Ján Fic: Pro mne je každý koncert příležitostí nechať zaznít hudbu, která je mému srdci nejbližší

„Lidský hlas je pro mě nejkrásnějším hudebním nástrojem – tím, že vzniká přímo v nás. Při takovém hudebním dialogu vzniká spojení od těla k tělu nebo ještě přesněji od srdce k srdci. Právě proto je pro mě spolupráce se zpěváky a zpěvačkami vždy nejkrásnějším a nejhlubším zážitkem, přiznává varhaník a cembalista Ján Fic.

Jak začala Vaše cesta k varhanám a cembalu? Co Vás na těchto nástrojích okouzlilo a jak vzpomínáte na studia a osobnosti, které Vás na této cestě umělecky či lidsky formovaly?

Od té doby, co si pamatuji, varhanní hudba mě fascinovala. Můj strýček dělal dlouhá léta kostelníka v Dómu sv. Alžběty v Košicích a vždy, když jsme k němu přijeli o letních prázdninách, navštívili jsme i Dóm. Impozantní varhanní skříň s píšťalami mě fascinovala, byl to magický pohled. Mohl jsem si tam na varhanách i zahrát, což byl můj úplně první kontakt s nástrojem. Dóm byl zároveň dějištěm Mezinárodního varhanního festivalu (dnešní Mezinárodní varhanní festival Ivana Sokola). Strýček přicházel do kontaktu s účinkujícími, zejména se zakladatelem a dramaturgem festivalu, profesorem varhanní hry na košické konzervatoři, Ivanem Sokolem. Profesor Sokol si ho velmi vážil, strýček se osobně znal i s jeho manželkou Gertrud Sokol. Vzpomínám si, jak mi strýček během festivalu občas zavolal přímo ze sakristie Dómu, položil telefon a já tak mohl poslouchat probíhající koncert živě přes hovor. Profesor Sokol mu věnoval i některé magnetofonové kazety s varhanní hudbou J. S. Bacha, které mi strýček pak daroval. Doma jsem je neustále poslouchal; úplně první varhanní skladbou, kterou jsem v životě slyšel, byla Bachova Fantazie G dur BWV 572. Tehdy jsem pocítil, že tomuto bych se chtěl věnovat a chtěl bych umět hrát na varhanách tak hezky jako prof. Sokol. Symbolickým „kouzelným kruhem“ je pro mě fakt, že tento podzim jsem premiérově účinkoval na Mezinárodním varhanním festivalu Ivana Sokola a shodou okolností hrál právě tuto Fantazii G dur.

Později jsem začal studovat varhany na Konzervatoři v Košicích ve třídě Emílie Dzemjanové. Paní profesorka, sama uznávaná koncertní varhanice a pedagožka, mi vštípila pevné zá-klady, ze kterých jsem čerpal na vysoké škole a čerpám z nich dodnes. Jsem jí nesmírně vděčný, lidsky i umělecky mě formovala v období, kdy se formuje osobnost mladého člověka.

Když jsem byl ve druhém ročníku, paní profesorka pozvala do školy profesora Ferdinanda Klindu a její žáci měli s ním hodiny. Měl jsem tehdy nacvičenou skladbu Le banquet céleste od Oliviera Messiaena. Profesor Klinda se s Messiaenem osobně znal, byli blízcí přátelé, a s obrovským nadšením mi tehdy vysvětloval specifická messiaenovská staccata na varhanách. Dodnes mám tuto vzpomínku v sobě velmi živou. Pro mě jako mladého studenta bylo obrovským zážitkem setkat se s tak významnou osobností. Doposud pana profesora rád navštěvuji, kdykoli jsem v Bratislavě. Dnes je mu 97 let a přeji mu hlavně dobré zdraví!

V pátém ročníku jsem se začal věnovat i hře na cembalo u Marie Lenkové. Paní profesorka vždy vzpomínala na svá studentská léta u slavné profesorky Zuzany Růžičkové, její poutavé vyprávění mě nesmírně motivovalo pokračovat ve studiu cembala i nadále. S úsměvem mi říkala, že jednou, když vystuduji, „to všechno bude moje“; myslela tím svůj bohatý cemba-lový archiv not, který jsem od ní časem zdědil. S oběma mými profesorkami dodnes udržuji velmi pěkný a blízký vztah.

