Lucie Hušková: Jsem typ člověka, který když se do něčeho pustí, dělá to s plným nasazením

„Na psaní miluju především ten proces. Když mi v hlavě vyskočí příběh, já se pustím do psaní a pod rukama mi vznikají nové postavy, nové osudy, nová místa, scény, všechno do sebe hezky zapadá a plyne,“ přiznává autorka Lucie Hušková, která momentálně píše třetí díl úspěšného románu Símka.

Od dětství jste si často říkala: „Až budu velká, budu spisovatelka.“ Tou jste se nakonec stala. A jak jste jednou řekla: „Já jsem to věděla už od malička, v podstatě od šesti let, kdy jsem vzala do ruky tužku a papír a napsala svoje první písmeno.“ Jak vzpomínáte na své dětství v rodných Českých Budějovicích? Čemu všemu jste se věnovala?

Já jsem se na jihu Čech narodila, vyrostla jsem tu, mám tu rodinu, s mými přáteli z dětství se vídáme doteď, tohle místo mě vytvořilo a zformovalo, takže na něj vzpomínám samozřejmě s láskou a vděčností. Dodneška je to kus mě a ráda a pravidelně se sem vracím. A i když už přes 20 let žiju v Brně, vnitřně jsem nikdy nepřestala být Budějčandou. Dodneška třeba mluvím budějckým dialektem. Svoje kořeny zkrátka neodpářete.

A čemu jsem se věnovala? Všemu, co věk běžného dítěte a teenagera obnáší. Ale už v 6 nebo 7 letech jsem tu napsala svoje první literární dílko o detektivce Brigitě a jejím věrném psím společníkovi Štěníkovi Hafíkovi, podle kterého jsme pak s bráchou hráli u prarodičů divadelní představení.

Nejdříve jste si psala deníky a později povídky. Pamatuje si tu úplně první povídku, o čem byla a máte ji ještě?

Zhruba před dvěma lety jsem při vyklízení stolu v pokojíčku objevila desky s literárními počiny, které jsem psala na gymnáziu. Psaní z útlého dětství se bohužel nedochovalo. První povídka, kterou bych mohla nazvat skutečně povídkou, vznikla ve 3. ročníku. Smutná love story. Poprosila jsem tehdy svého profesora literatury, aby si ji přečetl a dal mi zpětnou vaz-bu. Byl to takový můj první beta čtenář a literární redaktor. Vzpomínám na to s úsměvem.

Co vás přivedlo ke studiu žurnalistiky a germanistiky, které jste studovala v Brně, kde jste nakonec zůstala?

Přivedlo mě k tomu přesvědčení, že soukromá vysoká škola tvůrčího psaní volba není, protože jsem tehdy ještě nevěřila, že stát se spisovatelkou by mohlo být vůbec reálné. Spisovatelé byli Stephen King a Agatha Christie, ne nějaká holka z Budějc. Lásku k psaní jsem ale přesto chtěla studijně zužitkovat a nejblíž tomu byla právě žurnalistika. Pro germanistiku jsem se rozhodla, protože němčinu jsem se učila od mateřské školky, na základní škole jsem navštěvovala jazykovku, pak jsem studovala gymnázium s rozšířenou jazykovou výukou, takže jsem jen přirozeně navázala. Navíc jsem se chtěla věnovat i překladatelství, což je také práce s textem, jazyky mě vždycky bavily, takže si to hezky sedlo.

Než jste se „ponořila“ do psaní, pracovala jste v novinách, PR, v marketingu a pak se z vás stala copywriterka. Jak vás pracovní zkušenosti v různých oborech posunuly dále?

Jsem typ člověka, který když se do něčeho pustí, dělá to s plným nasazením. Do každého jednoho oboru jsem se ponořila, hltala ho, zkoumala ho ze všech stran a pořádně do hloubky. Dalo by se říct, že dodneška jsem tím vším nasáklá jako houba A čerpám z toho ve všem, co dneska dělám. Minimálně jsem si za ta léta vyprecizovala styl i tempo psaní a naučila se pomocí pár slov vyjádřit hlubší sdělení, dívat se na věci s nadhledem a číst mezi řádky.

V roce 2021 už byl jen „krůček“ k napsání první knihy. To jste začala psát první věty a pak další a další a o rok později jste vydala svoji prvotinu, román Símka a vypráví o soužití mladé ženy Simony s psychopatickou matkou a měl obrovský úspěch a na vyžádání čtenářů jste napsala pokračování Símka: Druhý začátek (2025). Mezitím vyšel román Kolem dokola (2024). Na čem pracujete v současné době? A jaké to bylo, když jste poprvé držela v rukou své vysněné „literární“ dítko?

