Samuraj a vězeň

Odedávna dramatiky přitahovalo zjišťování, jak se člověk zachová, ocitne-li se tváří v tvář nějaké pohromě. Někdy dosáhli mimořádně působivých výsledků, jindy však podlehli svodům budovat jakousi alternativní realitu – zvláště když si zvolili skutečně existující osobnosti, ale obklopili je smyšlenými reáliemi. Tak tomu je rovněž v případě japonského historického snímku Samuraj a vězeň (původní japonský název 黒牢城 lze ovšem přeložit jako Temné vězení), který se odehrává v časech krvavého sjednocování Japonska v druhé půli 16. století, kdy se brutalita a okázalá krutost proměnily v hlavní karty, jimiž si tehdejší mocní páni, šlechtici vyrovnávali účty.

Spisovatel Honobu Jonezawa, jehož žádné dílo, ať již určené mládeži nebo rozvíjející detektivní zápletky, nebylo do češtiny doposud přeloženo, se pokusil aspoň některé postavy řekněme polidštit a režisér Kijoši Kurosawa – u nás víceméně neznámý, jenž nemá nic společného se svým známějším jmenovcem Akirou – jeho koncepci převzal. Protagonistou je tu jeden z mocných velmožů té doby Murašige Araki, jenž znechucen ustavičným krveproléváním vypověděl poslušnost svému pánovi – a nechal uvěznit jeho vyslance, jenž přijel s úkolem odvrátit jej od takového rozhodnutí. Autoři tento historicky doložitelný počin vydávají za bezmála lidumilný, protože rozpory se běžně řešily popravami, případně vynucenými rituálními sebevraždami.

Ve skutečnosti měl být vězeň Kanbei Kuroda, hlava dalšího význačného rodu, nejspíš hlavně ponížen a pro nezasvěcenou veřejnost navíc vystaven podezření, že přešel k nepříteli, když doslova zmizel, aniž zanechal jakoukoli zprávu o svém osudu. Z ponurého hradního sklepení, kde byl přikován k řetězu, se dostal na svobodu až poté, co Arakiho hrad byl po dlouhém obléhání dobyt (a Araki marně hledající spojence, jenž by mu pomohl, svůj život dožil v ústraní jako mistr čajového obřadu). Na Kanbeiovi zanechalo věznění kruté následky: doživotně kulhal a na jedno oko oslepl. Sotva lze tedy předpokládat, že by byl ochoten se svým věznitelem jakkoli spolupracovat.

Tvůrci naopak mezi oběma muži stvořili zvláštní pouto vzájemné úcty, ba snad náklonnosti – když na hradě se počnou vynořovat znepokojivá úmrtí, Araki požádá vězněného muže coby člověka moudrého a přemýšlivého, aby mu pomohl s jejich objasněním. Přináší mu výslechové protokoly, jak je sepisoval s jednotlivými svědky vražedných událostí, v posledku jej dokonce sám zbavuje pout. Postupně vycházejí najevo dlouho záhadné intriky, kupodivu spojené s Arakiho manželkou, ať již souvisejí s naplněním posledního přání mladičkého rukojmího nebo spektakulárním zastřelením zrádce. V ryze mužské společnosti vyznávající jen sílu se tak prosadí spravedlnost coby „trest nebes“, jak ji vnímá navenek poddajná žena, aniž by Araki, když si vyslechne její přiznání, vznášel nějaké námitky.

Pokud by někdo očekával nějakou bitkařskou podívanou, bude zklamán. Samuraj a vězeň se jednoznačně přiklání k artovému ztvárnění, které se vyhýbá soubojům a většinou pomíjí i bitevní střety, potlačuje akční výjevy, z nichž nanejvýš zůstanou pouhé náznaky, naopak upřednostňuje sáhodlouhé rozpravy i vytříbené obrazové ztvárnění, posunuté do šerosvitných záběrů. Podobně jako na divadle se tu o řadě událostí toliko mluví, ukázány jsou jen jejich výsledky – většinou v podobě mrtvých. Zdlouhavě a monotónně vyprávěný příběh se odehrává během všech čtyř ročních období a každému je přisouzena nějaká vražedná záhada, zachycuje běžné úkony, chůzi po otevřených prostranstvích i přípravu čaje. Znázorňuje i Arakiho záliby – třeba ve sbírání drahocenných čajových nádob, které se mohou státi i součástí vyjednávání.

Statická uměřenost se odráží i v nehybném pozorování znázorňované události, Kurosawa se nanejvýš přiklání k povlovným jízdám kamerou, má-li postihnout nějaké dění, převážně toliko verbální. I vzrušené výměny názorů jsou přitom vedeny zklidněle, zejména Araki i Kuroda jsou coby zosobnění ušlechtilosti, ochotné porušovat běžné konvence, obdařeni ztišenou mluvou a tlumenými gesty, za nimiž se tají touha rozkrýt vršící se záhady.

Melancholické rozuzlení je bohužel jednak hrouží do upovídaného monologu, jednak do sentimentálně laděné scenerie loučení s nejbližšími druhy, kdy Araki posléze sám odjíždí hledat pomoc. Více než dvě hodiny nekonečných rozmluv, které tomu všemu předcházejí, sotva snímku zjednají nějakou diváckou přízeň, prozrazují však, že i v Japonsku vznikají díla, jejichž životnost určují především festivalová uvedení. Zamýšlená „uměleckost“ se tak stává veskrze předstíravou. Samuraj a vězeň má daleko jak k akčním šermovačkám, tak k vášnivému zpochybňování zkostnatělého kodexu samurajské cti a vazalství, jak to před šesti desetiletími předvedly Kobajašiho filmy Harakiri a Vzpoura, případně k úvaze o subjektivitě a náhodilosti lidského poznání, jak to ještě dříve postihl Akira Kurosawa v Rašomonu.

Samuraj a vězeň / Kokurôjô (黒牢城)
Japonsko 2026, 147 minut
Scénář a režie: Kijoši Kurosawa
Námět: Honobu Jonezawa
Kamera: Jasujuki Saseki
Hudba: Jošihiro Hanno
Hrají: Masahiro Motoki, Masaki Suda, Juriko Jošitakaová, Munetaka Aoki, Rjóta Mijadate, Tasuku Emoto, Džó Odagiri
Uvádí CinemArt, premiéra 3.9.2026
Hodnocení: 40 %
Samuraj a vězeň | Cinemart.cz
Foto: distributor

Zdroj foto: Kinobox