Ve studiu obou nástrojů jsem pokračoval na Katedře varhanní a historické interpretace na JAMU v Brně u Kamily Klugarové (varhany) a Eleny Pokorné (cembalo). Pro Elenu Pokornou, tehdy mladou doktorandku, jsem byl úplně prvním studentem, odrazilo se to i na čase, který mi věnovala i nad rámec výuky. Byla to jedna z nejpozitivnějších chvil na JAMU, pro-tože studium v Brně bylo pro mě náročné po více stránkách. Zasáhla do něj covidová pandemie a jelikož mám od dětství chronickou obstrukci plic, skončil jsem s těžkým průběhem onemocnění na JIP. Kvůli tomu jsem musel studium na jeden rok přerušit. Zároveň mě však tehdejší prostředí naučilo hodně o psychologii lidských vztahů. Jsem přirozeně otevřený a přátelský člověk, ale čím více se otevíráte, tím jste zranitelnější. Musel jsem se naučit chránit se. Studium v Brně mě stálo z hlediska mezilidských vztahů nemálo energie, přesto se velmi rád vracím do Brna za přáteli.

Magisterské studium varhan jsem dokončil na VŠMU v Bratislavě u Marka Štrbáka. Dopřál mi velkou volnost v tom, čemu jsem se chtěl umělecky věnovat. Spojoval nás a stále spojuje společný zájem o interpretaci současné slovenské varhanní tvorby, odrazilo se to i na sestavení dramaturgie mého diplomového koncertu.

Jako interpret se koncertování věnujete od svých studentských let. Vystupujete jak sólově, tak např. se sopranistkami jako jsou Zuzana Barochová, Aneta Hollá, Nao Hi-gano nebo Maria Taytakova. Jak se Vám pracuje s těmito dámami? Koho byste ještě rád svojí hrou doprovázel?

Lidský hlas je pro mě nejkrásnějším hudebním nástrojem, tím, že vzniká přímo v nás. Při takovém hudebním dialogu vzniká spojení od těla k tělu nebo ještě přesněji od srdce k srdci. Právě proto je pro mě spolupráce se zpěváky a zpěvačkami vždy nejkrásnějším a nejhlubším zážitkem.

Nejkrásnější vzpomínky mám na spolupráci s mojí spolužačkou z HF JAMU v Brně Zuzkou Kormanovou, roz. Barochovou, se kterou jsme uvedli české premiéry skladeb Jozefa Podprockého, Oldřicha Hemerky a Iris Szeghy na klasických recitálech či koncertech současné hudby, například na festivalu Forfest Kroměříž. Věnovali jsme se i experimentálním projektům v rámci Studia soudobé hudby a na festivalu Setkávání nové hudby Plus, odpremiérovali jsme tam skladby českých skladatelek Noemi Savkové a Kateřiny Szymeczkové. Dodnes mám velmi živou vzpomínku na naše společné vystoupení v kostele sv. Jakuba v Poličce (2022), v rodné kolébce skladatele Bohuslava Martinů. Narodil se doslova mezi nebem a zemí, přímo ve věži tohoto kostela. Speciálně pro tento koncert jsem nastudoval i jeho jedinou varhanní skladbu Vigílie. Hrát skladbu v „jeho“ kostele byl pro mě hluboký zážitek.

Hezké vzpomínky mám i na spolupráci se sopranistkou Anetou Hollou. Na festivalu Ars Nova Košice, během koncertu věnovaného 1. výročí úmrtí Jozefa Podprockého, jsme spolu uvedli světovou premiéru jeho díla Ave verum corpus pro soprán a varhany či obnovenou premiéru skladby Cantus adventus. Na tomto koncertě zazněl ve slovenské premiéře i Žalm 130 od Iris Szeghy, Podprockého první žákyně, věnovala mu ho in memoriam. Tato skladba má pro mě mimořádný, hluboce osobní rozměr. Když jsem ležel v nemocnici s těžkým covidem na posteli, ze které jen chvíli předtím odnesli černý vak s tělem, bylo to právě poselství tohoto žalmu, co mě drželo nad vodou. Byl to můj vlastní výkřik bolestné duše. Když jsme skladbu později interpretovali s Nao Higano, její hluboké duchovní nasazení a dramatický projev daly dílu přesně tu dimenzi, kterou jsem vnitřně prožil: cestu z temných hlubin ke světlu. S Nao intenzivně spolupracuji i v současnosti, v červnu tohoto roku (2026) jsme ve světové premiéře uvedli na festivalu Forfest v Kroměříži Hymnus pro ženský hlas a varhany od Jany Kmiťové. Zpěvačka v ní působivě pracuje výhradně s vokálem beze slov.

