný půlkilový úbytek za týden, což představuje jednoduchými počty dvacet kilo za rok, to je dost, ne?), ale pořád neubývá tuk, zatím se odvodňuji. Cítím se lépe a nebolí mne kolena – tělo se raduje, že bude jaro.

< Předchozí		Další >