Rozhovor se spisovatelkou a dětskou psycholožkou Ivanou Janišovou.

 

Ve svých knížkách se věnujete sociálním tématům. Jste dětská psycholožka – jsou vám inspirací rozhovory s dětmi, se kterými se setkáváte?

To ani ne. Je to součást mé osobnosti, sociální problematika je pro mě důležitá. Dělám to i z jakéhosi idealismu, myslím si, že svět může být lepší. Navíc jsem na takových knížkách vyrostla. V dětství jsem četla knížky, které se zabývaly vztahy, nepřímo sociálními problémy nebo solidaritou. Knížky mají na děti obrovský vliv, mohou je drobně posouvat, mohou jim pomoci. Když se rodiče rozváděli, četla jsem Velké trápení od Heleny Šmahelové, které dodnes dlužím poděkování. Pomohla mi se v té situaci zorientovat, ukázala mi, že jsou i jiné děti, které mají velké trápení, které jsou na tom stejně.

Vaše knížky jsou čtivé i pro dospělé. Jak to děláte?

Říkají mi, že i dospělí si v nich počtou. Když píši, myslím i na rodiče. V tomto ze své psychologické praxe zřejmě vycházím, aniž bych si to uvědomovala. Říkám si, že když si rodiče s dětmi čtou, měli by některé věci vědět. Někdy se třeba bojí, že když si dítě vymyslí kamaráda, že je s ním něco v nepořádku. Přitom to není pravda, je to jen následek velké fantazie, kamarád oživne, dítě má pocit, že je vedle něho a povídá si s ním, není to nic patologického. Píši o tom v zatím poslední knížce Alžběta popleta, která je o holčičce, která má obrovskou fantazii a vymyslí si kamaráda.

Jde vám psaní zlehka?

Ano. Za svou první knížku Anna béčko a nepodstatné detaily jsem dostala Zlatou stuhu za empatii do dětského světa. Někdo se mě ptal, jestli mi ta empatie pomáhá v psaní pro děti. To nevím, podle mě spíš člověk i v dospělosti zůstává dítětem. Podívejte se na svoji fotku, když jste byla malá, podívejte se do svých očí, jsou identické, lidé se tolik nemění. Také duše zůstávají podobné, necítím se jiná, než když mi bylo třináct let. Věci prožívám stále stejně a asi je tak budu prožívat i v osmdesáti. Děti navíc vůbec nejsou hloupé.

To nejsou. Není proto těžší psát pro děti, než pro dospělé?

Ne, není. Stačí si opět vzpomenout. V každém z nás je někde ještě ten pocit autenticity a prvního poznávání věcí, vztahů, okolností, uchován. Stačí se podívat do očí svému dítěti na staré fotce – a uvidíte tam sebe – svůj výraz, temperament, způsob.

Píšete knížky pro různé věkové kategorie dětí. Můžete to přiblížit?

Začala jsem první knížkou Anka béčko a nepodstatné detaily, která byla pro třináctileté holky. Od té doby věkově sestupuji, pak jsem napsala knížku Kačeny o kamarádství romské a bílé holky, potom knížku Tomáš a jeho rytíř Bětka pro sedmileté děti o klukovi, který hledá pomoc a pomůže mu kamarádka. Poslední knížka Alžběta popleta je pro tříleté děti – tam sice není tolik sociálních témat, ale také je tam Tomáš-kluk, který se ocitne na chodbě s klíči na krku.

Anka béčko a nepodstatné detaily byla doporučena jako školní četba, že?

Ano, doporučuje ji olomoucká krajská knihovna, je to knížka o tom, že nic není černobílé, že se nemá hned soudit. Že někdo, kdo vypadá třeba jako škůdce, jím vůbec být nemusí. Knížka je o Ance-holce, která se setkává s tragickým osudem kamaráda, se smrtí, což jí posouvá. Není to čajíček, ale dětem to může hodně dát. Problém je, že knížka už není na trhu, ani v knihovnách, kam ji lidé už nevrátili.

Bylo by tedy vhodné vydat knížku v reedici?

Určitě, dávám si za vinu, že se to ještě nestalo. Právně je knížka už volná.

Pracujete na nové knížce. Můžete o ní něco prozradit?

Je zase trochu jiná. Už jsem vystoupila z věkových kategorií, píšu najednou pro děti i pro dospělé. Je to knížka, kterou miluji: o vodníkovi, o tom, jaké to je být jiný, zelený, o lásce, o boji, o vlastním štěstí a životě.

Kdy knížku dopíšete?

Už ji mám skoro hotovou, potřebuji týden na chalupě, vypnout maily, mobil… Jen nevím, zda tam mám nechat jednu postavu zahynout, s tím mám problém. Nechce se mi, ale nějak to vyplývá.

Mají knížky pro děti končit špatně?

Mají končit dobře, ale není nutné, aby se v rámci nich něco špatného nedělo. Je špatné vyhýbat se smrti a smutku. Ale na konci děti potřebují naději, touží po happy endu. Když knížka dopadne špatně, mají z toho trauma. Vždyť to byl smutek, když zastřelili Vinnetou. Nebo některé pohádky Andersena, když nechal zahynout hrdinu, bylo taky těžké unést.

Mají to dnešní děti těžší než předešlé generace?

Děti to mají tak těžké, jak dobré (láskyplné a přijímající) mají rodiče. To asi platí pro všechny doby. Takže – nemají to dnes těžší než kdykoli předtím.

Foto: Kateřina Janišová

< Předchozí		Další >