Na portrétovém koncertě skladatelky Iris Szeghy v rámci cyklu Komorní koncerty a dialogy ve Starém lyceu v Bratislavě jsme se sopranistkou Marii Taytakovou uvedli koncem dubna 2026 premiéru skladby Offertorium pro soprán a varhany. Jde o dojímavý poetický text Emily Dickinson „At least to pray is left“ (Aspoň ta modlitba mi zůstala), ve kterém se autorka marně snaží navázat dialog s Ježíšem. V programu zazněl i Žalm 130 pro soprán a varhany, který byl pro mě emocionálně nejhlubším zážitkem večera, spolu se skladbou Elegie a arabesky pro housle sólo v podání houslisty Juraje Tomky. Ve druhé polovině večera jsem s ním uvedl Bachovy chorálové předehry ve verzi pro housle a varhany.

Jsem rád, že na tyto krásné spolupráce navážeme s oběma sopranistkami i tento podzim. S Nao Higano na festivalu Ars Nova v Košicích a na Artscéně prešovské konzervatoře, v obou případech v rámci portrétního koncertu skladatelky Iris Szeghy. S Marií Taytakovou jsme v září vystoupili na Mezinárodním varhanním festivalu Ivana Sokola v Košicích s díly východoslovenských skladatelů a skladatelek. Pokud jde o další spolupráce, láká mě přesah do jiných druhů umění. Nosím v sobě přání uspořádat společný projekt se svým bratrancem Lukášem Timulakem, žijícím v Haagu, který je uznávanou osobností v oblasti scénického umění, tance a filmu.

Jaká to byla pro Vás zkušenost, kdy jste jako sólista spolupracoval s Moravskou filharmonií Olomouc, s níž jste uvedl premiéru skladby Pod hladinou pro cembalo a symfonický orchestr od Kateřiny Szymeczkové, pod taktovkou Marka Madeje?

Byla to pro mě čest, nová zkušenost a zároveň úžasný pocit zahrát si po boku Moravské filharmonie Olomouc v olomoucké Redutě. Práce nad skladbou Pod hladinou pro cembalo a symfonický orchestr od Kateřiny Szymeczkové, mimochodem skladba je inspirována brněnskou přehradou, byla týmovou spoluprací mezi skladatelkou, dirigentem a mnou, v té době jsme byli všichni posluchači HF JAMU v Brně. Navzájem jsme si dávali zpětnou vazbu – co zní dobře a naopak, co je nehratelné. Byl to tvůrčí proces, který byl pro mě velmi cennou zkušeností. Skladba mi je i věnována.

Pravidelně premiérujete a interpretujete díla současných slovenských a českých skladatelů pro varhany a cembalo, jako například: Jozefa Podprockého, Iris Szeghy, Ľubice Čekovské, Jany Kmiťové, Petra Duchnického, docenta kompozice na JAMU v Brně Jaroslava Šťastného a dalších. Vnímáte se jako interpret na současnou hudbu, nebo je Váš záběr širší? A kteří autoři a jejich díla jsou Vašemu srdci nejbližší?