V současnosti mám hotové dva rukopisy, jeden z nich je již v nakladatelství a pracuje se na jeho vydání, které snad bude v příštím roce. O čem je, si prozatím nechám pro sebe. Prozra-dím jen, že tohle téma mě vnitřně velice zasáhlo a na čas jsem rozpracovaný příběh musela „zavřít do šuplíku“, jak emocionálně náročná tvorba to pro mě byla. Jinak momentálně píšu třetí díl Símky, což snad čtenáře potěší (úsměv). A do toho ještě překládám novou románovou trilogii jedné známé německé autorky.

Držet v ruce svoji první knížku bylo splněním snu malé holčičky i dospívající dívky, která celý život toužila stát se spisovatelkou. Pamatuju si, že jsem stála v kuchyni a dívala se na hromádku výtisků, co mi nakladatelství poslalo. U toho mi bušilo srdce a v hlavě znělo do-kola jen: „Tak a je to tady.“ Opravdu se to dělo. A fakt, že čtenáři poté knihu přijali s nadše-ním, ten pocit dál umocňoval.

Vaše povídky vyšly ve sbírkách. Ve sbírce I minuta bez tebe je dlouhá (2024) je to povídka Flambované palačinky, povídka Domov naděje vyšla ve sbírce Tomu říkám překvapení (2024) a povídka Želva, co nosí neštěstí ve sbírce V rodinném kruhu (2025). Jak se vám povídky psaly? Neuvažujete, že byste vydala vlastní sbírku povídek?

Povídka je formát, který mi sedí. Rychlý, dynamický, vypointovaný příběh na pár stránkách. Napsat dobrou povídku je kumšt i výzva. To mě na tom baví. Ostatně ani žádný z mých románů není nijak sáhodlouhé dílo – já snad ani „tlusté“ knížky psát neumím (úsměv). Edice Česká povídka, kde sbírky vycházejí, navíc sdružuje přední autory a velká jména české literatury, takže pro mě byla čest, když oslovili i mě.

A ano, nad vlastní sbírkou povídek uvažuju, dokonce už mám v hlavě několik témat, tak myslím, že je jen otázkou času, než se do nich pustím.

Sama také děláte besedy se čtenáři a autorská čtení. A co vás baví na psaní?

Literární besedy mám ráda. Dojímá mě, že někdo moje knížky vážně čte a dokonce mu stojí za to věnovat svůj čas tomu, aby za mnou přišel, poslechl si, co říkám, popovídal si se mnou a třeba si i nechal knížku podepsat. Potkávat milovníky knih je pro mě inspirující i proto, že sama dost a ráda čtu.

Na psaní miluju především ten proces. Když mi v hlavě vyskočí příběh, já se pustím do psa-ní a pod rukama mi vznikají nové postavy, nové osudy, nová místa, scény, všechno do sebe hezky zapadá a plyne. V takové chvíli se dostávám do jakéhosi tvůrčího transu, kdy nevní-mám reálný svět kolem sebe, ale začínám žít životy svých postav. Vždycky zběsile ťukám do klávesnice, protože najednou já jsem oni a tahle nová realita mě naprosto pohltí.

Jak sama říkáte: „Literatura má léčivou sílu, jen ji člověk musí chtít vnímat.“ Co ráda čtete vy? Máte oblíbené autory nebo žánr?

Už pár let čtu prakticky výhradně českou literaturu. Tvorba domácí scény je úžasná, máme tu tolik skvělých autorek a autorů, tolik výjimečných knih a příběhů, tolik krásného a různo-rodého jazyka. Nejvíc si užívám psychologicky laděné romány, historické romány a tzv. českou depku. Na oblíbené autory by mi počet prstů na rukou nestačil a s každou novou kni-hou jich přibývá. Fandím jim. Fandím nám (úsměv).

A co volný čas, jak jej ráda trávíte? Co vám říká slůvko relax?

Volný čas trávím ráda aktivně. Ať už fyzicky, kdy cvičím, běhám, v létě hraju golf a v zimě curling anebo cestuju doma i v zahraničí, tak mentálně, kdy studuju španělštinu, čtu nebo se učím pořád něco nového. Naposledy jsem absolvovala kurz grafického designu a před pár lety jsem dokončila studium MBA. Také ráda peču různé koláče, buchty a sladké pečivo, to mám společné s mojí hrdinkou Símkou. A v poslední době se ještě ráda starám o svoji novou „zahrádku“ – rostliny na terase, které opečovávám s láskou, za kterou bych se dřív sama sobě vysmála, protože na tohle jsem nikdy nebyla. Ale miluju objevovat pořád nové věci, takže se tomu vlastně ani nedivím (úsměv).

Zdroj foto: archiv Lucie Huškové

Více informací: www.luciehuskova.cz