O dvacátém století kdosi moudrý prohlásil, že je stoletím vizuálním, kde hlavní úlohu v chápání i v hodnocení světa sehrává naše oko. Kunshistorička a estetička Věra Beranová (1947-2023) dodávala, že oko je tím nejdůležitějším kanálem, kterým k nám proudí informace, kterým vnímáme krásu i ošklivost. Ona to uměla skvěle. Krásně uměla pochválit, elegantně zkritizovat. Ve čtvrtek 6. května zemřela. Jak na jejím profilu uvedly její děti, doma, v klidu a s nimi.

 

Věra estetikou žila, její oko nikdy nezahálelo a ve všem dokázala najít něco kouzelného a neopakovatelného. Napsala cenné odborné knihy, v nichž se naučila podávat informace tak, aby neztratily na své odbornosti a zároveň je pochopil i ten, kdo v tématu není kovaný. Kupříkladu „Průvodce světem současné estetiky“. Publikovala v českých i zahraničních médiích, psala recenze výstav. A s pečlivostí držela odkaz jak svého zesnulého manžela, historika Václava Čady, tak svého otce – olomouckého akademického malíře Aljo Berana.

V roce 2021 jsem měla příležitost účastnit se vernisáže výstavy „Aljo Beran – Esence životního běhu“ v Galerii města Olomouce. Věra do příprav vložila cenná fakta i srdce. A tak bylo možné na jedné výstavě vidět průřez jeho bohatou tvorbou (ve vedlejším domě, kde akademický malíř žil, je instalována pamětní deska).

Děkuji též za její příspěvek o formování historických osobností, který se stal pevnou součástí teoretické části mé absolventské práce, jejímž poselstvím je, že každý člověk vychází z jiného prostředí, dostal jiný základ, z čehož pramení mnohé jeho pozdější konání. Zdá se to prosté. Ale mnohdy na to zapomínáme. A jak by se nám všem líp žilo, kdybychom se přes odlišnosti, kterým třeba nemusíme rozumět, respektovali. Věra to uměla. Vlastně si nevzpomínám, že by někoho zavrhla proto, že vidí svět jinak než ona. Byla levicového smýšlení a nikomu nebrala to jeho. Jen polemizovala. Vždy věcně.

Věra Beranová

Třeba když se objevovaly statě, že plakáty už nemají žádný význam. „Dnešní úvahy o tom, že plakát zanikne, považuji za neopodstatnělé. Jeho smysl a poslání zůstávají stejné, jen se proměňuje jeho forma, jeho využití. Již nekraluje nárožím a křižovatkám, dnes nachází své uplatnění například v elektronické podobě, svým způsobem funguje na přebalech elektronických nosičů. Nesmíme také zapomenout, že plakát se stává předmětem sbírek. Tak jako neskončil rozhlas objevem televize, tak jako neskončila malba či kresba objevem fotografie, tak svým způsobem si najde své uplatnění i plakát,“ uvedla.

Věru jsem měla ráda. Každé setkání s ní bylo takové, jaká byla ona – plné laskavosti. Přitom i ona procházela mnoha těžkostmi a zdravotními potížemi. Byla skromná. Vzpomínám na naše setkání ve vinohradské vinárně při vínu a chlebu se sádlem. Vždy ocenila i atmosféru. „Interiéry vináren jsou pro velkou část obyvatel, a to nejen ve velkých městech, součástí životního stylu. Jejich prostředí pak určitě ovlivňuje náš vkus, vytváří atmosféru a svým způsobem ovlivňuje klima, vzájemné vztahy návštěvníků. Vždyť k naší pohodě, spokojenosti, pocitu jisté výjimečnosti patří nejen dobré víno, ale i prostředí, ve kterém je pijeme,“ napsala.

R. I. P.

Andrea Cerqueirová

Fotografie Věry Beranové byla publikována u jednoho z jejích článků pro Kultura 21 (Kolik možných cest vede k umění…).

< Předchozí		Další >