Varhanní repertoár je nesmírně bohatý a sahá několik staletí do historie. Proto se vždy tro-chu ohrazuji, pokud mě někdo vnímá jen jako interpreta současné hudby. Přestože je pro mě současná tvorba velkou vášní, se stejným nadšením přistupuji i ke skladbám předchozích období. Můj repertoár tak přirozeně sahá od středověku až po žijící autory. Jako člověk dneška považuji za naprosto přirozené zajímat se o to, jak myslí a tvoří současní skladatelé a skladatelky a spolupracovat s nimi, protože kdo, ne-li my? Velká škoda, že „bachovské“ varhany nemohou promluvit a říct nám, jak přesně zněla hudba J. S. Bacha, či jiných starých mistrů. Zachovaly se nám sice vzácné traktáty, například od Girolama Frescobaldiho či Ba-chova syna Carla Philippa Emanuela Bacha, které nám dávají konkrétní návody, jak hrát nejstarší varhanní literaturu, ale stále to není přímý živý dotek, jako při kontaktu se skladatelem. I proto mě spolupráce se současnými skladateli a skladatelkami tak naplňuje. Ob-zvlášť rád propaguji tvorbu skladatelů a skladatelek pocházejících z mého rodného východoslovenského regionu. Jsou to například díla Jozefa Podprockého, ústřední skladatelské osobnosti východního Slovenska. Z jeho skladeb nejraději hraji Fantazie na sekvence Veni sancte spiritus a Stabat mater, ale také Suitu redivivu z Levočského pestrého sborníku (jedná se o nádherně zpracovaný historický pramen očima současného skladatele). Mou osobitou srdeční záležitostí jsou ženy – skladatelky.

Už dlouho se věnuji tvorbě Iris Szeghy, první profesionální skladatelky na Slovensku, rodačky z Prešova žijící v Curychu. V repertoáru mám její kompletní varhanní i cembalové dílo, její tvorbě jsem věnoval také svou bakalářskou a magisterskou práci na JAMU a VŠMU. S oblibou hraji například její varhanní Perpetuum mobile, cembalovou Suite de po-che (Suita do kapsy), ale i její skladby pro zpěv a varhany Žalm 130 a Offertorium. Rád bych však vyzdvihl zejména její monumentální Jarní sonátu pro varhany, která představuje jeden z nejvýznamnějších příspěvků ke slovenské varhanní literatuře. Další srdeční záležitostí je moje rodačka z Humenného, Ľubica Čekovská. Jsem jediný varhaník, který má v repertoáru její kompletní varhanní dílo. Obzvlášť rád hraji „naši“ Musica Homonensis (záměrně říkám „naši“, protože je to hudba našeho rodného města Humenné) a také její skladbu Toccata la-certa. Do budoucna mám v úmyslu objevovat, studovat a propagovat díla dalších skladate-lek, například Jany Kmiťové či Viery Janárčekové. Některá z výše jmenovaných děl vznikla z mého podnětu nebo mi byla přímo věnována, což považuji za nejvyšší poctu, jakou může interpret od skladatele či skladatelky dostat.

Je nějaký skladatel, jehož hudba se v průběhu Vašeho života proměňuje spolu s Vámi, a ke kterému se proto stále vracíte?

Určitě Johann Sebastian Bach. Je pro mě nenahraditelný a neustále se k němu vracím. Bachova hudba nekompromisně nastavuje zrcadlo našeho vnitřního světa. Pod vlivem prožitých zkušeností a věcí, kterými jsem si v životě prošel, vnímám jeho hudbu ze širších perspektiv, nacházím v ní stále více a můj obdiv k ní roste. Bachovy skladby zařazuji buď do středu programu, jako slunce, kolem kterého krouží díla jiných autorů než planety, nebo ho stavím na začátek a závěr programu jako alfu a omegu. Posledně jmenované je například případ mých koncertních dramaturgií věnovaných tématice De profundis, tedy 130. žalmu Starého zákona. Postavil jsem je na dvou Bachových zpracováních protestantského chorálu na text 130. žalmu Aus tiefer Not schrei ich zu dir. Na začátku koncertu jsem uvedl monumentální zpracování BWV 686 v organo pleno, jako výkřik z hlubin lidského zoufalství, na úplný závěr koncertu jsem zařadil Bachovo druhé zpracování chorálu na jemných flétnách v klidném tempu, BWV687. Počáteční zoufalství vyúsťuje v tichou, pokornou modlitbu. Takto byla a je postavena dramaturgie autorských koncertů Iris Szeghy a koncertu východoslovenských skladatelů, letošních jubilantů. Před rokem jsem měl ve svém rodném městě recitál, kde jsem zkombinoval díla J. S. Bacha s tvorbou Ľubice Čekovské. Bachova nadčasová hudba zní v dialogu se současnou tvorbou velmi moderně a současná hudba zase vedle Bacha působí osvěžujícím způsobem. Nesmrtelný Bach.

Jak přistupujete k tvorbě koncertních programů?

My varhaníci začínáme se stavbou programu teprve tehdy, když víme, na jakém nástroji budeme hrát, jakou má dispozici, rozsah. Je třeba zohlednit, při jaké příležitosti bude pro-gram uveden, zda v kostele nebo v koncertní síni, ve které je výběr dramaturgie volnější. Koncert by měl vypovědět nějaký příběh a neměl by být jen nějakou velkolepou hudební cestou ve smyslu, že dám něco z baroka, něco z romantismu, možná dokonce i něco z období před barokem, renesance, a aby se neřeklo, i trošku současné tvorby. Můj pohled na dramaturgii je radikálně jiný, já naopak rád zařazuji do svých koncertů současnou hudbu. Publikum je dnes mnohem náročnější a méně konzervativní, než si mnozí myslí. Když se po koncertě za mnou zastaví starší lidé s tím, že varhany v takové podobě ještě neslyšeli a odnášejí si odtud silný zážitek, utvrzuje to jen můj názor o potřebě interpretace i posluchačsky náročnější hudby. Bohužel v odborných či akademických kruzích se dodnes najdou lidé, kteří jako by zůstali zaseknutí v minulosti. Přetrvává narativ, že hrát současnou hudbu je jen jakási „úniková cesta“, ve které si člověk může dělat, co chce. Uvedení nového díla však vyžaduje stejnou, ne-li vyšší interpretační a technickou zralost, psychickou dispozici, vnitřní vyrovnanost a muzikálnost. A také morální zodpovědnost a závazek vůči skladateli či skladatelce.

Co pro Vás osobně znamená okamžik, kdy si sednete k varhanám nebo cembalu před publikem?

Pro mě je každý koncert příležitostí nechat zaznít hudbu, která je mému srdci nejbližší. Hraji ji z vděčnosti za vše, co v životě dostávám, protože nic není samozřejmost, všechno je dar. Při hraní jsou v danou chvíli pro mě jen tři přítomnosti: Bůh, skladatel a já. Hraji to pro své potěšení a také pro autora či autorku, kteří byli tou hudbou také odněkud shora obdařeni. V tu chvíli mě možná i poslouchají, mnozí už shora… Reakce publika je už jen přidanou hod-notou k tomu všemu. Někdy přijde jako vděčnost či dojetí, někdy bohužel i jako závist a nepřejícnost.

Někdy nastanou při tom i velmi silné momenty; když jsem hrál na vzpomínkovém koncertě při prvním výročí úmrtí Jozefa Podprockého na Konzervatoři v Košicích, jako poslední za-zněla skladba Žalm 130 pro soprán a varhany Iris Szeghy, kterou mu, jak jsem již zmínil, in memoriam, věnovala. Po doznění skladby zavládlo v koncertním sále dlouhé, hrobové ticho, hluboké pohnutí lidí, které jsem měl zábrany přerušit vstáním od varhan a pokloněním se, musel jsem se násilím přemoci. A někdy přicházejí i docela nečekané radosti, například když se mi během koncertu na festivalu Forfest v Chrámu sv. Mořice v Kroměříži oknem dostal do kostela pták. Sluneční paprsky přes barevné vitráže vytvořily v prostoru duhu a on si se mnou zazpíval duet. Krásný, čistý ptačí zpěv zněl jako další unikátní registr varhan, byl to mystický moment jakoby vystřižený z filozofie Oliviera Messiaena, který považoval ptá-ky za nejlepší hudebníky na světě, a měl pravdu! Jsou to vzácné okamžiky a člověk z nich může čerpat sílu a povzbuzení do dalších dnů, týdnů, měsíců či let.

Jak se Vám psala monografie Emília Dzemjanová – koncertná organistka a pedagogička (2019), kterou jste věnoval této velké dámě hry na varhany, která byla také Vaší profesorkou na konzervatoři? A co Vás přivedlo ke spoluautorství na odborné studii o varhanní tvorbě skladatele Jozefa Podprockého v publikaci Jozef Podprocký – Premeny spomienok (2024)?

Paní profesorku Dzemjanovou jsem vnímal jako velký vzor ještě před svým nástupem na konzervatoř, můj zájem o její osobnost od prvního ročníku byl docela přirozený. Je to mimořádná umělecká osobnost, ve které se pojí obrovské množství koncertních i pedagogických zkušeností. Kromě toho mi vždy byla ochotna také poradit, pomoci, usměrnit mě. Jsem jí vděčný za velmi mnoho.

Samotná monografie má svůj původ v mé písemné absolventské práci na konzervatoři. Paní profesorka mi tehdy projevila velkou důvěru, dovolila mi nahlédnout do svého soukromí, věnovala mi nespočet času a poskytla komplexní archiv materiálů, bez kterých by tato práce nemohla vzniknout. Při studování pramenů jsem byl fascinován tím, s jakou precizností si po celý život dokumentovala svou uměleckou dráhu, vedla uměleckou kroniku a archivovala materiály. Velmi mě to inspirovalo, stejným způsobem si dnes vedu kroniku a archivuji materiály i já. O rok později z absolventské práce vznikla monografie. Vnímám ji nejen jako cenný dokumentační materiál a projev mé žákovské oddanosti, ale věřím, že může sloužit i jako motivace pro další generace varhaníků. Jako důkaz toho, čeho všeho lze v hudebním životě dosáhnout.

Interpret by měl být schopen skladby, které hraje, i verbalizovat, hlouběji je rozebrat a porozumět jim. Už od studentských časů na konzervatoři jsem se intenzivně zajímal o současnou slovenskou varhanní tvorbu. Skladby Jozefa Podprockého se staly pravidelnou součástí mých koncertních programů, proto mě nabídka přispět studií o jeho varhanní tvorbě do pu-blikace Jozef Podprocký – Premeny spomienok velmi potěšila. Na této kapitole jsem spolu-pracoval se svým bývalým pedagogem Markem Štrbákem.

Čím je pro Vás hudba? Posloucháte ji i v soukromí nebo raději dáváte přednost tichu? Jak rád trávíte volný čas?

Každý chápe hudbu ze svého pohledu. Svět má mnoho tváří jako má mnoho tváří i člověk. Mám rád i ticho, přírodu a procházky v ní s mým zlatým retrívrem. Tehdy dokážu úplně vypnout, načerpat životní energii z nedotčené přírody. Zdrojem potěšení v mé rodině je i roční neteř, kterou už učím hrát na varhanách clustery (shluky tónů). (úsměv)

Během studií jsem si uvědomil, že je třeba se zajímat i o veřejné dění kolem nás. Vzdělání varhaníka prohlubuje sice emocionalitu i racionalitu, ale je to přece jen jiný, osobitý svět, někdy od jiných uměleckých kruhů, ale i od každodenního života, velmi vzdálený. Jsem pro-to rád, že nejsem jen ve „varhanní bublině“, ale že jsem i v intenzivním kontaktu se skladateli, hudebními vědci, s lidmi z jiných druhů umění, s učiteli, lékaři… Jeden můj přítel je i v Evropském parlamentu. Jsou to jiné pohledy na svět, přirozeně se o ně zajímám, obohacují mě. Velmi rád čtu životopisy významných osobností, v mnohém mě inspirují. Zajímám se i o letecké inženýrství, je to můj nesplněný sen… Hlavu mám však i přesto v oblacích, noha-ma stojím, ale už mezitím, doufám, pevně na zemi.

Ján Fic:

Narodil se 20. 6.1993 v Humenném.
2012–2018 – studium na Konzervatóriu Košice.
2018–2024 – studium na JAMU v Brně.
2022–2025 – studium na VŠMU v Bratislavě.

Jako interpret se představil na mnoha mezinárodních festivalech současné hudby jako – Hu-dobné rezonancie v Košicích, Ars Nova Cassoviae (Košice), Forfest Kroměříž nebo brněn-ského Setkávání nové hudby Plus.

Zdroj foto: archiv Jána Fica